Nedělní zamyšlení Jiřího Rezka - 18. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Kaz 1,2;2,21-23

Čtení z knihy Kazatel.

Marnost nad marnost - praví Kazatel - marnost nad marnost, všechno je marnost.

Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo.

Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.

2. ČTENÍ Kol 3,1-5.9-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři!

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.

EVANGELIUM Lk 12,13-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Někdo ze zástupu požádal Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!"

Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?"

Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má."

Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ Bůh však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'

Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

Kniha kazatel.

Kniha Kazatele představuje další vývojový stupeň mudroslovné literatury. Její vznik se datuje do 3. století, kdy helénistická kultura přináší nové myšlenky a otřásá tradiční vírou Izraele. Jako červená nit se vine heslo „pomíjivost, samá pomíjivost“ – liturgický překlad „marnost nad marnost“ je zavádějící, protože autor nehlásá „marnost“ všeho, ale pomíjivost, dočasnost. V hebrejském textu se používá slovo hevel, které označuje ranní opar nad hladinou vody – tato mlha při vycházení slunce záhy mizí.

Marnost nad marnost - praví Kazatel - marnost nad marnost, všechno je marnost. Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnání, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.

Základní otázkou, kterou autor ve svých úvahách řeší, je smysl lidské činnosti (למע, amal, „namáhání se“). Samotnou otázku formuluje na více místech velmi podobnými slovy: Jaký zisk má člověk ze vší své námahy, kterou se pod sluncem namáhá? (1,3). Touto otázkou se autor ptá po tom, co je pro člověka dobré v tom nejzásadnějším smyslu, tedy co je skutečným, nejvyšším ziskem a dobrem, kterého může dosáhnout a které jej může uspokojit. Otázka by se dala formulovat i jinak: Jaké dobro člověka opravdu konečně uspokojí a kde je člověk najde? Termíny, které autor pro toto dobro používá, jsou střídavě „zisk“ (ןורתי, jitrón), „podíl“ (קלח, chelek) či přímo „dobro“, „dobré“ (בוט, tóv). Autor prochází jednotlivé činnosti, kterými se člověk zabývá a v nichž spatřuje často smysl svého života – bohatství, jídlo a pití, usilovná práce (workoholismus), moudrost a vzdělání apod. -, hodnotí je a dochází k závěru, že všechny jsou „marnost“ (לבה, havel) a honba za větrem (חור תוער, reút rúach). Tato zdánlivá skepse je vyjádřena též na začátku i na konci větou „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ 1,2; 12,8).

Velký význam má pro autora realita smrti, která znamená konec lidské existence, neboť právě ta relativizuje všechnu lidskou činnost a její hodnotu a způsobuje, že veškerá lidská činnost (námaha) je „marná“. Tuto lidskou „omezenost“ autor vyjadřuje nejen častými zmínkami o smrti či „počtu dní lidského života“, ale nejčastěji souslovím „pod sluncem“ (שמשה תחת, tachat hašemeš). Slunce symbolizuje provázanost člověka se zemí, jeho omezené obzory a životní prostor, a také to, že člověk se z této situace nemůže vymanit. Hovoří-li autor o lidském životě, má tím na mysli život mezi narozením a smrtí, strávený ve znamení námahy a práce a pachtěním se za nějakým nesmyslným cílem. Žádná činnost neobstojí tváří v tvář realitě smrti.

List Kolosanům

Příznaky nebezpečné hereze

V komunitě adresátů se šíří nová nauka s negativním dopadem pro praktický život. Autor ji nazývá “filosofie” (2,8), což v židovsko-helénistickém prostředí vedle filosofické školy označuje také myšlenkový směr nebo orientaci. Tato filosofie obsahuje “klam a mam založený na pouze lidské tradici” (2,8; srov. 2,22), jež nahrazuje plné přilnutí ke Kristu přesvědčením, že člověk je závislý na “prvopočátcích světa” (ta stoicheia tú kosmú) (2,8.20; srov. Gal 4,3.9). Zdá se, že jsou totožné s “trůny”, “panstvy”, “knížaty” a “mocnostmi” (1,16; srov. 2,10.15) a konečně s anděly, jimž se vzdává zvláštní úcta (2,18). Tato filosofie připisovala andělům zvláštní úlohy při stvoření i smíření lidstva; proto autor polemicky zdůrazňuje, že tyto mocnosti byly stvořeny skrze Krista (1,16), který je jejich hlavou a on sám může předat veškerou “plnost” (pléróma) božství (2,9-10), neboť přemohl tyto mocnosti svou smrtí na kříži (2,14-15). Jiní se domnívají, že v Kolosách působily první vlivy gnostických hnutí, jež se plně rozvinuly v dalším století. Pro tyto hypotézy mluví snahy získat vyšší moudrost, kosmologické spekulace,zdůrazňování prostřednictví nebeských bytostí, vybídky k askezi a výrazy jako pléróma a stoicheia, jež jsou součástí gnostického slovníku. Tyto výrazy však v Kol. mají jiný význam než v gnostickém sektářském slovníku. Jiní mluví o tendencích mystického charakteru, pro něž by mluvil pojem “mystérion” pro označení Božího plánu zjeveného v Kristu (1,26; 2,2) a výraz ha heóraken embateuón (2,18), jenž se odvolává na vize, které uvádějí do “mystéria”.

Hledat to, co pochází shůry, znamená usilovat o nový styl života, podle evangelia. Toto hledání je logickým důsledkem křtu, při kterém se člověk zřekl starého způsobu života (nečistoty, závislosti na majetku) a přijal na sebe Krista, jeho myšlení a priority.

Evangelium a odmítnutí žádosti.

Šokující zamítavá odpověď vyniká ještě víc, pokud bereme v potaz, že v tehdejší době rabínové byli soudci a rozhodčími v dědických sporech (viz Dt 21,15-17; Nm 27,1-11). Ježíš využívá této situace, aby varoval před chtivostí (neodsuzuje spravedlivý požadavek toho člověka). Tím neříká, že touha po spravedlivém urovnání majetkových poměrů je chtivostí (ale může jí být).

Nejedná se o podobenství v pravém slova smyslu (vymyšlený příběh s vyostřenými, až absurdními rysy), ale o příklad převzatý z každodenního života.

„Rozumné“ hromadění majetku kvůli sladkému a bezstarostnému životu se stává hloupostí.

Barnabáš, který prodává celý svůj majetek a odevzdává stržený výtěžek k nohám apoštolů (Sk 4,36-37) je protikladem toho boháče, který chce vše jen pro sebe. Později uvidíme, že chtivost je zlem také proto, že zaslepuje oči a svazuje ruce, takže Lazar je ponechán bez pomoci (Lk 16,19-31).

Ježíšova odpověď se nemá chápat jako „zanedbání sociální otázky“, ale jako naléhavá výzva, aby učedník hledal stále to, co má větší cenu, a vyvaroval se chtivosti a zbytečného hromadění pozemských hodnot – spíš je třeba si zajistit život před Bohem.

Je zvláštní, že Ježíš v tomto sporu nezasahuje. Přitom je možné, že ten člověk „měl právo“ na svůj podíl. A Ježíš neříká, že se ho má vzdát, ale že je třeba se vzdát chtivosti. Protože chtivost je taková „černá díra“, která pohlcuje a nenasytně vysává. Nenasytně. Chtivost se nenasytí, tím méně ty sám.

Její heslo je „dej, dej“ – a nikdy neříká dost. Dalo by se říct, že se nemáme bát zlodějů a zlodějíčků, ale… zloděje v nás, té pijavice, která má jméno chtivost. Její cíl je nesmyslně kumulovat. A přitom jsme tady na zemi dočasně, protože jsme jen poutníci, turisté…

Jistý bohatý turista přenocoval v kartuziánském klášteře. Udiven sparťanskou výbavou cely se zeptal svého bratra průvodce:

„Kde máte váš nábytek?“ „A kde máte vy, vážený pane, svůj nábytek?“, odpověděl mnich úmyslně na otázku otázkou. „Já? Já tudy přece projíždím“. „No právě“, odpověděl řeholník, „my jsme tu také pouze na cestě“. Pokud je chtivost jen černou dírou, proč děláme tu šílenou hloupost, že žijeme podle její taktovky? Předně… chtivost je taková pijavice, která je pevně přisátá… a jen tak se nechce odtrhnout.

Houževnatá. Řečeno jinak – chtivost je závislost. A čím víc pijavice (chtivý člověk) dostává, tím víc chce! (Sv. Terezie z Avily). Zadruhé… chtivost „se hlásí“, když v našem životě vládne chaos.

Je to projev rozladěnosti. Dále nás může mást, že „chtít“ je přirozené, máme k tomu sklon – avšak nepřirozené je podlehnout chtění (tj. chtivosti)!

Chtivost je ukazatelem „vakua“, bezvodé žíznivé pouště v nás. A tato poušť se nepromění v životodárnou zahradu, dokud není svlažena rosou Ducha. Prostě – chtivost je voláním: „Bože, potřebuji tebe, ty mě můžeš naplnit“. A bláznivý, nerozumný (nechápající, bez rozumu) je ten, kdo nerozumí tomuto „zakódovanému“ volání a vrhá se „bez-hlavě“ (ano, opravdu bláznivě) cestou konzumu a užívání.

Jsi blázen… To není odborný posudek psychiatra o tvém duševním stavu, ani insultování… kupodivu tuto větu bys mohl teď slyšet od Boha! A pokud „ti to patří“, tak se jí nemusíš bát – Bůh tě nesráží, neponižuje. Pokud je jeho výchova někdy náročná, pak jen k tvému dobru. Cožpak není dobré vědět, že stavíš svůj život na písku, „vzhůru nohama“? Že kráčíš přímo do močálu?

Je to známá a navýsost praktická otázka: nač vlastně v životě spoléhám? Co je pro mne jistotou? Řada hodných lidí nechce být nikomu na obtíž, nejsou lehkomyslní - a tak spoléhají sami na sebe.

A i když jsou věřící, řeknou, že Pána Boha nechtějí obtěžovat nebo zneužívat (anebo mu moc nevěří, ale to mnohdy neřeknou nahlas) - a zase spoléhají na sebe. Případně to okoření ještě úslovím: "Člověče přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže", které vlastně moc křesťanské není, protože Boží pomoc závisí na Boží dobrotě a ne na našem přičiňování se.

Tolik texty.

K zamyšlení je mnoho dalších otázek.

                                                                                                                                                               Jiří Rezek