nedělní zamyšlení Jany Vacíkové - Květná neděle

1.ČTENÍ Iz 50,4-7

Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou, ale vím, že nebudu zahanben.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.
Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.                                        Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Zamyšlení

Text 49. a 50. kapitoly proroka Izaiáše mluví o služebníku, v němž my křesťané spatřujeme Ježíše, tady v úryvku trpícího, ale v dalších částech knihy už se popisuje všechno dobré, co skrze toto utrpení povstalo. Oslava Hospodinova jména bude trvalým znamením (55,13).

Ježíš na kříži oslovuje Boha stejně jako žalmista v 22. žalmu. Pan profesor Heller (Jan Heller: Znamení odkazující k nebi, rok vydání 2007, str. 44) vysvětluje, že v hebrejském originálu není použito příslovce proč ve smyslu důvodu (madua), ale ve smyslu cíle, smyslu (lamá).  A tak bychom se měli ptát i my, pokud tedy vůbec máme potřebu se Boha ptát. Jaký má, Bože, utrpení smysl, a to mé nebo mého blízkého člověka nebo jiného zkoušeného národa (Ukrajinců). Podobně jako lidí, na které spadla věž v Siloe (Lk, 13:4). Vy myslíte, že to byli větší hříšníci, ptá se Ježíš? Tedy zase: Myslíte, že to byl trest za to, že byli větší hříšníci než ti, kteří tam zrovna nebyli? Ne, takhle to nefunguje, ale starejte se o své obrácení teď a tady.

Takže ano, utrpení má často kauzální příčinu. Pokud žijeme v permanentním stresu, často si tak můžeme vypěstovat žaludeční vředy nebo dokonce i něco horšího, ale mluvit v této souvislosti o božím trestu je fakt úplně mimo. Patřičná otázka je tedy, jaký má můj život, mé trápení (a to zcela konkrétní trápení) smysl, jaký má smysl, že jsem se narodila, když mi teď ubývají síly a jdu vlastně dřív nebo později vstříc smrti? Tak se ptal Ježíš, nehrál si na svatouška, který se přece celý život zasazoval za Boží zájmy, a tak z logiky věci nemůže být Bohem opuštěn. Cítil se tak, a tak to taky řekl, ale ne jako výčitku (to mám za všechny ty roky snahy), ale jako hledání smyslu a taky pevné půdy pod nohama.

To dosvědčují i mnozí další trpící pro svůj národ, pro svou víru, pro věrnost pravdě, pro neschopnost zrady. Takových lidí v historii bylo a je stále dost. Těm jejich věrnost (víra) dala sílu utrpení snášet. Z poslední doby se mi vybavuje ukrajinský zajatý voják, který byl zavražděn proto, že vykřikl: Sláva Ukrajině.

Mnoho gotických obrazů znázorňuje scénu ukřižování tak, že Bůh Otec zezadu podpírá (nadlehčuje) Synovo zmučené tělo. Takže žádný pomstychtivec, ale opravdu milující Bůh Otec plný lítosti a soucitu. Přesto Ježíš prošel zoufalstvím Bohem opuštěných, tedy zavržených. Sestoupil do pekel. Navzdory tomu oslovuje Bože můj, neztrácí s ním vztah. A to je právě naše šance. Nejen v okamžiku vlastní smrti, v němž můžeme doufat, že nás jím sám Ježíš provede, ale i tady a teď v zoufalé situaci můžeme věřit, že je v ní s námi, že nezdrhá, stejně jako tenkrát z kříže nesestoupil, aby se zachránil (pašije Mt, 27,40, 42 – 43).

22. žalm pokračuje slovy: A tys mi odpověděl. Nepopisuje ale žádnou zázračnou záchranu, mávnutí kouzelným proutkem, prostě jen konstatuje, že od chvíle, kdy se Bůh rozhodl vstoupit do našeho zoufalství, je naše naděje opodstatněná a je za co děkovat a chválit.

Jana Vacíková