Kniha na prosinec 2018

 Javier Cercas: Anatomie jednoho okamžiku

vydalo nakladatelství Prostor, nakladatelství s. r. o. v roce 2018 (1. vydání), ze španělštiny přeložila Adriana Krásová, ISBN: 978-80-7260-400-5, str. 464

Javier Cercas (nar. 1962) je španělským prozaikem generace vyrovnávající se s dobou frankistické diktatury. Celosvětově (i v češtině) proslul románem Vojáci od Salamíny, který vypráví o prostém republikánském vojákovi, který daruje život jednomu vrcholných pohlavárů frankistických povstalců (aniž by z toho mohl mít a měl nějakou výhodu). Autor je přitahován historickými událostmi a v jejich rámci činy jednotlivců, které vybočují z očekávaných jednání.

Představovaný román lze označit jako „dokumentární román“; pojednává o španělském puči ze dne 23. 2. 1981 (podobně jako nedávno vyšlý Tagesordnug Erica Vuilarda, který ilustruje individuální odpovědnost konkrétních aktérů za anšlus Rakouska v roce 1938). Próza vychází z kamerového záznamu (převrat byl náhodou nahráván televizí), vzpomínek (publikovaných i nepublikovaných), denního tisku, primární i sekundární literatury a obsahuje i obsáhlý poznámkový aparát. Nejde však o historické dílo či esej, autor se osobně angažuje, hodnotí, zvažuje, domnívá se a též (pro sebe) vyvozuje. Přiznává, že je pro něj podstatné gesto tří politiků (předsedy vlády Adolfa Suarése, ministra obrany Mellady a předsedy komunistické strany Carrilla), kteří se po přepadení parlamentu pučisty z Civilní gardy nesklonili a ani v deští výstražných kulek neuposlechli příkazů ozbrojenců, nelehli na zem (jako všichni ostatní poslanci a zaměstnanci parlamentu). Puč byl nakonec neúspěšný (především díky postojům a aktivitě španělského krále) a byl ukončením politické kariéry Adolfa Suarése (přepadený parlament právě hlasoval o nové vládě), přesto se jednalo o ústřední událost v dějinách Španělska 20. století, na cestě k demokracii a k překonání dědictví frankismu.

Cercas svoje pátrání po příčinách, skutečném průběhu a důsledcích puče prokládá promyšleným úvahami o mravnosti politiky, cti, vlastenectví a smyslu demokracie. Na životních osudech zmíněných třech mužů dokládá, že nikoho definitivně neurčuje jeho původ a jeho (dosavadní) činy, pokud nepromarní příležitost, která se nečekaně objeví. Rozbor přechodu od diktatury k demokracii autor provokativně uzavírá, že (alespoň španělský případ) svědčí proti zásadě spravedlnosti za každou cenu a pro pravidlo, že v politice (správě lidských záležitostí) se bez minimálně sporných kroků neobejdete, aniž by to však politiku mělo diskvalifikovat; autor se dokonce domnívá, že zlo (za určitých podmínek) může přispět k dobru a snaží se své závěry doložit na upuštění autoritativního uspořádání státu a společnosti.

V závěru Cercas zmiňuje i osobní důsledky zpracování tématu. Díky osudu Adolfa Suarése pochopil svého otce a díky svému otci pochopil život a činy Adolfa Suarése.  Velký spisovatel: nebojí se nést svou kůži na trh; zpracovává téma snad blízké Španělům, odlehlé však Čechům, tak, že po více než 400 stran tajíte dech, přete se s ním i aktéry událostí a souhlasíte (i nesouhlasíte). Literatura má budoucnost, dokud nezapomeneme číst.

Zdroj obrázku: https://luxor.cz/files/e/d_9788072604005.jpg

Ukázka ze str. 32: Úhel záběru se mění, druhá kamera zabere levé křídlo sálu: s pistolí v roce a vyzývavým výrazem stoupá po schodišti směrem k předsednické tribuně podplukovník Civilní gardy Antonio Tejero, projde kolem tajemníka a postaví se vedle předsedy sněmovny Landelina Lavilla, který se na něj nevěřícně dívá. Podplukovník zakřičí: „Nikdo ani hnout! Zachovejte klid!“, a pak uběhne několik magických vteřin, kdy se nic neděje a nikdo se nepohne a nezdá se, že by se mělo něco dít nebo někomu něco stát, je pouze ticho. Záběr se změní, ale ticho trvá: podplukovník zmizí, protože první kamera zabere pravé křídlo sálu, kde si všichni poslanci, kteří si předtím stoupli, zase sedají a jediný, kdo zůstane stát, je generál Manuel Gitiérrez Mellado, místopředseda úřadující vlády. Adolfo Suárez vedle něj stále sedí ve svém premiérském křesle, trup nakloněný kupředu, jednou rukou svírá opěradlo, jako by se i on právě chystal vstát. Následující čtyři výkřiky, zřetelné a nezpochybnitelné, pak kouzlo zruší: někdo křičí „Ticho!“, někdo křičí „Nikdo ani hnout!, někdo křičí „K zemi!“, někdo křičí „Všichni na zem!“. Sál spěšně poslechne: dveřník a stenografové si kleknou vedle stolu, několik poslanců se schoulí do svých křesel. Generál Gutiérrez Mellado však vyrazí směrem k rebelujícímu podplukovníkovi, zatímco premiér Suárez ho chytá za sako a marně se ho snaží zadržet. Teď se podplukovník Tejero znovu objeví v záběru, sestupuje po schodech od řečnické tribuny, ale v půli cesty e zastaví, zaskočený nebo zastrašený přítomností generále Gitiérreze Mellada, který k němu kráčí a rozhodnými gesty ho žádá, aby okamžitě opustil sál – když vtom pravými dveřmi o místnosti vrazí tři gardisté a vrhnou se na starého vyzáblého generála, strkají do něj, chytí ho za sako, cloumají s tím, téměř ho srazí na zem. Premiér Suárez vstane z křesla a míří za svým místopředsedou; podplukovník stojí v půli schodiště, rozhoduje se, má-li sejít až dolů, a pozoruje scénu. V tu chvíli se ozve první výstřel; potom se ozve druhý výstřel a premiér Suárez popadne generále Gutiérreze Mellada za paži. Generál stojí neohroženě proti gardistovi, který mu gesty a křikem rozkazuje, aby si lehl na zem. Poté zazní třetí výstřel a generál Gutiérrez Mellado, aniž by spustil pohled z gardisty, paži prudce vytrhne z premiérova sevření; pak se rozpoutá střelba. Zatímco kulky vykusují ze stropu kusy omítky a stenografové a dveřník se jeden po druhém schovávají pod stůl a poslanecké lavice pohltí poslance, až už není vidět ani jediného, starý generál zůstane stát uprostřed střelby ze samopalů, s rukama svěšenýma podél těla a s pohledem upřeným na gardisty, kteří neuposlechli jeho rozkazu a nepřestávají střílet. Premiér Suárez se pomalu vrací na své místo, posadí se, opře se zády o křeslo a zůstane tam, lehce nakloněný doprava, osamocený, jako socha a přízrak uprostřed rudé pouště prázdných poslaneckých lavic.