Nedělní zamyšlení Hedviky P. - 1. neděle adventní

Advent začíná výzvou k bdělosti. Nejde jen o očekávání Vánoc, ale především o připravenost na Kristův příchod. Prorok Izaiáš v prvním čtení ukazuje vizi míru a světla: národy putují na horu Páně, aby se nechaly poučit Božími cestami. Advent tak otevírá cestu naděje – Bůh vede lidstvo k jednotě a pokoji. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom se probudili ze spánku. Advent je čas duchovního probuzení: odložme temnotu a oblečme se do Světla. Evangelium pak připomíná, že Pánův příchod je nečekaný. Proto je potřeba bdít – a ne prosím ve strachu, ale v důvěře. Bdělost znamená žít každý den tak, jako by byl darem a příležitostí být blíže Bohu.

Adventní doba nás tedy volá k tichému, ale rozhodnému obratu: nežít ze zvyku, ale z naděje.

Teď mi dovolte malou odbočku od Adventu, brzy se k němu vrátím.

Každou středu učím na Střední průmyslové škole v Ostrově aplikovanou psychologii a vzdělávání pro zdraví. Minulý týden mne náhle do očí uhodil nový citát na nástěnce ve třídě: „Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“. Nejznámější citát Václava Havla o naději. Mám tento citát i jeho autora ráda.

Citát zdůrazňuje, že naděje není založena na předpokladu šťastného konce, ale na vědomí, že i v případě neúspěchu má naše snaha smysl. 

 „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu“. Další oblíbený citát, který jsem zaslechla nedávno v Praze, u kolegů logoterapeutů, pro které je smysl života, na základě učení V. E. Frankla, vskutku kruciálním tématem.

Tento citát jednodušeji vyjadřuje, že naděje je podstatnou součástí našeho bytí a dává mu účel. 

O naději pojednává kniha "Naději se dá naučit" od psychologa a propagátora pozitivní psychologie Dana Tomasula. Autor se zaměřuje na to, jak se vymanit ze spirály negativního myšlení až deprese a znovu v sobě probudit naději. Cílem je ukázat, že naděje není jen pasivní pocit, ale naučená dovednost, kterou lze aktivně rozvíjet pro šťastnější a smysluplnější život. Kniha je napsána srozumitelně, nabízí praktické příklady a cvičení.

Nyní již zpět k Adventu:

Advent, liturgické období začínající čtyři neděle před Vánoci, je z mnoha pohledů fascinující čas. Není to jen připomínka prvního příchodu Spasitele (historická reminiscence). Je to především čas aktivní naděje, který ukazuje na druhý příchod (eschatologický rozměr) a zároveň formuje naši přítomnost (existenciální rozměr).

Adventní věnec s postupně zapalovanými svícemi symbolizuje narůstající světlo ve tmě světa – vnímám to jako chvění až hmatatelné napětí mezi již to nastává a ještě to není.

Je třeba mít na paměti, že křesťanská naděje se neupíná k utopii, ale k plnosti času (Gal 4,4) v osobě Ježíše Krista a jeho konečnému vítězství. Je to očekávání, které čerpá sílu z Boží věrnosti, nikoli z lidského optimismu! Tady se naděje stává ctností (spolu s vírou a láskou), vtěleným důvěřováním v Boží přísliby.

V souladu s mým výcvikem v rodinné terapii si dovoluji s klienty mluvit často metaforicky, o tzv. kotvách našeho života. V tomto smyslu bych za základní kotvu života mohla tedy označit Krista, který dává naší naději obsah a jistotu.

Zde se vyjevuje rozdíl mezi pouhým přáním a nadějí. Přání je subjektivní a nezakotvené; naděje je zakotvena v objektivním činu spásy.

Nesmíme zapomenout, že naděje je také aktem svobody.

Ze svých osobních zkušeností a zkušeností s lidmi, kteří úspěšně prošli terapií a znovu nalezli nový směr, sílu, jak jít dále, život tedy nevzdali, mi jednoznačně vychází toto: Člověk je bytostně orientován na možnost a budoucnost. Musí se ovšem sám přičinit, zasadit o to, aby dosáhl změny, cíle, po kterém touží. Naději totiž nelze brát jako pasivní čekání, nýbrž aktivní, vědomé směřování k lepšímu a dosud neuskutečněnému.

Advent z tohoto pohledu funguje jako imperativ naděje – výzva k tomu, aby se lidská duše nevzdala tváří v tvář traumatům, utrpení či nihilismu, ale aktivně utvářela přítomnost v očekávání plnosti.

Naděje se rodí mnohdy v úzkosti a zoufalství. Kdo nezažil prázdnotu, nepochopí cenu naplnění. Vnímám, že Advent, se svou symbolikou tmy a zimy, vytváří jakýsi existenční kontrast, který je pro naději nezbytný. Úzkost nás nutí k rozhodnutí – buď se odevzdat zoufalství, nebo se svobodně rozhodnout pro naději i navzdory temné zkušenosti.

Jedním z cílů psychoterapie je pomoci klientovi hledat a budovat jeho odolnost. (Někteří autoři uvádějí dokonce pojem nezdolnost, jinak resilience), neboť je třeba si připomínat, že některé nejdůležitější změny (osobní, duchovní) si prostě vyžadují čas, ticho a vytrvalé směřování.

Pro mne je v roli terapeuta naděje cenným kognitivním konstruktem a silným regulačním mechanismem emocí a chování.

V souladu s myšlenkami Dana Tomasula (a Martina Seligmana, o naučeném optimismu) není naděje jen dar, ale i dovednost. Naděje je zde definována jako psychologický stav, který zahrnuje cíle (vize lepší budoucnosti), cestu (plány, jak cílů dosáhnout) a motivaci (pocit vlastní účinnosti neboli agency).

V dnešní rychlé, na výkon a instantní uspokojení zaměřené době, nám Advent poskytuje čas na integraci, prostor pro reflexi.

Advent nás vyzývá k tomu, abychom svou pozornost přesunuli od minulých pádů a současné tmy k příležitostem a potenciálu budoucího světla.

Co říci závěrem?

Naděje v adventním kontextu je tedy syntézou, která přesahuje pouhý cit:

je to jistota spojená s Božím činem.

je to svobodné rozhodnutí pro budoucnost i navzdory úzkosti.

je to kompetence aktivně plánovat a směřovat k lepšímu cíli.

Advent nás učí, že pravá naděje není slepý optimismus, který ignoruje temnotu, ale spíše vidění v temnotě – vnímání světla, které má přijít. Je to výzva k tomu, abychom se nestali oběťmi naší minulosti, ale architekty naší budoucí, přítomnosti. Naděje není to, co máme, ale to, co aktivně žijeme. Moc nám všem přeji žít více v naději než ve strachu.

Zdroje:

https://www.bible.com/cs/bible/15/GAL.4.4.B21

Paulík, K.: Psychologie lidské odolnosti. Grada, 2017

Tomasulo, D.: Naději se dá naučit. Portál, 2021