"Což nehořelo naše srdce?" Nedělní zamyšlení paní Jindry Kulhánek

„Což nehořelo naše srdce?“

EVANGELIUM Lk 24,13-35

Evangelista Lukáš zde líčí situaci po Ježíšově ukřižování. Učedníky ovládá bolest, strach, bezradnost a možná i vztek. Teoreticky sice věděli, co Ježíše čeká. O svém poslání s nimi otevřeně mluvil. Ovšem během času s Ním stráveným jim něco takového asi začalo připadat absurdní, neskutečné a vzdálené. Když viděli, jak uzdravuje nemocné a křísí mrtvé, jak si mohli představit, že by se Jemu, který koná zázraky, mohlo něco tragického stát.

Učedníkům jistě hořela srdce, když se rozhodli Ježíše následovat. Není to jen tak, všeho se vzdát a jít do nejistoty, k tomu už musí být důvod. Byla spousta všelijakých potulných kazatelů a proroků, kteří si osobovali nárok na výjimečnost. A kdoví, jestli bylo už na počátku tolik patrné, že Ježíš je jiný. V každém případě to muselo být něco silného a hlubokého, co je přimělo k tak radikální změně života.

Patrně se ale i tak nadšení střídalo s pochybnostmi. Přemáhalo je nepohodlí a lidské nepochopení. A jak se na takové rozhodnutí asi dívaly jejích rodiny? Myslím, že se učedníkům někdy zastesklo po starém a důvěrně známém způsobu života.

Přesto viditelně převládalo nadšení, které přerůstalo v hluboké přesvědčení, v důvěru a víru v Ježíše a Jeho slova. Postupně se zabydlovali v nové realitě, v novém životě a na tu nepříjemnou a nebezpečnou budoucnost, o které Ježíš nejednou mluvil, asi rádi zapomněli anebo myšlenku na ni vytěsnili.

Ale ona ta katastrofa přišla. Známe takové situace. Dokonce i když si myslíme, že víme, do čeho jdeme, pokaždé nás překvapí a šokuje, když taková událost opravdu přijde. Když je nemožné namlouvat si, že se zase tolik nestalo, že stojíme nad věcí.

Stalo se a bolí to. Cloumají s námi všechny možné pocity, utápíme se v žalu a nejsme schopni rozumně přemýšlet. Stále dokola si přehráváme události a nevidíme východisko. Život tak, jak jsme ho znali, skončil. Náš způsob přemýšlení není schopen novou realitu pochopit a akceptovat a toužíme jen po tom, aby se vrátilo to staré a důvěrně známé.

Učedníkům se dařilo podobně, jen v tom nebyli sami. Mohli se jeden druhému svěřovat s tím, co jim táhlo hlavou, mohli se vypovídat ze společného neštěstí. I tak toho na ně bylo moc. I oni měli pocit, že nesmyslně skončilo všechno, čemu věřili a zasvětili své životy. Možná se cítili podvedeni a přemoženi událostmi.

Dva z učedníků se vydali na cestu do Emauz, které jsou od Jeruzaléma vzdáleny asi 2 hodiny pěšky. Myslím, že po cestě získávali od celé události určitý odstup. Přeci jen se vzdálili od místa dění a třebaže jejich žal a bezradnost nebyli menší, po cestě na člověka působí nové vjemy a často tak začne vidět situaci jinýma očima. Začne se trochu otvírat.

A s cestujícím který se k nim přidal, přišla nečekaná pomoc. Neznámý nebyl jen nějaký zvědavý mluvka, který touží po senzačních informacích, aby je mohl rozdávat dál. Ani někdo, kdo čeká na skulinu v rozhovoru, aby vnucoval své mínění a vysvětloval jak se věci mají a jak je máme chápat.

Poslouchá skutečně srdcem, dává čas a prostor, aby se učedníci vypovídali ze svého žalu, aby mu v klidu vypověděli o svém životě s Ježíšem, o všem tom úžasném co s ním zažili, aby svůj život s Ním mohli ještě jednou „prožít“. A aby mu mohli svěřit to hrozné, co se potom stalo, celé své neštěstí a bezradnost.

Neznámý posluchač bere vážně pocity a žal učedníků a nepokouší se je nějak lacino uchlácholit. Zato začíná klást otázky a snaží se dát dohromady souvislosti. Obrací pozornost na Boží slovo, Boží plán s lidmi. Na to, že se vlastně nestalo nic překvapujícího. Že Bůh není pryč, jen na něj ve svém žalu zapomněli, když nebyl takový jakého si vysnili.

Cesta do Emauz byla jistě tvrdá práce, bolestivé hledání smyslu na cestě životem. Jaké štěstí, když potkáme někoho, kdo nám přitom pomůže opustit hrob žalu, pocitu křivdy a upřít pohled na nový život.

Učedníci pravděpodobně pociťovali postupně jistou úlevu, cítili že jim Jeho společnost dělá dobře, a tak pozvali Ježíše k sobě, aby měl na noc kde složit hlavu. Bylo za tím víc než jen přátelské gesto.  Toužili po pokračování. Potřebovali spolucestujícího více než on je. A když pozvali Ježíše do svého soukromí a do svého nitra, nechal se jim poznat. A oni pocítili, jak se jejích srdce znovu rozhořela. Začali chápat, že nic není ztraceno, ale že něco důležitého a velikého začíná.

Sami víme jak rychle oheň víry vyhasne v konfrontaci s realitou tohoto světa, jak rychle na Boha zapomeneme. Jak se nám vzdaluje když přijdou těžké chvíle. Jak těžké je opustit hrob kam nás uzavřelo neštěstí, nepochopení, osamocenost a beznaděj.

Opustit roli oběti a rozhodnout se pro život. To se to zdá někdy skoro nemožné. Vždyť jsou neštěstí, která přesahují náš rozum i hranici únosnosti. Někdy proto ta „Velikonoční cesta“ do Emauz trvá hodně dlouho a ne vždycky se brzy přidá někdo, kdo nám dělá dobře. I nějaký ten spásný nápad na sebe nechává čekat. Ale přesto znovu a znovu zažíváme setkání, kdy cítíme Boha po svém boku, i když ho třeba hned nepoznáme anebo se nám zase ztrácí. I když oheň v našem srdci se rozhořívá jen pomalu.

Velikonoce z mého hlediska nejsou jen nějaká jednotlivá a ohraničená slavnost nebo událost. Vnímám je spíše jako vyjádření duchovního procesu. I Velikonoční liturgie je cesta, tak jako život. A v jejím centru nestojí smrt, ale vítězství Krista nad ní.

Velikonoce v naší osobní dimenzi nemusí být vždy nějaká extrémní a otřásající událost nebo náhlá změna. Může to být i něco úplně nenápadného, co přichází pomalu, co v denním životě snadno přehlédneme anebo nám připadá obyčejné a tuctové. Ale nezapomeňme, že Velikonoce znamenají konec jedné cesty a začátek nové. Jakkoliv malá a bezvýznamná se nám ta změna zdá.

Stát se „Velikonočním člověkem“ znamená být otevřený pro to, co přijde a znamená to i to, že s Bohem počítáme v každodenním životě.

 Dovolte abych se zde rozdělila o svoji zkušenost.

Můj život plynul zrovna docela klidně a „normálně“ a byla jsem za to ráda. Žádné zvláštní události a výzvy. Jen pod povrchem jsem pociťovala jakousi nespokojenost a stagnaci. Tak nějak potichu a nenápadně se pomalu ohlašoval nějaký konec, který jsem nedokázala jasně definovat. Ale v realitě denního života něco takového snadno přehlédneme a odbudeme jako normál. Jako něco, co žádné zvláštní pozornosti nebo řešení nevyžaduje.

Na podzim se ale věci daly do pohybu. Naši přátelé z důvodu odchodu do důchodu zavřeli svoji lékárnu, předělávali ji na byt a hledali vhodného nájemníka.

No a nás napadlo, že bychom to třeba mohli být my. Samotné nás ten nápad překvapil, protože předtím jsme na onom projektu viděli hlavně samé nevýhody. Podmínky, na které jsme byli zvyklí, tam nebyly a nový potenciál, který to mělo, jsme si neuvědomovali.

A přátele náš zájem překvapil ještě více. Během několika dnů, kdy se v každém z nás střídalo nadšení se skepsí a všelijaké vnitřní zmatky nám nedávaly spát, jsme se dohodli a probrali naše představy a možnosti.

A přišlo další překvapení. Přátelé toužili po tom, abychom tvořili (začali budovat) úzké společenství, něco podobného širší rodině. S tím, že každý bude žít jako samostatná rodina jako dosud, ale do společenství přispěje každý podle svých možností a vloh. Abychom neměli každý jen své, ale i společné. Tak, aby to pokud možno bylo každému jak k užitku, tak i k radosti.

Zní to sice dobře, ale v reálném životě to člověku připadá hodně naivní. Pro mě, která by celý život nejraději žila v poustevně, to byl docela šok, ale zároveň jsem to pocítila i jako výzvu, kterou bych měla přijmout. Postupně jsem cítila stále víc, že ji toužím přijmout. Sama jsem si nedokázala vysvětlit tu změnu svého postoje a vnímání. Vždy mi vadily i návštěvy a kontakty s jinými lidmi jsem vyhledávala málo.

A žít s někým v tak úzké blízkosti je asi výzva pro každého. Uvědomovala jsem si, že je to velmi citlivá záležitost, která vyžaduje vyzrálé a otevřené lidí. Jsme takoví?  Můžeme si do té hluboké míry důvěřovat? Jak rychle přijdou konflikty a nedorozumění? Z takového společenství se nedá jen tak odejít do svého soukromí, protože ono už v tom soukromí a domově je.

Je to zvláštní situace, kdy člověk cítí, že je dobré nechat tu starou cestu za sebou, cítí že ta výzva ho může přivést o mnoho dál, že je smysluplná. Ale především je tu i strach z rizika. Strach, že nedokážu tu zaběhnutou cestu opustit doopravdy, že se mi bude stýskat po tom starém člověku, kterým jsem dosud byla, že se budu chtít vrátit a nebude kam. Všechna ta rizika nabývala v mých představách obřích rozměrů.

Ale pochopila jsem, že i zůstat je riziko. Že bych asi ztratila daleko více, kdybych nechtěla nic měnit a nepřijala možnost, která se mi nabízí. Postupně jsem celou záležitost začala vnímat jako dar, na jehož uvedení do života chci vynaložit své síly a snahy. Jako hřivnu, kterou se budu snažit rozmnožovat.

V únoru jsme se přestěhovali a cítíme se hezky. Nevím co bude dál a jak se bude celá záležitost vyvíjet. Jestli bude více radostí nebo starostí. Ale věřím, že jsme se rozhodli dobře a Bohu za novou cestu děkuji. Samotná bych si bývala vybrala asi úplně něco jiného, to na co jsem byla zvyklá.

Věřím, že když se podaří přijmout, co nám Bůh daroval (a ano, mám strach co všechno to může být), pak se nám podaří zachovat orientaci a naději i v těžkých podmínkách a situacích.

Každý z nás má svoji „Velikonoční zkušenost“, a nejen jednu. Možná si ji pořádně neuvědomujeme anebo ji nedoceňujeme. Nebo i takovou, která nás překvapila a zaskočila.  Svojí konkrétní a osobní. Někdy ji můžeme sdílet a jindy jsme s ní zdánlivě sami. Někdy se jí otevřeme a jindy ne.

 Ale všichni ji máme, i když třeba momentálně necítíme, jak naše srdce hoří.