Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - 5. neděle postní

Drahé sestry a bratři,

evangelium o Lazarovi často slyšíme jako příběh o velkém zázraku. A skutečně – mrtvý vychází z hrobu. Ale možná je tu ještě hlubší zázrak, který se odehrává dříve, než zazní mocné „Lazare, pojď ven!“ Tím zázrakem je setkání.

Celý příběh je protkán setkáváním. Marta vyběhne Ježíši naproti. Marie mu padá k nohám. Kolem stojí lidé, kteří pláčou. Ježíš přichází doprostřed jejich bolesti a nezůstává stranou. Nezůstává v bezpečné vzdálenosti. Neříká rychlá vysvětlení. Neobhajuje se, proč přišel pozdě. On vstupuje do jejich smutku. Dívá se, naslouchá, nechává se zasáhnout. A evangelium říká: „Ježíš zaplakal.“

To je možná klíč k celému textu. Bůh nepřichází jako výkon. Nepřichází jako chladná moc, která vše okamžitě opraví. Přichází jako přítomnost. Sdílí jejich bolest. Je hluboce dojat. Zachvěje se. Pláče s nimi. V tom je něco nesmírně důležitého: život se nezačíná rodit u prázdného hrobu, ale u sdílených slz.

Smrt izoluje. Odděluje. Zavře člověka do ticha jeskyně, za kámen, do prostoru, kde už není vztah. Hrob je symbolem samoty. A právě do této samoty Ježíš vstupuje. Nejen k Lazarovi, ale i k Martě a Marii. Nejprve s nimi mluví. Ptá se Marty: „Věříš tomu?“ To není zkouška správné odpovědi. To je otázka vztahu. Vzkříšení nezačíná u křiku nad mrtvým tělem. Začíná v dialogu. V tom, že někdo stojí přede mnou a bere mě vážně.

Kolikrát i my potřebujeme nejprve setkání, abychom mohli znovu žít. Když je naše bolest vyslyšena, když nejsme odbyti, když se nemusíme bránit – něco se v nás začne uvolňovat. Naděje se nerodí z argumentu. Rodí se z toho, že v tom nejsme sami. Že někdo zůstává.

Marie padá Ježíši k nohám a pláče. A Ježíš pláče s ní. Tady se ukazuje, že sounáležitost je silnější než smrt. Smrt říká: jsi sám. Ježíš říká: jsem s tebou. A právě tato blízkost proměňuje prostor, který byl plný beznaděje.

Teprve potom zazní hlas: „Lazare, pojď ven!“ Ježíš volá jménem. To je hlas vztahu. Nevolá anonymního mrtvého. Volá konkrétního člověka. Jméno znamená, že jsi známý, chtěný, milovaný. Život je víc než biologická funkce. Život je napojení. Člověk může dýchat a přesto být uvnitř uzavřený, odpojený, jakoby mrtvý. A může stát i tváří v tvář smrti, a přesto být plný života, protože ví, že je milován.

Lazar vychází z hrobu, ale je svázaný. A Ježíš říká ostatním: „Rozvažte ho a nechte odejít.“ To je obraz církve. Kristus dává život, ale my si pomáháme navzájem. Nikdo se úplně nerozváže sám. Potřebujeme druhé, aby nám pomohli sundat pouta strachu, studu, viny, izolace. Potřebujeme společenství, které není soudem, ale oporou.

Ježíš říká: „Já jsem vzkříšení a život.“ Neříká: jednou přinesu život. Říká: já jsem. Vzkříšení není jen budoucí událost po smrti. Je to přítomná skutečnost tam, kde se člověk znovu napojí na zdroj života – na vztah, na lásku, na Boha, který je blízko. Vzkříšení začíná v okamžiku, kdy se přestáváme uzavírat do vlastního hrobu a dovolíme druhému, aby vstoupil do naší bolesti.

Možná nejsme dnes u fyzického hrobu. Ale možná každý z nás zná místa, která jsou uzavřená, zatuhlá, osamělá. Místa, kde jsme rezignovali, kde jsme přestali doufat, kde jsme si řekli: už je pozdě, už to zapáchá, už se s tím nedá nic dělat. A právě tam chce Kristus přijít. Ne jako soudce. Ne jako ten, kdo nás bude napomínat. Ale jako ten, kdo zůstane. Kdo se nechá dojmout. Kdo pláče s námi. A kdo pak vysloví naše jméno.

Setkání umožňuje vzkříšení. Sounáležitost probouzí život. A tam, kde se rodí opravdová blízkost, tam už začínají Velikonoce – ještě před tím, než se kámen úplně odvalí.