Mám se nechat pokřtít? K čemu je to dobré? Nedělní zamyšlení Miroslavy D.

EVANGELIUM Mt 3, 13-17
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"
Ježíš mu však na to řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.
Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

Optikou dnešního liberálního postmoderního křesťana bez náboženských neuróz a strachů křest na první dojem k ničemu dobrý není. Téma křtu obvykle stojí stranou běžných hovorů mezi katolíky. I v sekulárních nebo náboženských médiích se téma křest a jeho smysluplnost objevuje méně frekventovaně nežli témata jiných katolických svátostí. Důvody, proč se lidé nechávali pokřtít v minulosti, již dnes mnozí považují za obsoletní.

Dříve křesťané uvažovali, že bez křtu v církvi není možná spása, tj. člověk bude po své smrti opuštěn Bohem, jeho smrt nebude přechod z jednoho časoprostoru do druhého. Jeho smrt bude definitivní. Smrt zvítězí nad životem. Proto se křtili v katolické církvi už nemluvňata. V minulých dobách v čase vysoké kojenecké úmrtnosti se novorozenci křtili ještě v den porodu.

Jenže tento důvod pro křest už pominul. Podle dnešní teologie nebude Bůh soudit lidi podle jejich příslušnosti nebo nepříslušnosti ke konkrétní církvi. Bude je soudit podle způsobu jejich života, podle toho, nakolik se řídili svým vlastním svědomím. Biblickým slovníkem řečeno, zda nakrmili hladové, oblékli nahé, navštívili nemocné nebo vězněné. Zdali učinili svět o trochu lepším místem.

Dalším častým důvodem pro křest dříve byla víra v dědičný hřích. Křesťané mnoho staletí věřili, že člověk se rodí postižený dědičným hříchem, tj. rodí se se sklonem ke špatnému. Židé ani muslimové tuto teorii nesdíleli a nesdílejí. Křesťanský křest dle této víry dědičný hřích smyl. Křest kromě dědičného hříchu smyl i všechny ostatní hříchy. Což zase bylo v historii důvodem, proč se prozíravě nechat pokřtít „až na poslední chvíli, těsně před smrtí“. Aby člověk v okamžiku své smrti při posuzování Hospodinem byl díky čerstvě obdrženému křtu zcela prost všech hříchů. První „křesťanský římský císař“ Konstantin, který ve 4. století zrovnoprávnil křesťanství s ostatními římskými náboženstvími a tím ukončil pronásledování křesťanů, se nechal pokřtít až před svou smrtí.

Teorie existence dědičného hříchu dnes není mnohými katolíky včetně mě přijímaná. Takže ani touha po smytí dědičného hříchu není v dnešní době obvyklým motivem pro rozhodnutí podstoupit křest.

Dalším možným motivem pro křest mohla být touha sdílet s Kristem nejen smrt, ale zejména jeho vzkříšení. V Novém zákoně jsou teze o tom, že křtem člověk získá spolupodíl na Kristově smrti, ale i jeho vzkříšení. Symbolika smrti v křestní vodě je ale myslím pro současného člověka dost složitý teologický konstrukt. Nesetkala jsem se zatím s nikým, kdo by aktivně ostatním sděloval, že se z tohoto důvodu nechal pokřtít. Ale o konkrétních teologických důvodech křtu jsem hovořila jen s málo lidmi. Symbolika smrti a následného vzkříšení v křestní vodě by mohla být dostatečným motivem ke křtu u osob s těžkým onemocněním nebo v závěru jejich života.  Práce se spirituálními potřebami   zranitelných terminálních pacientů je eticky velmi citlivé téma. U nemocničních kaplanů a duchovních doprovázejících bývá normou respektovat dosavadní náboženské nebo ateistické postoje pacientů. Ale i zde se názory a praxe různí. Mediálně známá popularizátorka hospicového hnutí paní doktorka Marie Svatošová nám před pěti lety v prostorách plzeňského biskupství na přednášce určené pro katolické dobrovolníky pracující s nemocnými říkala, že ve své hospicové péči pokřtila v posledních dnech života přes dvě stě pacientů a poskytla jím tím útěchu.

Pokud tedy jako důvody ke křtu pomineme obvyklé historické důvody – obavy o svou spásu, nebo touhu smýt hříchy nebo dědičný hřích, nebo touhu spoluúčastnit se prostřednictvím křtu Kristova vzkříšení, jaké důvody lze ještě nalézt?

Ostatní monoteistická abrahámovská náboženství se přeci bez křtu obejdou.

Judaismus nezná křest jako iniciační svátost. Vykonává jiné iniciační rituály.  Nejdůležitějšími jsou Brit Mila (obřízka chlapců 8. den po narození) jako znamení smlouvy s Bohem, a Bar micva (pro chlapce) / Bat micva (pro dívky) kolem 13 let, znamenající přijetí odpovědnosti za dodržování micvot (přikázání).

Ale židé znají a dodnes provádějí očistné rituály s tekoucí vodou, rituální ponoření se do tekoucí vody. Slovo „křest“ v řečtině znamená „ponoření se“.  V obřadu mikve (ponoření se do tekoucí vody) praktikovaném v judaismu při konverzi, u žen po menstruaci, pro muže i ženy při důležitých životních přechodech není ale na rozdíl od vody při křesťanském křtu žádná symbolika smrti a vzkříšení.

V Ježíšově politicky napjaté době očekávající brzký příchod Mesiáše, který by osvobodil zaslíbený národ z římské nadvlády, existovala hnutí zaměřená na pokání národa. Obrácení národa k Hospodinu mělo za cíl urychlit příchod Mesiáše. Tato hnutí používala židovské očistné obřady ponořením do očistné vody. Jan Křtitel, sám Žid, křtil v tomto židovském duchu pokání a obrácení. Dnešní evangelium popisuje, že se tomuto obřadu podrobil i Ježíš.

Nedávno jsem slyšela v nějakém podcastu pro mě velmi zajímavou přednášku evangelického teologa prof. Pavla Hoška na téma, jak hodně odlišně ve srovnání s křesťany vnímají Židé pojem „vyvolený, zaslíbený“. Tuto přednášku se mi bohužel nyní nepodařilo znovu dohledat. Pro Židy „být součástí národa vyvoleného Bohem, zaslíbeného Bohu“ znamená závazek, úkol, odpovědnost tady a teď v životě před smrtí. Vyvolení není „ticket do nebe“. Vyvolení se neopírá o odměnu po smrti, ale o to, že „teď mám jedinečnou možnost konat dobro.“ Judaismus se ptá: „Co ode mne Bůh chce dnes?“

Křesťané do pojmu „vyvolený, zaslíbený“ naštěstí i bohužel zahrnují zejména fakt, že Ježíš Kristus svým vzkříšením přemohl smrt a tuto možnost otevřel i ostatním. Tato událost je pro křesťany natolik klíčová, přelomová, že po staletí křesťané věnovali pozornost hlavně tomu, zdali budou po své smrti následovat Kristovu cestu, tj. i jich se bude týkat možnost vzkříšení, přemožené smrti. Mnozí křesťané se často ptali a ptají: „Jak dopadnu po smrti?“

Islám také nepraktikuje žádnou obdobu křesťanského křtu. Muslimem se člověk stává vyslovením šahády, vyznáním víry. Islám chápe vztah k Bohu jako smlouvu založenou na podřízení se (islám = odevzdání se). Muslimové uznávají očistnou moc vody, tj. znají očistné omývání před modlitbou.

Jsem katolička. Myslím, že Bůh náš křest nepotřebuje. Potřebuje náš smysluplný život, naše spolupodílení se na biblickým jazykem řečeno Božím království zde na zemi. Ale křest může prospět nám.

Je to jako s jinými svátostmi. Svátost je v katolickém pojetí viditelné znamení neviditelné Boží přítomnosti. Bůh tedy může působit, vanout i mimo svátosti. A nepochybně tak činí. Ale smíme věřit, že ve svátostech je Hospodin přítomen jistě.

Takže ve křtu smím věřit, že se nejenom já přihlašuji k Bohu, ale že se Bůh přihlašuje ke mně. Že se vytváří pouto, biblickým jazykem pečeť. Jazykem influencerů internetových sociálních sítí řečeno, že křtem nesmazatelně měníme svůj duchovní status. Tomáš Halík měl kázání, kdy pouto darované při křtu přirovnává k prameni, zdroji síly hluboko uvnitř nás, ke kterému se můžeme ve chvílích nouze uchýlit.

Bible používá obrazy „být naroubován“, „přičleněn do Božího lidu“, „dostat pečeť darů svatého Ducha“.

Martin Luther dle jeho životopisců ve svých pokušeních při soubojích s ďáblem používal ve stavech nejvyšší tísně zvolání latinské věty „Baptizatus sum!“, tj. „Jsem pokřtěn!“ Bylo to jeho největší eso, trumf vytahovaný z rukávu.  A také velmi účinné eso, neboť Luther se tím vymezil vůči pokušení, poukázal na své pouto s Nejvyšším Dobrem.

Křtem se člověk přihlásí k Trojjedinému křesťanskému Bohu. Ale není to jen ekvivalent „vyplnění přihlášky ke křesťanům“. Není to jen iniciační rituál nebo „přechodový zážitek“, kdy člověk překoná nějaký svůj limit, vystoupí ze své dosavadní komfortní zóny a přesune se do další životní fáze. Křest vytváří trvalé, nesmazatelné pouto mezi křesťanem a Trojjediným Bohem. Tomáš Halík ve svém kázání uváděl, že od okamžiku křtu už pro nás Kristus není jen „vnějším vzorem morální inspirace“, nýbrž mocí křtu „naší vnitřní silou“.

Vše z toho, co konám, bych mohla dělat i jako nepokřtěná. Můžu se starat o rodinu, o pacienty. Mnoho nekřesťanů činí den co den totéž a mnozí to dělají jistě lépe nežli já. Ale slovy Tomáše Halíka z jeho kázání „… nemohu zapřít zkušenost, že když narazím na vnější i vnitřní překážky, když jsem vystaven ‚temným nocím‘, únavám, zklamáním, pochybnostem, je pro mě zdrojem vnitřní obnovy ona skrytá řeka, která protéká mým životem a která vyvěrá z mého spojení s Kristem ve svátosti křtu.“

Zdroj:

Tomáš Halík, Procitají andělé, Adventní a vánoční kázání v neklidné době, str. 105, vydalo nakladatelství NLN v roce 2022

 Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, vydalo nakladatelství Karolinum, Praha 2010

 Markschies Christoph, Dějiny antického křesťanství, Mezi dvěma světy, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2005