Nedělní zamyšlení Evy K. – 32. neděle v mezidobí

Když se blížily židovské Velikonoce,  Ježíš přišel do Jeruzaléma. V chrámu však místo posvátného ticha slyší hluk, bečení ovcí, hádky směnárníků, volání obchodníků…

Chrám. který měl být místem modlitby, setkání člověka s Bohem, se stal tržištěm plným obchodů, peněz a křiku. Prodavači a penězoměnci nedělali nic špatného, vše sloužilo náboženským účelům. Ovce, dobytčata a holubi byli obětními zvířaty. Nebylo myslitelné, aby poutníci, přicházející z dalekých krajin, přiváděli s sebou všechna tato zvířata. Bylo mnohem praktičtější a pohodlnější zakoupit vše potřebné přímo v chrámovém areálu. Také penězoměnci zde měli svou důležitou úlohu: aby věřící lidé mohli zaplatit chrámovou daň, kterou museli platit jen ve speciální měně (tzv. týrské šekely), museli si vyměnit světské peníze s císařovou podobiznou za mince čisté, chrámové, bez podobizny.

Zpočátku to lidem pomáhalo, ale časem se z toho stal výnosný obchod. Prodavači a směnárníci si začali účtovat přehnané ceny a poplatky. Kněží často z obchodů profitovali nebo měli z prodeje podíl.

Vše se odehrávalo na nádvoří chrámu, což byl prostor určený k modlitbě a k rozjímání, ale místo klidu tam byl křik a hluk. Tohle všechno uráželo Boží svatost a odvádělo pozornost od smyslu oběti.

Ježíš se velmi rozzlobil, udělal si z provazů důtky a všechny vyhnal z chrámu. Směnárníkům rozházel peníze a prodavačům zpřevracel stoly.

„Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého otce tržnici:“

Tento výjev může na první pohled působit ostře. Vidíme Ježíše rozhořčeného, neobvykle přísného. Ale jeho hněv není destruktivní, je to hněv z lásky. Je to bolest nad tím, že posvátné místo bylo znesvěceno. Jeho čin byl symbolický, ukázal, že Bůh si nepřeje oběti z obchodu, ale srdce čisté a upřímné. A zároveň předznamenal konec starého chrámového kultu, protože po Ježíšově smrti a vzkříšení už nebude třeba přinášet zvířecí oběti, neboť Ježíš sám se stává obětí za všechny.

Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mne stravuje“.

Ježíš je naplněn hlubokou vášní pro Boha, a tato oddanost Bohu jej doslova „spálí „v duchovním smyslu, protože kvůli ní bude pronásledován a ukřižován.

Přihlížející Židé se ptají, co Ježíše k vyhánění prodavačů z chrámu opravňuje.

„Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“

Žádají zázračné znamení, důkaz Ježíšových nadpřirozených schopností. Jenomže Ježíš zázraky na požádání ani na objednávku nepředvádí. V odpověď nabízí něco jiného: slovo o své smrti a vzkříšení.

„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“

Židé mu odpověděli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“

On však mluví o chrámu svého těla, které bude obětováno na kříži a vzkříšeno třetího dne. Kříž a vzkříšení – to jsou znamení, která Ježíše opravňují rozhodovat o chrámu a o tom, co se v něm děje.

Ježíš se dostává do konfliktu s prodavači, penězoměnci a kněžími, jen ne s učedníky, kteří zde mají roli diváků. A podobně jako my tomu moc nerozumí. Teprve po Ježíšově smrti a vzkříšení se na vše rozpomenou a dokážou vytvořit církev.

Ježíšův čin je znamením hlubší pravdy, že opravdovým chrámem není ten z kamene, ale člověk sám – jeho srdce, které může být obnoveno, pokud dovolíme Bohu, aby v něm byl opravdu doma.

                                    Krásnou neděli        Eva K.