Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 28. neděle v mezidobí

Flp 4,12-14.19-20
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.
Bratři!
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.

Úryvek z listu Filipským, se kterým se prozatím loučíme, pravděpodobně úryvkem není, tak jak jsme na něj zvyklí. Redakce možná, pro liturgické účely, propojila několik Pavlových listů (asi tři) a učinila z nich jeden list, který známe jako List Filipským. Možná i převrátila pořadí. Novozákonní teologové oddíl 4,10-20 označují jako Děkovný list. Je vhodné jej zkusit i takto číst. Jeho specifikem je, že se v něm nehovoří o vazbě či věznění. Pavel, když dopis psal, nemusel být uvězněný nebo mohl, ale nám z neznámého důvodu o této skutečnosti mlčel. Zadruhé dopis je napsán poté, co Epafroditos předal zaslané peníze Pavlovi v Efezu a dopis mohl předat někdo, kdežto List z vězení (1,1-3,1 a 4,21-23) předal sám Epafroditos.

Pavel odmítal jakoukoliv pomoc a snažil se být soběstačný, ale u Filipských udělal výjimku. Proč? Pavel řekl, že Filipským „scházela příležitost“. Nějakým způsobem naznačuje, že by takového kroku nebyl schopný, kdyby nebyl „v Kristu“. (Úsloví je pro mě složité. Pavel často hovořil, že je v něm Duch Kristův, že oblékl Krista atd., snad se může jednat i o označení církve.) Slyšel jsem v kázáních, že Pavel došel díky události s Kristem k vnitřní svobodě. K tomuto musím říct, že v žádnou vnitřní svobodu nevěřím a jsem přesvědčený, že nic takého neexistuje. (Zájemcům bych doporučil myšlenky Edmunda Husserla o intencionalitě.) Podle mého vysvětlení se vše odvíjí od toho, že Pavel udělal zkušenost se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Dostal se do přímého kontaktu s Bohem. Tato zkušenost aktivovala Pavlovu víru, lépe asi řečeno důvěru či jistotu a lásku (rozuměj jako program, ne emoce) projevované k Mesiáši, nějakým způsobem otevřely Pavlovo nitro jiným směrem. Když o tom všem přemýšlím, tak mě napadá, že Pavel si zpětně mohl i uvědomit, po vzoru filozofů, společně se svými zkušenostmi, že ctnostného života (postupně si Pavel uvědomil, že ctnosti mohou být vlité Duchem) se dosahuje příležitostmi. Prostě a jednoduše je zapotřebí praxe. Učením a opakováním určitých vzorců jednání a přemýšlení se člověk stává hodnotnějším (záměrně neužívám slova křesťanem, protože je to nepatřičné). Postupně dokáže jednat ctnostně bez toho, aby o tom musel přemýšlet a činit volby, zda ano nebo ne. Prostě bezpodmínečně, tak jak to činil Ježíš. Takových postojů se ale musí člověk naučit. Vzpomeňme na hymnus o Ježíšovi, o kterém se hovořilo minulou neděli. Nenechal nic pro sebe, ale sdílel s ostatními, čeho se mu dostalo. V tomto smyslu rozumím Tomášovi Halíkovi, když říká, že „vlastním jen to, co jsem rozdal“.

Amen