Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 26. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Lk 17,5-10
Kdybyste měli víru.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!"
Pán řekl: Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat."

Milé sestry a bratři,

v minulém zamyšleni jsem otevřel otázku sociální spravedlnosti a chtěl bych tuto otázku s pomocí Božího slova dále prohloubit. Sociální spravedlnost podle Božího záměru nezahrnuje pouze a jenom vytváření podmínek pro svobodný rozvoj člověka jako osoby, ale podle Božího záměru se spravedlnost naplňuje i v metafoře „stolování“.   Evangelista slovy „Hned pojď a sedni si ke stolu“ vyzývá k obnově setkávání a chce vyvolat pocit opravdového domova, který má zakoušet každý člověk, který bez výjimky je obrazem Krista Ježíše.

Tento obraz stolu, a zvlášť pozvání: „Hned pojď“, nás vede dvěma směry: k osobní zkušenosti pracovníka a k otázce, jak společnost pracujícího ctí. Jan Pavel II. v encyklice o lidské práci Laborem exercenc připomíná zvláštní a nezaměnitelnou hodnotu práce právě na úrovni osoby. Nejde jen o to, co vznikne – tedy o výrobky, zisky a efektivitu. Jde především o toho, kdo pracuje: o jeho úsilí, svědomí, důstojnost, o to, jak práce formuje jeho lidskost. Práce je pro člověka místem sebe-uskutečnění i služby bližnímu. Pius XI. v sociální encyklice Quadragesimo anno z roku 1931 prohlásil, že „…člověk se zrodil k práci, jako pták k letu“. Práce je tedy nejlepším výrazem toho, kdo člověk je a jak vysokou hodnotu člověk má.

Z toho plynou dvě naléhavé výzvy pro otázky sociální spravedlnosti:

První: hospodářské a pracovní struktury musí ctít člověka, nejen produkt. Pokud ekonomika nebo zaměstnavatel staví výkonnost nad důstojnost, vytváří atmosféru, kde se pracující cítí odstrčení od stolu. To se projeví ve vykořisťování, šikaně, mobbingu a v nejistotě, v nedostatku času na odpočinek a na spolustolování, to je být se svými nejbližšími. Spravedlnost v práci proto není jen otázkou po spravedlivém odměňování (i když to je také zásadní), ale také otázka po účasti po rozhodování, uznání smyslu práce, bezpečných podmínek, času na odpočinek a na společenství se svými blízkými a s Bohem.

Druhá: postoj pracovníka – „jsme jen služebníci“ – není záminkou k pasivitě, ale osvobozením. Když víme, že jsme pozvání „hned“ a že naše práce je přijata jako služba, můžeme činit svou práci s odpovědností a láskou, ne pouze ze strachu o plat. Svoboda, o které mluví svatý Jan Pavel II., znamená, že pracovník má být subjektem, ne objektem. Má právo, jde tedy o sociální povinnost, být uznán jako osoba, má právo na lidské podmínky, na rodinu a na neustálí rozvoj. Má i povinnost – jako správce a služebník – pečovat o své dílo tak, aby bylo ku prospěchu ostatním.

Nakonec: „Hned pojď a sedni si ke stolu“ je slib i lék. Slib, že ten, kdo dává smysl, je s námi u stolu. Lék proti pokušení redukovat člověka na funkci. Ať tato krátká věta zůstane s námi: připomíná nám, proč děláme to, co děláme, a jakým způsobem máme utvářet společnost, aby každý člověk, podle Božího záměru, měl místo u stolu – hned a bez zbytečného čekání.