V Římě právě probíhá druhé Generální shromáždění synody. Několikaletý synodní proces v pod názvem „Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání“ zahájil papež František na podzim 2021. Jeho cílem je zahrnout do jednání širokou účast Božího lidu. Podle původního plánu měl celý proces trvat do října 2023, kdy měl být završen závěrečným papežským dokumentem. František jej však prodloužil, takže po prvním generálním zasedání v říjnu minulého roku, následovalo letos  další dotazování Božího lidu a pak byl teprve vypracován přípravný dokument (Instrumentum laboris) pro druhé zasedání v říjnu 2024. Instrumentu předcházelo zpracování druhého dotazování, jehož výsledky generální sekretariát synody obdržel ve formě národních syntéz, resp. syntéz jednotlivých biskupských konferencí. 

Zatímco na začátku procesu v roce 2021 čeští věřící aspoň tušili, že se děje něco nového, v lepším případě se účastnili dotazování Božího lidu, po generálním zasedání na podzim 2023 se dostavila únava a stále méně lidí věnuje pozornost skutečnosti, že synodní proces ještě pokračuje. 

Povinný pseudoteologický katospeak?

Češti biskupové ve shodě s harmonogramem synody zaslali v květnu do Říma dokument nazvaný Syntéza reflexe katolické církve v České republice nad Souhrnnou zprávou XVI. generálního shromáždění synody, tj. odpověď na Souhrnnou zprávu z prvního říjnového zasedání v minulém roce. Samotný název českého dokumentu „Syntéza reflexe…“ dává tušit, že jde o komplikovanou záležitost. Pokud se čtenáři rozhodli navzdory krkolomnému názvu pustit do čtení, čekalo je v první větě seznámení s metodikou. Ta zahrnuje „základní perspektivu pro zpracování syntézy při uvedení řídící otázky Jak být synodální církví v misijním poslání“. Záměrem podle zpracovatelů bylo „neopakovat podněty již identifikované a reportované v předchozích fázích synodálního procesu“. Ne náhodou si někteří čeští věřící stěžovali na nesrozumitelnou formulaci položené synodální otázky. Rozpaky vyvolává už rozpor v zadání generálního sekretariátu „prohloubit“ a v chápání české Syntézy „neopakovat“. 

Obdobná zpráva našich rakouských sousedů začíná jednoduchou otázkou: „Jak můžeme být synodální církví v misijním poslání?“ s podtitulem „Rakouská zpráva k přípravě Instrumenta laboris pro druhé synodální zasedání v říjnu 2024“. V poznámce pod čarou se rakouský čtenář dozví, že Generální sekretariát synody vyzval všechny místní církve a biskupské konference, aby se věnovaly souhrnné zprávě z prvního setkání (podzim 2023) a prohloubily diskusi o důležitých tématech, které se objevují ve většině místních církví po celém světě. Národními výstupy místních církví se pak od června zabýval mezinárodní tým 26 teoložek a teologů, kteří následně připravili materiály pro Instrumentum laboris. Instrumentum laboris vyšlo 9. července 2024 a poté je jednotlivé místní církve přeložily do národních jazyků. Česká verze byla k dispozici koncem srpna.

Na oficiálních stránkách české církve ani synody se o synodálním dění v průběhu letošního roku  čtenář nedozvěděl téměř nic. Také proto se synoda mnoha českým věřícím jeví jako složitý a vzdálený proces. Český text Syntézy reflexe… uvádí, že ve druhém kole synody (leden-duben 2024) „došlo ke konzultaci Božího lidu v zadané otázce ve všech diecézích latinského obřadu v katolické církvi v České republice. Konkrétní forma dotazování byla v kompetenci diecézního biskupa a diecézního koordinátora. … Dle zaslaných zpráv byla užita metoda konzultace jak v původních synodních skupinkách, tak i v nově vytvořených skupinách (dle typologie adresátů) a také online dotazování.“ Reálné údaje o počtech zapojených skupin, případně srovnání účasti v prvním a druhém kole ovšem zcela chybí. Zkusme tedy hledat ve výstupu z pražské arcidiecéze: z původního počtu dvou set skupin se sešlo 56 výstupů (některé skupiny činnost ukončily, jiné nově vznikly). Pokles mezi prvním a druhým kolem je tedy jen v pražské arcidiecézi velmi výrazný. 

Co texty (ne)sdělují

Rakouská syntéza popisuje cílené zapojení odborníků z pastorační praxe, teologie, církevního práva, humanitních a sociálních věd. Do druhého kola byly v Rakousku zapojeny nejen původní diecézní skupinky, ale také skupiny z dalších oblastí církevního života. Zpráva uvádí, že v reflexi prvního celosvětového shromáždění vznikl další prostor pro dialog v rámci diecézních pastoračních dnů, ženských spolků nebo řádových konferencí. Do tohoto procesu dialogu byly zapojeny také pastorační, diecézní, vikariátní a kněžské rady, semináře, charity a jiné církevní organizace. Zdá se, že energie a práce vložená do synody byla v Česku a Rakousku výrazně odlišná. 

Rakouští biskupové si rozdělili klíčová témata z prvního synodálního shromáždění a k diskusím nad nimi přizvali odborníky a reprezentant/ky církevních organizací, kterých se daná témata výrazněji dotýkala. Při vytváření zprávy pak jednotlivá témata seřadili podle dvou kritérií: 

  1. podle četnosti výskytu

  2. podle toho, nakolik téma reprezentuje příspěvky (neodborníků) z diecézí

Rakouská zpráva se snaží postihnout skutečný stav toho, co je pro místní církev důležité. Na prvním místě se objevuje téma žen v životě a poslání církve, na druhém církev jako misie a třetí se věnuje otázce struktur a spoluúčasti v církvi. 

Česká syntéza začíná širokým úvodem nazvaným Metodika, ale nic ze systematického postupu rakouské biskupské konference tu najít nelze. Český synodální tým rozdělil text na dvě části: 

  1. výstupy z (laických) diecézních skupinek

  2. vlastní příspěvek českých biskupů

Co rozlišili čeští biskupové

Čeští biskupové považovali za důležité v úvodu sdělit, že biskupská konference „je pozitivně vnímána jako důležitý nástroj života církve“. Z tohoto bodu zřetelně vyplývá přední starost biskupů: jak je jejich role vnímána na veřejnosti - tato péče není nepodobná starosti  „o dobré jméno církve“. V dalším bodě vyjádřili čeští biskupové své obavy ohledně kritérií, podle nichž jsou vybíráni delegáti ne-biskupové s hlasovacím právem. Tito účastníci by podle nich měli složit vyznání víry a přísahu věrnosti církvi a jejímu učení. Biskupové také doporučili pečlivě studovat otázku, jaký vliv bude mít účast ne-biskupů na biskupský charakter shromáždění. Nelze nevidět, že ve svém výstupu vyjádřili zásadní pochybnosti o tom, jaká role Božímu lidu na synodě přísluší. Vypadá to, že jim velmi leží na srdci, aby se ne-biskupové účastnili rozhodování co nejméně, nejlépe vůbec. 

Slovo„synoda“ (viz definice na stránkách české církve) se skládá z řecké předpony σύν, tedy »s« nebo »spolu«, a z podstatného jména ὁδός, tedy »cesta«. Vyjadřuje společně prožívané putování Božího lidu. Podle synodního výstupu českých biskupů to vypadá, že jsou ochotni společně putovat pouze pod podmínkou, že jim bude svěřeno bezvýhradné vedení. Tedy vlastně ne „společně“, ale „my jako první“. Je tu zásadní nedůvěra vůči ne-biskupům, mezi nimiž je na synodě řada renomovaných teologů. Prioritní pro naše biskupy je plnost kněžství a moc vyplývající z úřadu. Z teologické erudice (která je pro biskupskou synodu nesporně sekundární, ale nikoliv nevýznamná) jako by měli spíš obavy. 

Čeho si biskupové nevšimli?

Rakouská zpráva velmi konkrétně pojmenovává obtíže, kterým místní církev čelí. K nejpalčivějším patří ztráta důvěryhodnosti. Text také reflektuje konkrétní důvody. Na prvním místě je otázka role žen, včetně možnosti ženského diakonátu. Zatímco hlasy pro kněžské svěcení žen zazněly jen sporadicky, pro diakonát je silná, ba většinová podpora v diecézích včetně jejich vedení. Objevuje se však řada dalších témat. Ohledně misijního úsilí se klade otázka, jak otevřít církev různým skupinám ve společnosti. Rakouští katolíci se staví kriticky k soustředěnosti na rodinu jako „centrálnímu subjektu a páteři církve“. Poukazují na to, že poslání církve čím dál silněji uskutečňují celky širší než rodina; často jsou to živá společenství a obce. Právě v této souvislosti rakouský text zmiňuje řadu sebekritických bodů, kulturu skutečné spoluúčasti na rozhodování neomezenou na pouhý poradní hlas. Mluví o potřebě vyjasnění kompetencí, srozumitelnosti struktur a rovnosti všech pokřtěných. Uvádí, že je nutné, aby stávající grémia jednala odpovědně navenek i dovnitř, byla transparentní a pravdivá, schopná sebereflexe a sebehodnocení. Pojmenovává napětí mezi synodálním a hierarchickým pojetím církve a zdůrazňuje, že by bylo dobré, aby toto napětí bylo plodné. 

Čeští biskupové připouštějí v Syntéze problémy, o nichž se v našich farnostech obecně ví a které jim nemohou uškodit, zatímco žhavá témata univerzální církve záměrně vytěsňují na okraj, jako by u nás rezonovala jen nepatrně. Snad spoléhají na to, že laický účastník synodních skupinek bude vděčný za to, že se v Syntéze vyskytne aspoň něco. 

Kapitola „Církev jako poslání“ zmiňuje potíže s nízkou aktivitou farníků, slabou komunikaci na různých úrovních, sklon k elitářství v rámci farností a nedostatečné delegování úkolů na laiky v činnostech, které přímo nevyžadují přítomnost kněze. Tyto obtíže jsou velmi reálné. Je však otázka, zda jsou příčinou, nebo spíš následkem vývoje české církve a nastavení vztahu biskupů (a části kněží) k laikům. Místo skutečné analýzy český text obsahuje vždy dva oddíly: příklady dobré praxe a konkrétní návrhy. Příklady dobré praxe obsahují spíš nahodilý seznam toho, co se v Česku povedlo, snad aby bylo možné ukázat, že to u nás není až takový průšvih. Dokument uvádí aktivity a projekty, kterým se mnohdy v reálu nedostalo velké systémové podpory ze stran české hierarchie, nýbrž stojí na aktivitě angažovaných jednotlivců: laiků, kněží, řeholních či laických společenství. (Bohudíky za ně!) Poslední oddíl každé kapitoly má část nazvanou Konkrétní návrhy, kde se alespoň částečně objevují velmi opatrně formulované kritické body: vytváření nové kultury jednání uvnitř církve, která spočívá především v partnerském vztahu kleriků a laiků a rozvoji týmové spolupráce (uplatňování charismat všech). 

Na některých místech působí až tragikomicky, jak se český oficiální text snaží nelhat, a přitom nabídnout odpověď, která by Řím uspokojila. Spojení „již existující příklady ministrování žen a dívek a akolytátu žen“ je formálně pravdivé. Nesděluje ovšem nic o tom, jak často lze vidět ministrantky a akolytky třeba při slavnostních bohoslužbách českých biskupů. Zkusme si vzpomenout aspoň na jednu! Nezdá se, že by čeští biskupové stáli o to, aby ženy a dívky byly vidět na veřejnosti. Situace ve farnostech pak toto nastavení české hierarchie jen kopíruje. Je smutné, že ženy a dívky jsou přizvány k laickým službám teprve ve chvíli, kdy chlapci a muži o tyto služby nemají zájem. 

Pražská arcidiecéze – zvláštní kapitola

Čtení české národní syntézy (=Syntézy reflexe… ) je bolestivou ranou především pro věřící z pražské arcidiecéze. Pražské shrnutí, které mělo být rovněž podkladem pro Syntézu, totiž nebylo oficiálně zveřejněno. Mezi účastníky druhého kola zavládlo zklamání, když pan arcibiskup nedovolil text publikovat. Výstup z pražské diecéze se složitým názvem „Odpověď z Arcidiecéze pražské na výzvu k zapojení do synodálního dotazování v rámci přípravy druhého zasedání Synody o synodalitě v říjnu 2024“ je dostupný pouze na vyžádání. Pro účastníky synodních skupinek je to známkou netransparentnosti. 

Text Odpovědi uvádí, že prvotní nadšení vyprchalo, chybí motivace ve farnosti i od diecéze. Navzdory tomu účastníci vyjádřili touhu v synodálním procesu pokračovat a např. uspořádat diecézní synodu. Jako klíčový problém se v pražském shrnutí ukazuje právě vztah hierarchie a laiků. Zásadní kapitola nazvaná „Naslouchání, dialog, vztah“ říká, že základem je úcta, která zbavuje strachu klást otázky (i opakovaně) a nabízet zpětnou vazbu. Poukazuje na nutnost hledat společný jazyk, doporučuje transparentnost, věrohodnost a srozumitelnost. 

Nejsilněji vystihuje touhu věřících po obnově církve odstavec shrnující heslovitě základní principy, které laici považují za nutné: 

– neumlčovat z pozice moci ostrovy dialogu

– polidštit církev, zbavit ji tvrdosti a zákopnických postojů

– místo kulturních válek hlásat radostnou zvěst

– ukončit diskreditaci farizejskými restrikcemi

– církev otevřená, inkluzivní, ne vylučující

– potřeba nové komunikace i o kontroverzních věcech v bezpečném prostoru

– budovat vztahy na respektu a pravdivosti 

– vést kultivovanou debatu s respektem, učit se jí

Takto přímo vyjádřené postřehy nedávají mnoho prostoru, jak zakrýt rozpory mezi realitou a diplomaticky formulovaným dokumentem určeným pro oči úředníků generálního sekretariátu. Snad proto pražská „Odpověď“ nevisí na webových stránkách a zájemce po ní musí složitě pátrat. Národní „Syntéza reflexe“ vypouští z pražské „Odpovědi“ podněty, které by se mohly dotknout statu quo českých hierarchů. Příliš odvážné a pro biskupy nemyslitelné návrhy se ovšem nedostaly ani do „Odpovědi“, např. velmi přesné a stručné formulace ze synodních setkání ve farnosti v Klecanech: „Věřící by měli mít vliv na volbu biskupů, a ti by měli vykonávat svou funkci pouze omezenou dobu, např. 5 nebo 10 let.“ Navzdory oficiálním videím hlásajícím ústy vedoucí Tiskového střediska ČBK na podzim 2023, že je třeba do života církve zapojit všechny lidi, je realita české církve výrazně exkluzivistická. 

Jak se zbavit synodality? 

V celosvětové zprávě z biskupské synody (říjen 2023) najdeme mimo jiné část „Struktury spoluúčasti“, kterou komentuje jak česká, tak rakouská syntéza (jaro 2024). Ta česká optimisticky uvádí, že povinné ustanovení pastoračních rad již funguje v rámci jedné diecéze… Málokdo ví, že kromě povinných farních ekonomických rad kodex kanonického práva nabízí také možnost diecézních pastoračních rad, které by pracovaly na pastoračním programu a dávaly podněty pro realizaci v rámci diecéze. Zřízení diecézní pastorační rady je v gesci biskupa. Podle informací sekretariátu pražského pastoračního střediska Praha aktuálně takovou radu nemá. Za těchto okolností je zřejmě zbytečné ptát se na evangelizaci a její systémovou podporu. Je otázkou, jestli je téma misie v horizontu pražského arcibiskupství, nebo má i pražský arcibiskup dojem, že jediná misie, která má smysl, se odehrává na jiných kontinentech. Současný stav svědčí o úzkých mantinelech zaběhaných církevních aktivit a mentálních schémat. 

Nebezpečné biskupské „my“

Filozofka Simone Weilová prý nevstoupila do římskokatolické církve proto, že považovala skupinové „my“ za nebezpečnější než osobní „já“. Zdá se, že tomuto společnému „my“ podlehli také čeští biskupové. Jinak si lze těžko vysvětlit optimismus dokumentu z české kotliny. Obyčejní katolíci občas zadoufají, že se mezi biskupy najdou aspoň někteří, kteří budou schopní vnímat realitu očima Božího lidu a zprostředkují ji svým kolegům. Podle synodního výstupu biskupů (Syntéza reflexe…, část B) se však zdá, že takové osobnosti se v ČBK nevyskytují nebo se synodního rozlišování neúčastnily. Výstup biskupů svědčí o hlubokém omylu, sebeklamu či snad i falšování reality. V tomto ohledu nefunguje ani Tiskové středisko ČBK, které ústy své mluvčí spíš přiživuje mýty o novinářích s předsudky vůči církvi, než aby dokázalo zprostředkovat a formulovat sdělení způsobem přijatelným pro necírkevní veřejnost. 

Normalizační návyky českých biskupů

V jazyce české zprávy (Syntézy reflexe…) se opakovaně objevují výrazy, které by čtenář očekával spíš v textech z dob normalizace. Nejenže ČBK schválila českou zprávu, aniž by zmínila (či realizovala) konzultace s odborníky různých oborů nebo uvažovala o tom, že je důležité, která z témat u nás výrazněji rezonují. Čeští biskupové z instrukcí poněkud nečekaně vyčetli úkol vytvořit svůj vlastní příspěvek (rakouští biskupové nikoliv), jemuž zjevně věnovali víc úsilí než reálnému synodnímu procesu ve svých diecézích. Čeští biskupové v posledních letech opakovaně působí veřejné pohoršení, takže katolické laiky už přestaly překvapovat situace, kdy se musí stydět za projevy těch, kdo by měli být důstojnými představiteli církve na veřejnosti. 

Strach naslouchat

Prý je těžké být biskupem, protože biskupové jsou ve svých pozicích izolovaní a ze všech stran slyší jen kritiku. Přesto je problematická neschopnost či neochota české hierarchie kritiku unést a rozlišit, co v ní je legitimní. O to hůř, jedná-li se o selhání skupinové. Naslouchání není jen naučená technika. Není to pokyvování hlavou a řeči o otevřenosti. Nejde o to dát druhému prostor a mezitím přemýšlet, jak se budu bránit. Pokušení neslyšet je velké a strach z toho, co bychom mohli slyšet, je hluboce lidský. Naslouchání vyžaduje odvahu vystavit se riziku, že uslyšíme i to, co slyšet nechceme. Viditelná pozice jistě není snadná, nicméně rizika s ní spojená jsou jejím nositelům známá již před přijetím úřadu. 

Biskupové jsou v nezáviděníhodné situaci: mají naslouchání nařízeno shora a současně jsou vystaveni tlaku zdola. Jakkoli často se v souvislosti se synodou mluvilo o naslouchání a rozlišování, jeho plody se v Syntéze reflexe objevují jen nedopatřením. ČBK by ráda naslouchání předepsala Božímu lidu a rozlišování si ponechala výhradně pro sebe. Dokud nedokáže partnersky a smysluplně reagovat na kritické hlasy zevnitř církve, budeme svědky smutného zápasu rádoby mocipánů se světem, kterému tito muži nedokáží nebo nechtějí rozumět. Možná je v moci biskupů zredigovat synodní Syntézu k obrazu svému; možná je v jejich moci nařídit, aby se pastýřské listy četly na všech kazatelnách. Ale nemají moc ovlivnit, kolik pozornosti (a zda vůbec) jim posluchači věnují. Pokud věřící nevnímají z hlasu pastýřů lásku, jsou pro ně pastýřské listy, odsouhlasené synodní syntézy či samostatné synodní výstupy jenom dunící kov a zvučící zvon.