Jako houska na krámě, aneb jak nečerpat jistotu z víry. Zamyšlení Davida Gernera

           Je oblíbenou frází v kázáních, že "Bůh není jako houska na krámě", případně že Bůh není "automat na modlitby". Opačný výklad písma, totiž že Bůh "je jako houska na krámě" a tedy že stačí přijít, poprosit a brát, je probraný horem dolem a minimálně v těchto kázáních, ale dozajista i v autoritativnějších žánrech křesťanské teoretické produkce, překonaný a vysvětlený. Proto mne často zaráží, když křesťané berou víru jako záruku spásy, a z toho čerpají motivaci se snažit o dobro.

Ne nadarmo je církev vydávající sebe sama jako morální autoritu kritizována – vždyť co je to za dobro, konají-li jej lidé kvůli hrozbě peklem, případně příslibu Božího království.

            To je teprve Ježíš jako houska na krámě, je-li možné si spásu zamluvit vírou a pojistit dobrými skutky.

Ptám se pak tedy, co nám z víry zbývá, jestliže by Bůh měl být jistotou, spása zbožím a dobré skutky měnou. Nebo spíše, jestli to nejde dělat nějak jinak. Můžeme se zároveň těšit na spásu, zároveň pracovat pro Boží slávu na zemi a přesto nedělat druhé pro první?

            Strašení peklem je sice z velké části jedním z minulých trendů církevní historie, ale mechanismus, který je příčinou obou těchto tendencí je stále přítomen a daří se mu. Totiž míchání rozličných sfér, spásy a práce, milosti a konání. Zvyku přemýšlet v rámci "příčina-následek" se zbavuje jen těžko, přesto je to ale něco, co lidský pohled na svět spíše poškozuje a oslabuje rozlišovací schopnosti.

Uvažovat o hříchu, pokání, milosrdenství a spáse je pak klamným konejšením, kdy se člověk zbavuje tíhy hříchu tím, že myslí na budoucí spásu. Z tohoto odlehčení svépomocí se potom stává zvyk, který má za následek přeceňování budoucího milosrdenství a podceňování váhy a důležitosti současného konání. Když totiž myslíme na dobro v budoucnu, stáváme se méně vnímavými ke zlu v naší přítomnosti, jak v nás samých, tak v našem okolí. Podle logiky "konec dobrý, všechno dobré", ze spásy se stává sebevyplňující proroctví, konec a zároveň prostředek, který k onomu konci vede.

            Stejně jako zhoubná ekonomická logika kapitalistického optimismu, víra v budoucí růst a optimalizaci, i křesťané zapomínají, že pokud naše problémy nebudeme řešit tady a teď, v budoucnu je nikdo nevyřeší za nás a naopak nám přerostou přes hlavu, nastaví takový směr, ze kterého bude jen těžkého úniku. Jistotou spásy generujeme kruhovou závislostí svou jistotu, jistotu toho, že co je dobré, vede ke spáse a co vede ke spáse, je dobré. Místo toho, abychom se stále znova ptali, co je v kterou situaci dobré (protože nefunguje-li vztah příčina-následek, kdo může říct, že to co bylo dobré včera je dobré i dnes?), pokračujeme setrvačností v pohybu k jisté spáse po smrti.

            Jak jsem již psal, unikáme tím náročnému problému rozlišování mezi dobrem a zlem, požadavků na sebe a podpory druhých. Místo naslouchání druhým, tázání se po svém místě a reflexi toho, co jak je, koupeme se ve své jistotě spásy, okořeněné trochou hlídání a moralizace druhých, způsobené životem ve společenství. Trochu tím ale převracíme celou logiku křesťanství. Spása je tady totiž pro všechny, milosrdenství si není třeba kupovat nebo zasluhovat – kdybychom pro něj museli pracovat, nešlo by o žádné milosrdenství (Řím 11;6). Kdežto naše hříchy a naše zodpovědnost za naše jednání je tady pro nás, pro každého jednoho, pro jeho vlastní upřímnou reflexi. Díky spáse pro všechny nejsme zatraceni, nehodni. Koneckonců Nejsvětější svátost je hostinou hříšníků. Díky tomu máme příležitost na své činy a skutky nahlížet pravdivě, bez odsouzení ale také bez zlehčování. Namísto konejšení se a jistotou spásy, tedy fascinací smrtí, bychom se mohli podívat na náš život tady. Namísto setrvačného pohybu dříve vytyčeným směrem můžeme přemýšlet a svůj život doopravdy řídit tak, jak nejlépe zrovna umíme. To není záležitost kterou jednou nastavíme a pak se jenom vezeme, ale neustále se měnící situace a trasa - dialog a konflikt ve své plynulosti a dynamice. Dobrou a zlo není to, o čem jsme se naučili, že je dobro a zlo. Dobro a zlo žijeme v každou chvíli – a situace na bojišti se mění každým okamžikem. Ospalá jízda do stanice spása je potom tou snadnou, přímou cestou – o které bylo psáno, že do stanice Spása nevede.

            Chvilku před podobenstvím dnešního evangelia Ježíš uzdravil slepého od narození. Když potom říká "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí" a všudypřítomní farizeové se ho ptají, jsou-li snad i oni slepí, Ježíš jim odpovídá: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Jiný známý bonmot zase praví: "historie nás učí, že se z historie neučíme" (přisuzovaný různým myslitelům od Hegela po Huxleyho). Tváří v tvář Ježíšovo "sebe"-evidenci (Jan 8;14,18: "Moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“) je evidentní, že setrvávat ve svém přesvědčení o tom či kterém hříchu či nehříchu je při nejlepším pošetilé, při nejhorším je to naopak samo hříšné, zastírající svou hříšnou podstatu sebou samým. Mechanismus sebevyplňujícího proroctví funguje i v tomto případě. Vždyť tvrdit, že vidíme, protože jsme viděli včera, není žádnou stabilní oporou pro dnešní konání.

           Ovce z dnešního evangelia slyší pastýřův hlas a jdou za ním. Ne samotné známou cestou, ne ven dveřmi bez pastýře. Dveřmi je možné vyjít a najít pastvu, život a hojnost. Je ale třeba naslouchat hlasu pastýře a následovat jej, stále a pokaždé. Bůh nás vede po správných cestách, ale musíme se nechat vést. Cesty ubíhají, mění se. Lpíce na minulosti a kráčejíce za budoucí spásou, jistota kterou takto čerpáme je falešnou jistotou. Ovce následují pastýře, ne sebe navzájem. Proto jsou apely k návratu ke starým pořádků, tradičním hodnotám a "osvědčeným" uspořádáním klamnou a škodlivou fikcí, která nás zbavuje odpovědnosti za současnost. Opojeni nostalgií a obrněni jistotou spásy, je snadné se nechat ukonejšit představou, že vše již bylo vyřešeno a stačí jít tou samou, správnou cestou.

            Metafora vedení ale zároveň ukazuje limit této představy. Cesta sice může být ta stejná, ve smyslu, že na sebe navazuje, ale to, jak vypadá, se může radikálně měnit. Není totiž důležité zůstávat na stejné stezce, ale nechat se vést hlasem Pastýře. Celá ansámbl zlodějů a lupičů, volajících na ovce skrze okna, zastírajíce svou (ať už vědomě či nevědomě) zhoubnou cestu za nostalgii a historickou zkušenost nás pokouší a snaží se nás vyvést jinudy než dveřmi - i když se Ježíšovým jménem mohou zaklínat horem dolem. Ježíš řekl "Já jsem dveře pro ovce", ne "zmínka o mne je dveřmi". Je tak důležité nenechat se snadno přesvědčit a ukonejšit - ani mnou, když toto píšu, ani nikým jiným, kdo nabízí něco jiného. Je nutné nezbavit se odpovědnosti za současnost myšlenkou na spásu, případně se nechat ukonejšit nostalgií. Spása je zde a je pro všechny – to ale neznamená, že jí nutně dojdeme (a že vůbec můžeme vědět jak jí dojít). Z víry nelze čerpat jistotu ve vlastní, singulární spásu – ale k tomu, že jí mohou dojít všichni. Že nebojujeme lidé proti lidem, ale dobro proti zlu. A že všichni z nás jsou dobří a zlí zároveň. Čisté dobro a zlo jsou kategorie božské, nikoli lidské.

            Není tak na nás, abychom je rozsoudili.  Když ježíš podává svědectví o své evidenci otcem, mluví také o tom, jak soudí: "Jan 7;15-16 - Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho. Jestliže já přece soudím, je můj soud pravdivý, neboť nesoudím sám, ale se mnou i ten, který mě poslal." Soudit nám tak není souzeno. Za nás, na rozdíl od Ježíše, totiž nesvědčí Otec, rozhodně ne takovým způsobem, jakým svědčí za Ježíše. Můžeme ale, namísto souzení, svědčit za sebe navzájem. I když svědčit sobě navzájem může někdy být tvrdé, nikdy by nemělo být vylučující. Spásy může dojít doopravdy každý.