kniha na měsíc květen 2018

Elena Lappin: V jakém jazyce sním? 

vydalo nakladatelství Euromedia group a.s. – Odeon v roce 2018                 (1. vydání), z angličtiny přeložila Dominika Křesťanová, ISBN: 978-80-207-1815-0

Jméno Eleny Lappin (nar. 1954 v Moskvě) toho většině českých čtenářů mnoho neřekne, byť zejména v anglosaských zemích je známá jako novinářka a editorka literatury židovských německojazyčných a dále též východoevropských autorů. Sama publikovala v angličtině sbírky povídek, teď nově i vzpomínkovou prózu „V jakém jazyce sním?“

Čtenářům německé literatury může znít jako doporučení, že Elena Lappin je starší sestrou známého spisovatele Maxima Billera (německy píšícího, autora řady sbírek povídek a románů) a dcerou spisovatelky Rady Biller (rusky píšící autorky vzpomínkových próz); příbuzní autoři již česky vyšli. Celá rodina má úzké vazby na Československo, protože Elenin otec Semjon Biller (překladatel z češtiny a němčiny do ruštiny) žil od poválečné doby v Praze (jako československý ruskojazyčný občan s židovskými kořeny), oženil se tam s Radou Biller (rusko-židovsko-arménského původu) a rodina zakotvila v Praze v letech 1956 až 1970.

 Po ztroskotání pražského jara rodina emigrovala do Německa (Hamburku), což pro E. Lappin znamenalo třetí změnu jazyka (po mateřské ruštině a jazyku dětství a mládí češtině němčina), ne však poslední. Elena Lappin emigrovala do Izraele (kde vystudovala vysokou školu), vdala se za Kanaďana a přesídlila do Kanady (Ontario), pak do USA (New York) a konečně do Velké Británie (Londýn); tedy jazykem studií se stala hebrejština a jazykem rodinným a tvůrčím angličtina.

Próza je textem o paměti a její konstitutivní síle pro lidský život. Elena Lappin až do svých 48 let měla o svém původu jasno. Jednoho dne však zazvonil telefon a z Moskvy se ozval muž, který jí oznámil, že jejím biologickým otcem je Američan (žijící v New Yorku), syn špióna žijícího v Moskvě. Tento převrat v zaběhlých představách o původu vede autorku k inventuře své židovské identity, rodinných vazeb, historie a vyrovnávání se se svými vztahy k jazykům, které ovládaly jednotlivá období jejího života. Elena Lappin se snaží na archeologický způsob pátrat ve svých vzpomínkách a vzpomínkách svých blízkých po svém vztahu k obyvatelům jednotlivých hostitelských zemí a po svém poměru k jednotlivým osvojeným jazykům. Pro každého čtenáře může jít o podnět k detektivní práci ve své paměti i k pátrání po rodinné historii, která má v době internetu mnohem méně tajemství, než tomu bylo dříve. Jen málokdo z nás se bude moci pestrostí svého rodinného příběhu vyrovnat Eleně Lappin. Ale o to nejde. Bez uvědomění si kořenů, bez vyrovnání se s nimi není možné žít uspořádaný život. Vězte, že paměť je nepochybně šálivý pramen, ale u vědomí její nespolehlivosti může mít čerpání z ní léčivé účinky pro prožívání přítomnosti a plánování budoucnosti. A pokud jde o otázku v názvu prózy? Ve všech zmíněných.

Ukázky:

Str. 13: Jedné únorové neděle v roce 2002 uprostřed hlučné rodinné večeře v kuchyni mého londýnského domova zazvonil telefon. Právě jsem naservírovala na talíře druhý chod. Můj Manžel a tři děti se se smíchem halasně dohadovali o několika věcech zároveň. Moje dcera a prostřední syn byli středoškoláci, nejstaršímu synovi bylo něco přes dvacet. Mně bylo čtyřicet sedm. Zavřela jsem dceře do kuchyně a šla do jídelny zvednout telefon. „To je Lena?“ zeptal se anglicky jakýsi mu. Podle přízvuku to byl Rus. „Ano. Kdo volá?“ „Volám z Moskvy. Jste zdravá? Mám pro vás zprávu, která by vás mohla rozrušit. Posaďte se, prosím.“ „Nic mi není. O co jde? Jestli chcete, můžete mluvit rusky.“ Přešel do ruštiny. Hlas se mu chvěl emocemi. To je u ruských hlasů normální, nepřekvapilo mě to. „Říká vám něco jméno Schneider?“ „Ne.“ „Opravdu?“ Zdálo se, že ho to opravdu zarazilo. „Váš skutečný otec se jmenoval Schneider. Než poznala vašeho otce, žila vaše matka s jiným partnerem. Jmenuje se Joseph. Vy jste jeho dcera. Znala ho jako Schneidera, ale jeho skutečné příjmení je Minster. Byli to Američané žijící v Moskvě. Váš dědeček kdysi pracoval jako tajný agent Sovětského svazu. Měl -.“

 Str. 98: Měla jsem dovoleno chodit sama na dětská loutková představení. A nebylo to lecjaké divadýlko, ale to nejlepší: Spejbl a Hurvínek, dvě typické loutkové postavičky vytvořené ve dvacátých letech známým českým loutkářem. Šlo o otce syna a oba mluvili zvláštními, legračními hlasy. Spejbl, bývalý učitel, žil ve světě odtrženém od reality a nápady jeho synka ho velice popouzely, kdežto Hurvínek byl protřelý, mazaný a k popukání zlobivý rošťák. Zamilovala jsem si je natolik, že jsem v jejich světě prakticky žila. Jejich vytříbený humor fungoval na mnoha rovinách, ale jeho základem byly břitké, skvěle vypointované dialogy. Česká kultura k dětem nikdy nepřistupovala blahosklonně. Nic tu nebylo disneyovsky roztomilé a hezoučké. Psaní pro děti byla jedna z mála oblastí, v níž se i dospělí mohli uchýlit k přinejmenším náznaku svobody.

Str. 202: V Izraeli jsou svatby poměrně neformální a tehdy, v roce 1977, to platilo dvojnásob. Ženich obvykle nenosil sako a kravatu, stačila hezká bílá košile, obvykle u krku rozepnutá. Když to můj otec zjistil, nešlo mu to do hlavy a trval na tom, aby mu můj nastávající manžel projevil účtu formálním oblekem. Shalom odmítl. Chtěl, aby svatba proběhla podle našich představ, a já se k němu přidala. Následovala vášnivá hádka, kterou jsem musela překládat z ruštiny a češtiny do angličtiny a naopak. Shalom nakonec přistoupil na sako (a hodlal si ho sundat, jen co to půjde), ale kravatu striktně odmítl. Můj otec se strašlivě rozčílil. Matka a Klári se ho snažily uklidnit a vysvětlit mu, že o noc nejde, ale nebyla s ním řeč. Když jsem viděla, jak rodiče dorazili k obřadu, div se mi nezastavilo srdce. Oba na sobě měli khaki džíny a trička, takže vypadali trochu jako v uniformě. Izraelské svatby jsou sice neformální, ale ne až tolik, každý se snaží vypadat co nejlíp.

Zdroj obrázku: http://data.knizniklub.cz/book/003/927/0039279/large.jpg