Nedělní zamyšlení Jiřího K. - 18. neděle v mezidobí

V prvním čtení z knihy Exodus čteme o cestě synů Izraele ze země otroctví do zaslíbené země, do svobody. Cesta se vleče, je náročná, jednotvárná a zdlouhavá. Putující začínají reptat, nostalgicky vzpomínají, raději by se vrátili, stýská se jim po pohodlnějším životě „u hrnců masa a chlebů dosyta“.

Nabízí se zde paralela s naší nedávnou minulostí – i v nás zrála touha po svobodě – když jsme si při změně režimu – při sametové revoluci tuto cestu vydobyli, nečekali jsme, jak to bude cesta náročná a zdlouhavá. Postupně mnoho z nás rovněž začalo reptat a zvažovat, zda to vůbec stálo za to…

Sice bez svobody, ale byly zde přece „jistoty“ – sociální, byla práce, bylo to všechno tak nějak pohodlnější a jednodušší… S ubíhajícím časem si mnoho lidí začalo tu dobu nesvobody idealizovat.

Svoboda je totiž náročná – nutí nás nést odpovědnost, samostatně a odpovědně se rozhodovat...

Kdosi řekl, že úzkost je závrať ze svobody, která se dívá dolů na své možnosti.

Svoboda je náročný dar, ale je to největší dar, který dal Bůh člověku i s tím vědomím, že je možné jí zneužít.

Několik myšlenek k evangeliu:

Ježíš v Janově evangeliu říká slova a činí skutky, které mají charakter znamení – symbolů. Snažíme se hledat jejich hlubší význam.

Ježíšovo okolí mu nerozumí, jeho výroky chápe prvoplánově, povrchně, doslovně. Zástupy v něm vidí kouzelníka, který jim snadno a rychle obstará chléb k obživě.

To je to, k čemu Ježíše na poušti pokoušel duch zla: „Poruč, ať se z kamenů stanou chleby – lidé tě budou obdivovat, pohrnou se za tebou…“

I dnes podvodníci a falešní mesiášové – populisté – slibují snadné a rychlé řešení všech problémů.

Nabízejí rychlá řešení a odpovědi na složité otázky.

Ježíšovi učedníci nenabízejí takové odpovědi ani efektní zázraky. Jejich povinností je naopak varovat před lživými mesiáši.

Ježíš nenabízí levný pokrm, ale náročnou cestu, vedoucí k věčnému životu – životu v pravdě, autentickému životu na hloubce, ne na povrchu.

Konat Boží činy – to je víra ve smyslu důvěry, odvahy důvěřovat v Ježíše a jít jeho cestou.

Posluchači však požadují důkazy – chtějí totéž, co jim kdysi dával Mojžíš, chtějí manu…

On – Ježíš sám – je chlebem poutníků, on se rozdává těm, kteří mu otevřou svá srdce, nebudou hladovět a žíznit.

„Co máme dělat abychom konali Boží skutky? Tak se tážou lidé. „Jak se dostaneme od magické víry, která myslí jen na naše potřeby, k víře, která se líbí Bohu?“ Ježíš nám ukazuje cestu. Odpovídá nám, že Božím dílem je přijmout toho, koho Otec poslal, tedy přijmout Ježíše.

Není to žádné zavádění náboženských praktik nebo dodržování zvláštních předpisů: je to přijetí Ježíše do našeho života, je to prožívání příběhu lásky se samotným Ježíšem. On je ten, kdo očistí naši víru. Sami toho nejsme schopni. On touží po vztahu lásky. Před tím, co přijímáme a děláme, je tu On, kterého máme milovat. Vztah s ním přesahuje logiku zájmu a kalkulace.

To platí ve vztahu k Bohu, ale také v našich lidských a společenských vztazích. Když se snažíme především o uspokojení svých vlastních potřeb, riskujeme, že budeme využívat lidi a situace pro své vlastní cíle. Společnost, která se zaměřuje na své zájmy a cíle místo na lidi, je společností, která nepřináší život.

Výzva evangelia zní: místo abychom se starali jen o hmotný chléb, který nás živí, přijměme Ježíše jako chléb života a počínaje přátelstvím s ním se učme milovat jeden druhého, nenuceně a bez vypočítavosti.

Milujme bezplatně a bez vypočítavosti, bez využívání lidí, s velkorysostí a velkodušností. Amen.