Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení Báry V. - 5. neděle postní

Nedělní zamyšlení Báry V. - 5. neděle postní



Datum konání:
2.4.2022

ČTENÍ Iz 43,16-21
Hle, činím věci nové a napojím svůj lid.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."

Jméno Izajáš znamená „Hospodin vysvobozuje“. Tento prorok žil a působil zhruba v letech 781–687 př. n. l., během vlády judských králů Azarjáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše  Byl ve svém prorokování pevný a dosti nekompromisní; vyznával hlubokou úctu ke „Svatému Izraeli“. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání (má se dokonce za to, že byl přeřezán pilou vejpůl). Jeho dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Zda opravdu napsal celé dílo sám, je sporné. Kniha totiž vznikala na etapy v rozsahu až 200 let. Text se skládá ze tří částí: „První Izaiáš“ - nejstarší vrstva v kapitolách 1 - 39  pochází nejspíše od skutečného Izaiáše. V ní je popsán jeho život a prorocká činnost. Kniha je sepsaná ve složité poetické hebrejštině a osu tvoří myšlenky odcizení = lidé více než na Boha dbají na to, aby měli dostatek majetku a veškerého možného přepychu. „Druhý Izaiáš“ obsahuje kapitoly 40 až 55 a kniha vnikla asi o 200 let později v „babylónském zajetí“ za vlády Kýra II. Autorství tohoto díla je zahaleno tajemstvím, ovšem navazuje na první díl a proroctví se obracejí k lidu v babylonském vyhnanství. Je zde líčena vidina osvobození od babylónské nadvlády. „Třetí Izaiáš“  se skládá z kapitol 56 až 66 a je velmi těsně spjat s druhým dílem, avšak dle některých prvků se usuzuje, že pochází z jiné, patrně poexilní doby. Kniha hodnotí situaci Židů po jejich návratu ze zajetí.

My máme dnes text z druhé knihy: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!!“ Nevím, zda by tento text přijali ti, kteří prchají nebo byli nuceni prchnout před válečnými konflikty, ať už se děly kdekoli a kdykoli. Musí být děsivé vzít jen to, co unesu, plus třeba ještě děti a utíkat pryč do neznáma. Muset se třeba rozhodnout, které dítě zachráním, a které ne. Zapomenout na to, co bylo, ať už dávno nebo nedávno.

K minulosti máme každý jiný vztah, nicméně je určitě dobré znát svou osobní minulost i obecné dějiny, jelikož se můžeme ze všeho poučit. Určitě se dnes rozhoduji jinak, než když mi bylo dvacet. Ale nesmíme zůstat v minulosti vězet, je třeba žít přítomností, neboť i z té se za chvíli  stane minulost.

Někdy je velice těžké odpoutat se od toho, co se nám stalo, zvlášť pokud nás to bolestně zasáhlo (válka, domácí násilí, tragické úmrtí blízkého člověka). Vzpomínky nelze vymazat a minulost nelze změnit. Abychom si však bolestnými zkušenostmi nezničili náš život, je třeba odpustit a zříci se touhy po odplatě, přestat vyčítat sobě i druhým. Pokud toto dokážeme, dokážeme také přenechat svou minulost Bohu a prosit, aby ji uzdravil, aby dál nenarušovala naši přítomnost. Musíme také prosit o odpuštění i za naše činy, kterými jsme ublížili druhým.

„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“..

„Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte?“ Nebuďme malicherní a nevzpomínejme na "staré dobré časy". Nemá cenu říkat, že „dobře už bylo“. Nostalgie nás vpřed neposune. Záleží přece na tom, jak žijeme a jednáme právě teď. Bůh nás chce vyvést ze strnulosti, z pocitu, že jsme už všechno zažili, že už nás nic nepřekvapí. Lidé, kteří takto uvažují, už de facto nežijí. Bůh stále tvoří věci nové, otvírá cesty tam, kde nebyly a kde jsme si mysleli, že ani žádné být nemohou. Bůh dává naději a zve nás k očekávání toho, čemu chce v našich životech dát ještě vzniknout.

Vezměte si poslední dva roky – čekali byste někdy, že budou takové, jaké byly? A jen Bůh ví, co nás ještě čeká!

Amen.