Nanebevstoupení Páně - zamyšlení Petry Pospíšilové

1. ČTENÍ Sk 1,1-11
Ježíš byl před jejich zraky vyzdvižen.

Čtení ze Skutků apoštolů.
Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe. Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království.
Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení - „vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodu, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní".
A když tak spolu seděli, zeptali se ho: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země."
Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe."

EVANGELIUM Lk 24,46-53
Zatímco jim žehnal, vznášel se k nebi.

Zakončení svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům:
„Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.
Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti."
Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich (a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili) a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha.
 

Zamyšlení:

            Když jsem si poprvé přečetla dnešní liturgické texty, trochu jsem litovala, že jsem nedostala zamyšlení před Velikonocemi, kdy jsou součástí i texty ze Starého Zákona. Když jsem si texty přečetla, tím více mě to mrzelo. Říkala jsem si: „Co mám na tohle vymyslet?“ Texty mi přišly tak nějak jasné a samozřejmé. Vrhla jsem se na Spotify a jiná média a hledala inspiraci u jiných.

            Poslechla jsem si různá zamyšlení. Zaujala mě slova odvolávající se na katechismus, která vidí nanebevstoupení ne jako „rozloučení“, ale jako proměnu přítomnosti: Ježíš už není jen na jednom místě, ale je přítomen všude – ve svém Duchu, ve Slovu, v Církvi, v Eucharistii, v každém srdci, které ho přijímá.

            Někteří řešili rozdíl mezi nanebevzetím a nanebevstoupením ve smyslu aktivity a pasivity, což je zajímavé, ale pro mě nepodstatné. Jiní, když hovořili o nanebevstoupení tak oslím můstkem přeskočili na témata globalizace, lásky k bližnímu apod. A pak jsem narazila na promluvy, které mě naštvaly, nicméně díky nim jsem si uvědomila to, co mi na nanebevstoupení přijde nejpodstatnější. Uvedená zamyšlení se zabývala tím, jak se lidé dobrými skutky mají podílet na vlastním nanebevstoupení a životě věčném. Postupně ve mně zrál vlastní názor, o čem nanebevstoupení je, a čím dál více jsem vnímala důležitost nanebevstoupení Krista. Navíc náš kostel se jmenuje podle tohoto aktu – Nanebevstoupení Páně. Na hlavním oltáři máme obraz zrcadlící tuto událost. Co to pro nás znamená? Proč nanebevstoupení slavíme? A co to znamená pro člověka?

            Moje zamyšlení se nejprve zastaví u některých zajímavostí z textu a následně budu přemýšlet nad nanebevstoupením Ježíše.

            První čtení máme ze Skutků a evangelijní text je z Lukášova evangelia. Texty na sebe vzácně navazují. Lukáš byl velmi vzdělaný řecký občan, nebyl židovského původu a chtěl Ježíšovu zvěst přiblížit řeckému obyvatelstvu – pohanům. Snažil se zvěst podat a přiblížit obyčejným lidem v římské říši, kteří neznali židovství, soustředil se na chudé a utiskované. Své dílo napsal do dvou částí – prvním je evangelium a druhým jsou skutky. Dnes máme v liturgických textech konec evangelia a začátek Skutků. Evangelium končí nanebevstoupením a skutky jím začínají. V Lukášových textech je nanebevstoupení středem jeho díla, jakousi centrální událostí.

            Obě knihy (Lukášovo evangelium a Skutky) jsou adresovány Theofilovi. Pravděpodobně se nejednalo o konkrétního člověka. Jméno Theofil je složeno ze dvou řeckých slova – Theos, což znamená Bůh, a filos – milý, milující. Theofilem tedy mohou být míněni všichni, kteří milují Boha. Kniha je tedy věnována lidem milujícím Boha.

            Ježíš po svém vzkříšení 40 dnů pobývá na zemi, setkává se s učedníky, mluví s nimi. Čtyřicítka je velmi symbolické biblické číslo, často symbolizuje předěl nebo přípravu na nové období. Čtyřicet dní je Noe v Arše (Gn 7,2), čtyřicet let putují Izraelci pouští (Nu 14,33-34 a Dt 8,2), čtyřicet dní je Mojžíš na hoře Sinaj, když obdrží desatero (Ex 24,18 a Ex 34, 28), čtyřicet dní je prozkoumávána země Kenaan, než ji Izraelci obsadí (Nu 13,25), Goliáš se čtyřicet dní posmíval Izraelcům, než jej David porazil (1 Sam 17,16), Eliáš putoval čtyřicet dní na horu Choreb (1 Kr 19,8), čtyřicet dní je Ježíš na poušti (Mt 4,2. Mk 1,13 a Lk 4,2) a také čtyřicet dní po vzkříšení přichází nanebevstoupení. My máme čtyřicet dní postní období před Velikonocemi. Oněch čtyřicet dní je tedy velmi symbolických, značí dostatek času na příchod nové doby či nové epochy.

            Ježíš s učedníky pobýval, jedl a mluvil Když s nimi jedl, učedníci se jej ptali, zda už konečně přišla ta chvíle, kdy naplní svou mesiášskou roli. Stále očekávali politického mesiáše, který Izrael osvobodí od římské nadvlády, osamostatní ho, sjednotí a bude slavně vládnout jako král David. Ježíš při svém pozemském působení neustále vysvětluje, že jeho království není z tohoto světa, že jejich chápání role mesiáše je jiné, než jak vnímá svou roli Ježíš. Neustále mluví v podobenstvích, aby jeho zvěst byla srozumitelná a pochopitelná. A tady zjišťujeme, že se tak nestalo. Situace vypadá dost zoufale.

            Ježíš už nic nevysvětluje.  Odkazuje se na Ducha svatého. Až přijde Duch svatý, tak dostanete moc a ta z vás učiní učedníky, pochopíte.  Bůh, který je mocný, zmocňuje člověka. Duch svatý přichází a zmocní učedníky. V dnešním textu ze skutků stojí: „Budete vyzbrojeni mocí z výsosti“ Už nebudou závislí na Ježíšově pozemském putování, to ostatně končí, ale budou uschopněni a osamostatněni. To si myslím, že je hlavní zvěst nanebevstoupení. Je to osamostatnění, uschopnění, zkompetentnění člověka. Nanebevstoupení činí člověka mocného, schopného a emancipovaného. Dává důraz na jedince a jeho zodpovědnost ve světě. „Budete mými svědky budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“  Není zde řeč o žádných zásluhách pro věčný život ani o tom, že nás Ježíš předchází a my, když se budeme snažit, budeme jako on vzati do nebes. Ježíš vykonal co měl a chtěl a teď předává štafetu člověku. Lidé mají pokračovat v tom, co on započal. Jsou vysláni do celého světa, aby pokračovali v započatém díle. Toto zmocnění, uschopnění či emancipace člověka je podle mého hlavní zvěstí nanebevstoupení.

            Emancipací není myšleno odtržení od Boha, ale přijetí zodpovědnosti před Bohem.
Ježíš svým nanebevstoupením neopouští lidstvo, ale předává mu důvěru, že může a má jednat v síle Ducha Svatého, nikoli v závislosti na jeho stálé tělesné přítomnosti. Nanebevstoupením se člověk stává Božím spolupracovníkem. 

            Z učedníků se stávají apoštolové.  Učedníci jsou ti, kteří se učí. Od těchto učedníků již odchází Mistr a z nich jsou apoštolové, od řeckého apostolos, což znamená poslaný. Jsou posláni do světa, aby přinesli Ježíšovu zvěst a pokračovali v jeho díle. Jsou samostatní, zodpovědní. Už nejsou jen svědky, kteří „pasivně naslouchají“, ale jsou nosiči slova, tvůrci počátků církve, jsou významnými aktéry v dějinách spásy.

            Nutno konstatovat, že odejít a svěřit následující činnost a pokračování těm, kteří stále nechápou, kteří zradili, zapřeli, utekli, schovávali se apod. – to je radikální důvěra Boha v člověka a lidský potenciál. Po nanebevstoupení je dán prostor nám všem, každému člověku, a tento prostor je prostorem, ve kterém člověk prochází proměnou, jejímž výsledkem je změna smýšlení, změna pochopení, změna pohledů. Touto proměnou evidentně prochází učedníci, kteří v mnohých situacích nechápali, co Ježíš dělá a říká, následně zvěstují a hlásají Ježíšovu zvěst, lecčemu rozumí a vysvětlují to ostatním, vykládají Ježíšovy činy, píší evangelia. Rozhodně to není jednoduchý a jednorázový akt, ale spíše trvalý postoj v životě člověka, který je důsledkem změny mentality.

            Zajímavostí je, že Ježíš vystupuje na hoře s oblaky. Na hoře se často Bůh zjevuje a sestupuje k člověku. Takto na hoře potká Hospodina Mojžíš v hořícím keři. Na hoře v oblacích dostává Mojžíš desatero. Eliáš se setkává s Hospodinem na hoře Choreb, Proměnění a setkání Ježíše s Mojžíšem a Eliášem se také děje na hoře. Nyní Bůh na hoře nesestupuje, ale vystupuje. Děje se tu něco opačného, výjimečného. Bůh, který sestoupil na zem v člověku Ježíši, zem opouští, jak jinak než na hoře, aby dal člověku najevo, že teď je to na něm. Je to na nás, nést Ježíšův odkaz a zvěst dál. „Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi?“ Jsou chvíle, kdy je nutné přestat nečinně hledět k nebi, ale být plně zde na zemi. Pokračovat v Ježíšově odkazu znamená zastávat se utištěných, sytit hladové, hlásat odpuštění hříchů. Být milosrdnými a zároveň nekompromisními vůči nespravedlivým vůdcům a tvrdým zákoníkům.

            Na závěr si dovolím slova Tomáše Halíka: „Duch vzkříšeného, o němž nevíme odkud a kam jde, je tvořivý živý základ církve. Ten náš hlouběji uvádí do nevyčerpatelné plnosti pravdy, do stále hlubších vrstev Božích tajemství. Kdo se na cestě stále nového hledání Boha zastaví, ustrne a prohlásí se za monopolního majitele pravdy, hřeší proti Duchu svatému. Církev, která se nevyvíjí a víra která nezraje je pouhou karikaturou církve a degenerací víry.“ (Promluvy od Salvátora, 24. 4. 2025, od 10. minuty).