Nedělní zamyšlení Jirky K. - 3. neděle v mezidobí

ČTENÍ 1Kor 12,12-30
Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd..

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: „Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: „Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich?
Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!"
Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují.
Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?

Ke svému zamyšlení jsem si tentokrát vybral tento Pavlův text z několika důvodů. Jednak proto, že právě nyní probíhá Týden modliteb za jednotu křesťanů (18. - 25. 1. 2025), a dále i proto, že ve mně evokuje vzpomínky na období mého hledání cesty k víře, které bylo zdlouhavé, kolísající, ale výrazně formované společenstvím, ve kterém jsem se v době dospívání a rané dospělosti pohyboval. V neposlední řadě mne text zaujal tím, že se věnuje tělu a údům – kterým se snažím věnovat i já v mé profesi ortopeda…

Pavlův text se vztahuje nejen ke katolické církvi, ale k celému společenství křesťanů. Potřebujeme se právě ve své rozdílnosti. Jednota církve, za kterou se modlil Ježíš, nesmí být uniformitou. Jednota nesmí znamenat, že se církev změní v šedý kasárenský dvůr a že hlavní ctností bude poslušnost ve smyslu konformity a povede k uniformitě. Jednota církve dle Halíka má být jednotou organickou. Církev dle něj nesmí být organizací, ale organizmem. Tedy tělem, které potřebuje nejrůznější orgány a údy a ty se potřebují ve své různosti. Aby organizmus správně a bezchybně fungoval, potřebuje kooperaci a koordinaci všech orgánů a údů. Stejné je to ve společenství křesťanů.

Ve své rozdílnosti se můžeme vzájemně doplňovat stejně tak jako v občanském životě. Jsou mezi námi lidé, kterým srdce bije spíše napravo, jiným nalevo. Někteří se chápou jako strážci tradice a kontinuity, a jsou jiní, kteří cítí, že je třeba jít dopředu a některé věcí odložit, změnit. Jistě ti i oni mají mít v církvi své místo. Špatné je, když své vidění chápou jako jediné správné a ty druhé chtějí vyloučit, odmítnout. To se dělo celé dějiny. Ti, kteří přišli s novými charizmaty od Boha, naráželi. Stejné je to ve společnosti a v církvi.

Ti, kdo jsou pověřeni vedením v církvi, nemají být diktátory, ale spíše moderátory. Mají hájit otevřený a svobodný prostor pro všechny. Jednota Církve by měla být jednotou Těla, jednotou v různosti. Vidíme dnes mnohá rozdělení – ve společnosti, v rodinách… Rozdíly dnes nejsou ani tak mezi církvemi ani mezi náboženstvími, ale uvnitř nich.   

Papež František ve své encyklice Fratelli tutti nám dává ideál všeobecného bratrství, vyzývá k překročení nejrůznějších hranic, což je úkol na celé dějiny.  Křesťanství jistě musí být a zůstat trvale nabídkou pro všechny, nesmí být jakýmsi exkluzivním klubem. Ale nabídkou, ne vnucováním, přetahováním, psychickou manipulací. Záleží na svobodné vůli lidí, jestli tuto nabídku přijmou nebo nepřijmou. Ty důvody nepřijetí mohou být různé. My k tomu musíme zaujmout vztah dobré vůle. Nevidíme do srdcí druhých lidí, nemůžeme nikoho soudit. Snažme se tedy odložit všechny spory, odlišnosti. Pamatujme na to, že všichni následujeme jednoho Krista, a to mnoha různými způsoby.

Co se mé osobní roviny týče, myslím, že mne hodně ovlivnila doba konce gymnaziálního a počátku univerzitního studia, kdy mi bylo dopřáno prožívat plně ekumenické společenství v té nejsyrovější podobě. Stávalo se tak opakovaně na naší šumavské chalupě, daleko od civilizace, kde jsme trávili v létě pravidelně týden setkání mladých v duchu komunity z Taizé.

Iniciátory těchto setkání byli moji rodiče a mým životním vzorem byl a zůstává můj otec – v tomto roce vzpomínáme 100 let od jeho narození.

Myslím, že atmosféru a ducha těchto setkávání nejlépe vykresluje nekrolog od evangelického teologa Petra Slámy, který si dovolím přiložit.

                                                                                                                                                                                Jirka K.   

To už nám stejně nikdo nevezme  (vzpominka na Jiřího Kaplana)

„Tak jsme právě za polovinou,“ usmál se Jiří Kaplan. „Kdyby sem teď přijeli policajti a zrušili by nám to, tak už nám tu první půlku stejně nikdo nevezme“, pokračoval. Středa kteréhosi srpnového týdne, polovina osmdesátých let 20. století, chalupa Kochánov na Šumavě.

Tatínek Jiří a maminka Marie Kaplanovi, jak se jim po vzoru přítomných tří až čtyř z jejich deseti vlastních dětí říkalo, tehdy pravidelně chalupu poskytovali týdenním pobytům mládeže v duchu Taizé.

Na tahle zvláštní setkání mezi nebem a zemí – šlo se kilometry do stále strmějšího kopce, ale nebe připomínala i atmosféra těch dní – přijížděli lidé z Čech, Moravy i ze Slovenska, ale také z Katalánska, z obou Němecek i odjinud. Každodenní modlitby s Večeří Páně na stráni ztrácející se za obzorem. Bečení ovcí, zvuky cikád, latinské kánony s flétnou a kytarou, překlady do několika jazyků, právě tak přibližné jako zbytečné, když člověk přece věděl…

Kdesi na obzoru se mihotal ideál skutečného Taizé v dalekém Burgundsku, s bratrem Rogerem a bratry v bílých hábitech. Když jsem o deset let později navštívil Taizé, mělo to té nebeské atmosféry o poznání méně než skutečný Kochánov.

Máničky z pražského undergroundu i slečny z lepších rodin, urputní moravští sóloběžci, seminaristé a kněží bez souhlasu, slovenští mystici i způsobní evangelíci domácí nebo německé provenience, ti všichni tvořili Kochánov. Na svých bedrech ho ale nesli Jiří a Marie Kaplanovi. Odvaha modlit se konkrétně. Nekonečné diskuse o tom, co po nás Pán chce a jak pestré jsou jeho cesty, kterými nás vodí. Jak nasměrovat život a s kým ho spojit? Nebo se zasvětit?

To se v těch kopcích řešilo v hloubi, na povrchu běžel hovor o politice, filozofii, buddhismu, židovství, o kapelách, festivalech a nových knihách. Jiří vyprávěl zážitky z vyšetřovací vazby. O tom, jak nevykecat, co má zůstat skryté.

Tahounem duchovního programu bývala Marie Kaplanová. Jiří jistil vše ostatní, obstarával týl. Občas se převlékl do montérek a za chalupou zedničil. Pomoc neodmítal, ale nijak k ní nenaháněl. Leda tehdy, když se jedním dvěma auty vyráželo do Klatov nebo do Kladrub pomoci spřátelenému knězi s opravou kostela.

Až později, při pátečních modlitbách u Kaplanů v Praze, jsem se dozvěděl o Jiřího překladatelské tvorbě, o paralelním vzdělávání, které doma hostili, o tom, jaký je hudebník a jak má rád své děti.

Když nyní odešel, je to smutné – a nejvíc pro jeho Marii a pro jejich děti. Ale kochánovskou zkušenost, že nebe se dotýká našich dní a stojí za to se mu otevřit, tu už nám stejně nikdo nevezme.

                                                                                                                                      Petr Sláma 

                                                                                                                            Autor je evangelický teolog