Kdo se povyšuje, bude ponížen - nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 22. neděle v mezidobí

„Název!  Řekněte mi název toho léku.“ Sestřička v ambulanci drží v ruce telefon a začíná mluvit trochu důrazněji. Hovor už nějakou dobu trvá a sestřička se s pacientem zatím neshodla, na jaký lék chce poslat elektronický recept. „Né, nestačí, když řeknete, že chcete ten, co předtím. Psali jsme Vám už více léků. Musíte mi říci, který přesně chcete. Název. Jinak Vám paní doktorka nic nepošle. … Bílo-fialovou krabičku má více léků. Řekněte mi název.“ Telefonát sestřičky se protahuje. Pacient na druhé straně telefonu zvyšuje hlas, protože už slyším přes celou místnost ze sluchátka i jeho. Zřejmě drží v ruce krabičku od léků, protože říká sestřičce, že tablety jsou ty velké pomerančové. A plato stříbrné. Poznávám hlas a majitele hlasu. Je to pan A. Sestřička nakonec nachází řešení. Navrhuje, aby nám do ordinace zavolala manželka pacienta, až se vrátí domů. A řekne nám název léku, který pacient potřebuje poslat.

Nekončící telefonický hovor odehrávající se na opačném konci ordinace mě ale začíná rušit. U mého stolu totiž sedí pan B. Je u nás poprvé. Odebírám anamnézu a musím vyvíjet zvýšené úsilí, aby se téma hovoru, pokud možno, neodklánělo od pacientových zdravotních potíží, kvůli kterým předpokládám přišel. Pan B. se ale po pár minutách ukáže být pacientem, kterému se slangově říká „lovec koryfejů“. Vést hovor s lovcem koryfejů je náročné. Pan B. nehovoří o svých potížích, trápeních a omezeních. Hovoří o svých diagnózách, známostech a nespokojenosti.  Když se pana B. zeptám, jestli ho bolí více vpravo nebo vlevo, tak začne listovat ve svých lékařských zprávách. Přinesl je ve zvláštní tašce. Leží před ním v deskách na hromadě na stole. Zpráv je tolik, že se musím trochu vyklonit do strany, pokud chci u pana B. vidět i dolní polovinu trupu. Když pana B. poprosím, ať mi popíše své bolesti zad, jestli jsou pořád, ráno nebo večer, horší v klidu nebo při námaze, tak se pan B. ohradí, že ho bolí třetí ploténka a že to má napsané ve zprávě.

Lovce koryfejů byste si na první pohled dle donesených lékařských zpráv z neobvyklého množství pracovišť mohli splést s tzv. „obíhači“. Ale obíhači většinou hledají diagnózu a většinou jsou to inteligentní psychosomatičtí pacienti, jejichž potíže nejsou vysvětlitelné nějakou objektivní zobrazovací metodou. Obíhač tedy zoufale hledá další a další pracoviště, druhý názor, citlivější rentgen atd. Lovec koryfejů shání skalpy důležitých lékařů, protože je to důležité pro jeho sebehodnotu a sociální status. Pozná se podle toho, že ač je z našeho regionu a nemá žádnou závažnou diagnózu, tak na ortopedii chodí na Bulovku, na kardiologii na Homolku. Zprávy má podepsané přednosty klinik a hovoří o nich křestním jménem obvykle v domácké zdrobnělé podobě. Takže „Jiřík (rozuměj přednosta ortopedie z Bulovky) na bolesti kyčle doporučil Meloxicam, ale Péťa (rozuměj šéf kardiologie Homolka) Meloxicam zakázal.“ Lovci koryfejů se považují za VIP a očekávají speciální zacházení. Většinou úvodem sdělí, že naši nemocnici tedy moc nemusí, ale Vám dávají šanci, slyšeli dobré reference. Při popisu předchozích návštěv jiných zdravotních zařízení používají expresivní slovesa jako „ihned mi zakázali… všichni žasli… z okolních ordinací se seběhli… nikdy tam nic podobného neviděli.“

Po málo výtěžném odběru anamnézy žádám pana B., aby se svléknul, abych ho mohla vyšetřit. V ordinaci je kvůli letnímu vedru zapnutý ventilátor na nejvyšší výkon.  Ptám se pana B., jestli na něj moc nefouká. Pokud je třeba zpocený, že mohu větrák vypnout. Pan B. mi obratem nabízí, že zatelefonuje řediteli nemocnice, kterého dobře zná a požádá ho, aby nám místo větráku pořídili klimatizaci.  Se zájmem pana B. pozoruji a nic nenamítám. Pan B. vytahuje telefon, chvíli se dívá na klávesnici a pak ho zase schovává.

 Po odchodu pana B. v duchu uvažuji, jak se mohlo stát, že panu A. došly nějaké léky. Jestli zase zmeškal poslední kontrolu. Napadá mě, že pan A. nemohl říci jméno léku, protože si ho nedokázal na krabičce přečíst. Uvědomuji si, co všechno vlastně nevím o praktických dopadech omezení některých našich pacientů.

 Pan A. k nám chodívá s manželkou. Je jim kolem padesáti, oba nemají přední zuby. Pocházejí z malého městečka. Pan A. má onkologické onemocnění, nyní v remisi. Je ve velkém sporu s jedním naším pracovištěm, protože ho odmítli operovat, kvůli velkému riziku pooperačních komplikací a také kvůli nereálnému cíli, který pan A. od operace očekává. Pan A. to považuje za diskriminaci a o mých kolezích hovoří stylem, že zvažuji, co všechno musím v rámci profesionality vydržet poslouchat a kdy už řeknu NE. Po jeho první návštěvě u nás jsem zapsala do nemocničního PC varování pro ostatní pracovníky, že pacient nosí v kapsle zbraň, švýcarský armádní nůž. Když jsme ho totiž vážili, vyndal si z kapes své věci. V jeho zprávách z předchozích pracovišť jsou údaje o nižší frustrační toleranci, o konfliktech se zdravotníky, o vulgárním napadání zdravotníků, o předčasných odchodech z čekáren. Já jsem s ním otevřený konflikt neměla. Zejména z toho důvodu, že jsem se snažila poskytnout mu čas, který potřeboval a vysvětlovala mu, čemu nerozuměl. Časem se mezi námi vyvinulo zvláštní příměří. Pán je velmi emotivní a já někdy hledám pohledem oporu u jeho manželky, která je vyrovnanější. Většinou se mi u výbušných manželů podaří v rámci ženské solidarity pohledem navázat spojenectví nebo aspoň vzájemné vyjádření porozumění s přítomnou manželkou, navzájem se pohledem politujeme. Ale tady manželka drží se svým manželem, nefunguje žádné spiklenecké pomrkávání „no jo, ti muži“, nebo „prosím Vás, vysvětlete to manželovi doma ještě jednou, spoléhám na Vás.“ Manželka drží s manželem. A nemohu nevidět, že i když se pacient k okolnímu světu chová velmi vulgárně, tak na svou manželku reaguje, vnímá, když něco říká.

Asi při čtvrté návštěvě jsem usoudila, že pan A. neumí číst. Že je buď úplně, nebo funkčně negramotný. Předložila jsem mu k přečtení tiskopis „Informovaný souhlas s léčbou silnými opioidy“. Pan A. se rozzlobil, že tedy rozhodně nic číst nebude. Nabízela jsem mu tiskopis k prostudování v klidu domů, pokud třeba tady s sebou nemá vhodné brýle. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by pacient tak razantně odmítnul něco přečíst. Řekla jsem mu, že pokud nechce ani doma ani zde v ordinaci přečíst a podepsat souhlas, tak musím ukončit léčbu silnými opioidy. Nastala patová situace, protože to také nechtěl. Nakonec jsem navrhla, že mu text informovaného souhlasu přečtu já. S tím souhlasil.

Pan A. v komunikaci hodně používá učebnicové argumentační fauly, které nelze vyvrátit. Jeho oblíbené věty jsou: „Já vím své..., já vím, jak to chodí..., ne, ne, nemáte pravdu..., všichni doktoři jsou domluvený…, nevadí mi, když bych při operaci zhebnul, je to moje právo.“

Ale získal si moje srdce.

Jedna z našich uklízeček z mého pohledu nadmíru ráda organizuje provoz na chodbě, kde je čekárna pro více pracovišť. V duchu jí říkám „šerifka“. Často slyším přes dveře šerifku, jak na chodbě peskuje nějaké pacienty. Šerifka bohužel dost často peskovala i mě a já tomu neuměla nijak zamezit.  Všechny mé obranné techniky se ukázaly jako nedostatečné.  Slušné chování vnímala jako slabost. Takže šerifka komentovala způsob, jakým zavírám okno, dveře, zamykám, splachuji na záchodě a byly doby, kdy klepala na moji ordinaci, aby mi před pacientem sdělila, co špatného jsem na toaletě zase udělala. Při spatření šerifky jsem mívala úzkost v předtuše dalšího konfliktu.

Jednou pan A. s manželkou seděl před mými dveřmi a čekal, až ho zavolám. Vyšetřovala jsem v ordinaci jiného pacienta, ale přes dveře jsem slyšela, jak se šerifka pokusila přemístit pana A. a jeho manželku na jinou sedačku. Šerifku jsem vlastně napřed nevnímala, ale odpověď pana A. se přeslechnout nedala. Pan A. na šerifku zařval jednu ze čtyř svých nejpoužívanějších vět: „Ne, ne, nesouhlasím s Vámi.“ A bylo ticho. Jindy neodbytná paní uklízečka už v konfliktu nepokračovala. Pan A. se ze své sedačky nejbližší ke dveřím ambulance ani nehnul. Mé srdce ihned zahořelo velkými sympatiemi k panu A., protože svými asociálními způsoby dokázal během pár sekund něco, co já nedokázala měsíce.

A pan A., jistě velmi citlivý na všechny způsoby odmítání, diskriminace, myslím postřehnul, že mě jeho přítomnost plní nadšením a svým způsobem obdivem. Byl autorem první porážky obávané šerifky, které jsem byla svědkem.  Nemohl rozumět důvodům změny mého chování. Ubrala jsem ze své nastraženosti na trvale hrozící konflikt a přestala s ním komunikovat, jako by tam s námi seděl jeho právník nebo si mě nahrával.  Odvážila jsem se být trochu spontánní a dát najevo radost, že ho vidím a že se mu docela dobře daří. Pan A. na oplátku téměř přestal používal vulgární slova. Začal nosit oranžové sluneční brýle. Někdy se usmívá nebo i směje. A chová se skoro normálně, rozhodně se snaží.

EVANGELIUM Lk 14,1.7-14
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
 Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
 On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
 Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
 Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
 A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

Já se moc často slavnostních hostin neúčastním. Hierarchie zasedacího pořádku na hostinách a rozlišování mezi hosty není pro mě příměr z mého každodenního života. Ale věta z perikopy: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bývá povýšen,“ se stala všeobecně známým pořekadlem. Ponížení příliš povýšených osob je běžný děj a obvykle se to děje k radosti nebo úlevě přítomných. S povyšováním ponížených se lze setkat mnohem vzácněji. Většinou ale ve světě platí, že někteří jsou nahoře a někteří dole.

 Dle Ježíše tato hierarchie nahoře-dole neplatí v Božím království. Také jsem četla, že to částečně neplatí ani v církvi, ve farních společenstvích, že ta jsou jedním s posledních míst, kde se setkávají vedle sebe mladí i staří, chudí a bohatí, osoby s univerzitním vzděláním a osoby bez vzdělání.

Další místo, které nese tyto rysy, je objednací kniha mojí ambulance. Většina mých kolegyň se do své objednací knihy dívá na zítřejší pacienty už předem. Je to pro ně rituál na závěr předchozího pracovního dne. Pomyslný seznam hostů pozvaných na zítřejší hostinu. Já se většinou nedívám. Nechci se dopředu stresovat, resp. kazit si vyhlídky na obvykle celkem radostný následující pracovní den spatřením nějakého jména, které mi tuto radost sebere.

 Pan A., dle světských měřítek „ten dole“, mi předvedl dovednost, kterou jsem si ve své sociální bublině neosvojila.   Když vidím jeho jméno v objednací knize, tak cítím radost a pobavení a vděk. Jeho návštěvy jsou pro mě stále velkým dobrodružstvím. Máme si navzájem co dát. V praktických kompetencích se učím i já od něj. Ráda ho vidím. Má na mé pomyslné hostině přední místo.

Pan B., lovec koryfejů, po třech návštěvách už naštěstí nepřišel. Zřejmě šel jinam na hostinu, kde ho lépe ocení.