Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 3. neděle v mezidobí

Neh 8,2-4a.5-6.8-10

Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"

Zamyšlení

„Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo.“ Zamysleme se nad čtením Bible. Český překlad této věty, dá se říci, věrně kopíruje hebrejský rukopis. Na začátku i na konci věty je použito slovo, které odpovídá slovu označující činnost čtení. Hebrejské slovo קרא, /qara´/ oproti českému překladu, je na významy velmi bohaté. Nese v sobě významy jako například: volat, vyhlašovat, diktovat, nazývat, ale i povolávat proroka, a i číst.

Nevím, jestli tomu tak je u většiny bratří a sester, kteří se snaží Písmo číst, ale domnívám se, že se při práci s biblickými texty dopouštíme jedné zásadní chyby. Texty nečteme, ale automaticky přepínáme do režimu, kdy text vykládáme nebo děláme, že mu rozumíme jako by a priory. To je veliká chyba, protože biblický text není jen vyprávění, ale je slovem, které především volá k setkání s Bohem a bližním. Čtení Bible je v plném souladu totožné s oslovováním člověka Bohem, tak jak jej čteme v biblických příbězích. Čtení a oslovování je v tak těsné spojitosti, že je lze oddělit pouze v mysli. Slovo bible je nové. Tuto novost popisuje například papež František v exhortaci Evangelií gaudium, píše: „Slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat.“  František má především na mysli tu skutečnost, že skrze text Božího slova je přítomný Bůh, a proto je toto slovo nové. Působí zcela svobodně.  Jako lidé máme ve struktuře myšlení komponentu kauzality, ptáme se po příčinách, následcích a důsledcích, a také pouze takto všemu rozumíme. Společně s Kantem bychom se zeptali, za jakých podmínek je Bůh touto formou své přítomnosti nový.  Odpověď je jednoduchá, a bude zcela odpovídat svobodě, o které František hovoří; je to četba. Je nutné první otázku doplnit druhou otázku: Proč při četbě je Bůh přítomen? Při četbě se člověk skutečně osvobozuje a vstupuje do intimního prostoru, kde může být sám s Pánem a nikdo ho nebude napomínat, umravňovat, upozorňovat na nedostatky a nepatřičnosti. To si všechno totiž člověk v tichu čtení Bible může dovolit. Svoboda sebou nese fantazii. Ve fantazii může člověk vstoupit do příběhu, vyměnit si úlohu s postavami, které poznává při četbě, identifikovat se s nimi nebo se vůči nim vymezit, třeba je i odmítnout. To podstatné však je potřeba zachovat – nechat se s nimi proměnit v přítomnosti Pána jeho Duchem.

Ve svém okolí poznávám mnoho lidí neschopných, kvůli různým okolnostem, lásky v lidském společenství. Velké množství lidí zužují starosti, strach a obavy projevit radost a náklonnost. I kontakt s křesťanem nemusí být zárukou vskutku lidského přístupu k bližnímu. Proto je důležité mít alespoň chvíli ve svém časoprostoru vyhrazenou pro soukromí s Pánem. Vskutku velice bolestné je, že dnes v naší postmoderní epoše, kde vítězí doména individualizmu a prohrává sounáležitost a odpovědnost jeden za druhého, a kde je alespoň základní školní docházka povinná, je značný počet bratří a sester, kteří a které neumějí číst ani psát. Často se s nimi setkávám ve věznici. Někteří z nich navštěvovali základní školu jenom rok, někteří dva nebo tři. Mnozí z nich jsou křesťané a tito lidé jsou zbaveni práv nejen na důstojný život, ale i z pohledu křesťanského náboženství na právo „čerpat pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z božího slova a svátostí“ (CIC kán. 213). Mnohdy se to dozvídáme až pozdě, kdy odsouzení opouští věznici. Z taktnosti, když jim nabízíme v průběhu výkonu trestu Bibli, si ji převezmou, a ve svém studu jim svědomí nedovolí se svěřit s tak velikým nedostatkem. Někteří odsouzení Bibli pro její jemný papír použijí na balení cigaret. Je to ostuda společnosti, která se stydí za tyto bratry a sestry pro jejich život, který neodpovídá většinovým představám o ideálech. Tito bratří a sestry nejsou schopni obstát v běžném životě. Stojí před nimi nepřekonatelné překážky v podobě smluv, nařízení, návodů a mnohého dalšího. V logice naší společenské mentality jsou předem odsouzeni do věznic. To je opravdu žalostné. Je důležité si klást otázku: Je rozdíl mezi četbou Bible a nasloucháním člověku?

Závěrem bych se zmínil, v rámci synodality, že by bylo vhodné, kdyby se vytvářela společenství, která by se zabývala hlouběji biblickými texty. Protože sám studuji teologii a vím, kolik teologů absolvuje každý rok na teologických fakultách, podivuji se, že se tito vzdělaní teologové z řad laiků, nevyužijí na podobné aktivity. Biblistice se věnuje na fakultách velký prostor, vyučují se biblické jazyky, vyučuje se technika výkladů, teologové se učí technice relektury, vedou se kurzy bibliodramatu atd. Jsem přesvědčen, že by farníci ocenili kurz hlubší biblistiky.

שָׁלוֹם לָכֶם

Pokoj Vám