Den zemřelých, zamyšlení Jirky K., 31. neděle v mezidobí

ZAMYŠLENÍ – VZPOMÍNKA VŠECH ZEMŘELÝCH

Dnešní den vzpomínky všech zemřelých má pro mnohé z nás svou poetiku, spojenou s pietní návštěvou hřbitova, kdy za mlhavého večera na hrobech svítí stovky svíček. Posloucháme Mozartovo, Verdiho nebo Dvořákovo Requiem, vzpomínáme na své blízké zemřelé nebo na dávné předky.

V posledních letech je však smrt přítomná v našem světě bez krásy a poezie. Pandemie koronaviru, válka na Ukrajině i konflikt v Gaze mají na svědomí smrt tisíců lidí…Bojíme se, že tyto konflikty mohou přerůst do celosvětové katastrofy, která může ohrozit existenci naší planety.

Dnešní den je v duchu katolických tradic určen jako den modliteb za duše v očistci. Víra v očistec je opřena o tisíciletou tradici modliteb za zemřelé. Modlíme se za jejich spásu a dáváme tím najevo, že jejich smrt nepovažujeme za definitivní konec. Pomáháme jim svou modlitbou na jejich posmrtné cestě. To byla součást teologie a spirituality oněch dnů, která je dnes pro většinu z nás mnohdy vzdálená.

Jak můžeme toto téma interpretovat dnes?

Idea očistce, která je dnes pro mnoho křesťanů spíše na okraji světa i víry, hrála vrcholnou roli ve středověku. Středověký člověk pod vlivem pesimistické představy o zkažené lidské přirozenosti vlivem svatého Augustina a jeho teorie o prvotním hříchu nemohl čekat, že po smrti přijde rovnou do nebe a tudíž že jej čeká očistec. Středověký člověk spekuloval, jak si ten pobyt v očistci zkrátit – a církev mu vyšla vstříc v podobě odpustků.

Modlitby, posty, poutě, odříkání, dobré skutky – to vše byla měna, za níž bylo možno získat voucher – poukázku na zkrácení pobytu v očistci. Toto ekonomické myšlení církve překročilo další práh a odpustky se mohly kupovat za peníze, které šly na stavbu nádherných chrámů – včetně baziliky sv. Petra ve Vatikánu, ale také na křížové výpravy a války. To však pohnulo svědomím několika lidí, kteří řekli: Tak tohle NE, DOST!!! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!!! Dnes většina z nás těmto hlasům rozumí.

Spor o odpustky uvedl do chodu reformaci. Na prahu novověku – v 16.století měla dva proudy – Lutherovu reformaci a katolickou reformaci nesenou mystiky jako Terezie z Avily, Jana od kříže a Ignáce z Loyoly. Mezi těmito reformacemi byly mnohé rozdíly – nikdy se nesetkaly, ale přesto je něco spojovalo. Obě ukazovaly cestu která spočívá v osobním vztahu ke Kristu, v důvěru v jeho milost, a to se znovu vrací v okamžicích krize náboženského systému a církevních institucí – znovu se objevuje ona potřeba osobní víry – osobního poctivého a hlubokého vztahu k Bohu skrze Krista.

A s tím se setkáváme – jak čteme v dnešním evangeliu – ve svých bližních. Tam je přítomen často anonymně – tam se s ním setkáváme!!!

Dějiny církve mají mnoho reformních hnutí, které oživovaly církev v dobách krizí a úpadku. Například hnutí sv. Františka z Assisi, ale v nedávné době i reforma papeže Františka. Také v naší době Bůh musel dopustit mnohé skandály v církvi, aby si křesťané uvědomili potřebu změny.

Myslet si, že v církvi nemusíme nic měnit, protože to přece všechno tak dlouho fungovalo a že to tak klidně může běžet dál, to je JED V CÍRKVI – říká papež František.

Nečekejme nějaké rychlé a převratné změny vnějších institucí církve – zaměření pouze na ty vnější věci by mohlo vést ke schizmatu, jak tomu bylo tehdy v 16. století.

Mysleme na tu reformaci mystiků – proměnu srdcí, prohloubení osobní víry. To je potřebou této doby!! Teprve odtud může vzejít potřebná reforma vnějších věcí.

Dnes se před námi rychle proměňuje svět. Mnohé lidi události ve světě vedou k rezignaci, pesimismu, strachu, panice a dezorientaci. Jiné vedou k hněvu, který si hledá objekt k vybití. Narážíme na obchodníky se strachem a hněvem, horší, než byli ti prodavači odpustků ve středověku. Je třeba jim říci rázně: „Kliďte se odsud!! Nedělejte ze světa a tohoto Božího domu tržnici!!“

Je třeba obnovit osobní zakotvení v Bohu, abychom se nenechali strhnout strachem a hněvem.

Dnes myslíme na mrtvé a zejména na ty, kteří v naší době padají denně do těch válečných příkopů a propastí. Smrt se nám dívá přes rameno. Mnozí prožívají už dnes a tady očistec a peklo.

Očistec a peklo se prolamují do našeho světa. Úlohou křesťana dnes není prodávat odpustky a poukázky do nebe. Spíše máme vnášet do těch očistců a pekel našeho světa kus nebe – to znamená LÁSKU. 

Vždyť o lásce je psáno: „Dokonalá láska zahání strach, láska je silnější než smrt“.  

O tuto naději se opíráme, když se modlíme za zemřelé.

Každý z nás – dříve nebo později – projde tou branou smrti. Nevíme kdy a jak, za jakých okolností. To musíme předat do Božích rukou, nemáme to ve své režii.

Zůstáváme v láskyplné paměti lidí.

O věčnosti můžeme mluvit jen v metaforách, protože to je něco, co přesahuje naši zkušenost i představivost.

Ta metafora, která nás oslovuje, je paměť, Boží moc, Boží věčnost, do které se zapisujeme, ve které budeme trvat. Zůstáváme v oné Boží paměti a prosíme, aby nás Pán na této cestě očisťoval. Potřebujeme, když procházíme očistci tohoto světa, mít důvěru v tu velikou Boží paměť, Boží lásku – ta je tím, co nás může přenést přes zeď smrti.

To co prochází tou temnou zdí je naše láska i Boží láska, která zůstává.

Je to naše naděje, které se nesmíme vzdát. 

Naše víra, která nás vede k důvěře, že láska je silnější než smrt.

V duchu této lásky a s její mocí vzpomínejme na ty, kteří nás předešli, kteří jsou v Boží paměti a připomínáme si je právě dnes.

                Volně podle Halíkových kázání                                                        Jirka K.