Nedělní zamyšlení Jiřího K. - 6. neděle velikonoční

K zamyšlení jsem si tentokrát vybral obě epištoly 6. neděle velikonoční.

První čtení této neděle začíná odchodem jáhna Filipa do města Samaří. Zároveň čteme o misijní činnosti apoštolů, která začíná u Samaritánů.

Po mučednické smrti jáhna Štěpána začalo kruté pronásledování církve. Dovídáme se, že kromě apoštolů, kteří zatím zůstali v Jeruzalémě, se ostatní rozprchli po Judsku a Samařsku. Pronásledování se týkalo zřejmě především řecky mluvících křesťanů.

Rozptýlení v důsledku násilí vedlo církev k misii za hranice vyvoleného národa, dokonce do pohrdaného a znepřáteleného Samařska. Tato misie byla také důvodem odchodu jáhna Filipa. Je důležité, že Filip šel až za hranice pravověrného Izraele – šel k Samaritánům, kteří nebyli považováni za lid smlouvy.

Je zajímavé, že Nový zákon má k Samaritánům téměř všude kladný vztah – např. podobenství  o milosrdném Samaritánovi, Ježíšovo odmítnutí hněvu učedníků proti samařské vesnici nebo rozmluva Ježíše se samařskou ženou. Samaritáni jsou představeni jako lid horlivě přijímající samotného Ježíše. Abychom lépe pochopili význam samařského lidu a města Samaří v Písmu, je třeba učinit krátký exkurs do dějin izraelského národa:

Napětí panovalo už mezi kmeny sídlícími na severu a na jihu země. Začalo rozpadem izraelského království v desátém století před Kristem. Tehdy se oddělilo deset severních kmenů od dvou jižních, Judy a Simeona, které zůstaly věrné Jeruzalému. V Jeruzalémě byl již v té době postaven chrám, který představoval pro Izraele stálou Boží přítomnost uprostřed vyvoleného lidu. Hlavním městem severního království se stalo Samaří.

Nepřátelství se vystupňovalo, když v roce 722 před Kristem dobyli Asyřané Samaří.

Tisíce obyvatel byly vyhnány a zemi osídlili cizinci. Na konci šestého století před Kristem, když se Judovci – tedy Židé vrátili z babylonského zajetí do své země, odmítli pomoc Samaritánů při obnově jeruzalemského chrámu.  Odloučení Samaritánů se však začalo prohlubovat ve čtvrtém století před Kristem, kdy si postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizim a z posvátných spisů převzali pouze pět knih Mojžíšových.

Čtení z minulé neděle o volbě sedmi jáhnů ukázalo, že došlo k pozitivnímu přijetí křesťanské zvěsti o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista za hranice Jeruzaléma.

Jak se apoštolové dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti se po příchodu modlí za pokřtěné Samařany, aby dostali Ducha svatého. Vkládají na ně ruce a oni přijímají Ducha svatého.

Druhé čtení   - úryvek z 1. listu Petrova, který byl napsán křesťanům v pěti římských provinciích Malé Asie, aby je povzbudil v jejich těžkém postavení při pronásledování.

Podle tradice jej napsal apoštol Petr, dle nových bádání to byl pravděpodobně až některý z jeho žáků.

Svědectví o naději na opětovný Pánův příchod přinášelo a přináší s sebou v životě věřících utrpení. Taková byla aktuální zkušenost věřících, jimž byl dopis adresován. Autor je znovu vybízí k tomu, aby jejich ústní svědectví o Kristu i osobní život byl pro pohany přesvědčivý. Jejich odpověď nesmí být pyšná a domýšlivá, ale nemá být ani agresivní. Má v duchu bázně před Bohem přinášet evangelium s láskou. Autor zakládá toto své ponaučení na vzoru, kterým je Kristus. Jeho oběť na kříži, ze které možnost svědectví vychází, je pro křesťany také posilou k snášení utrpení. Kristus – absolutně spravedlivý – zemřel za nespravedlivé, aby je přivedl k Bohu. Podobně mají jednat i ti, kteří v něho uvěřili.

Následování Krista není jeho pouhé obdivování. Následovat znamená napodobovat. Je to prožité povolání, život zaměřený k Ježíši Kristu, od něhož naše víra pochází a který jí přivádí k dokonalosti. Ti, kdo jdou s ním a milují ho, slyší jeho hlas. Věří v tajemství jeho života a každého života, který se stává autentickou účastí na Božím životě ve společenství s Otcem a Duchem svatým. To všechno se musí stát věrohodným v každodenních zkušenostech, v každodenním chování a jednání. Utvrzuje se také v odpovědnosti za druhé, za společenství, ve kterém žijeme.

Protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer napsal k tomuto tématu:

„Kristus se vyhýbal utrpení tak dlouho, dokud nepřišla jeho hodina. Pak mu však vyšel svobodně vstříc, chopil se ho a přemohl jej. Kristus zakusil veškeré utrpení všech lidí na sobě jako své vlastní. Tuto nespravedlnost také svobodně přijal. Zajisté nejsme jako Kristus a nejsme povoláni spasit svět vlastními činy a vlastním utrpením. Nemáme si naložit na svá ramena něco nemožného a trápit se, že to neuneseme. Nejsme totiž vládci, ale nástroji v rukou Pána dějin. Utrpení druhých dokážeme opravdu prožít jen v docela omezené míře. Nikdo z nás není Kristus, ale chceme-li být křesťany, znamená to, že se máme podílet na Kristově velkodušnosti odpovědným chováním. Činem, který se svobodně chopí pravého okamžiku a postaví se nebezpečí. Také opravdovou účastí, která nepramení ze strachu, nýbrž z osvobozující a spásné Kristovy lásky ke všem trpícím. Nečinné vyčkávání a tupé přihlížení není křesťanským postojem. Křesťana nevolají k činu a ke spoluutrpení teprve zkušenosti na vlastním těle, ale i zkušenosti bratří a sester, kvůli nimž trpěl Kristus.“

Přátelé - přeji zvláště v této velikonoční době nám všem, ať nejsme pouze „nečinně vyčkávajícími a tupě přihlížejícími“, ale ať jsme připraveni a otevřeni pomáhat řešit utrpení bratří a sester kolem nás a tím vydávat svědectví………..Amen!

                                                                                                          Jirka Kaplan

Zdroje: České katolické biblické dílo

              Dietrich Bonhoeffer: Na cestě ke svobodě. Listy z vězení.