Nedělní zamyšlení Luboše Pejsara - Slavnost Nejsvětější Trojice

Slova svatého evangelia podle Matouše. 
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. 
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."

Milí křesťané,

lidská svoboda a její realizace v životě jednotlivce a společnosti se z teologického hlediska jeví jako pravý obraz a podoba Boha. Moc Ježíšova, je svobodou jak na nebi, tak na zemi. Křesťan má o této svobodě vědět něco víc, protože ví, že Duch Pána ji živí i mimo církev a v ní ji posiluje skrze svátosti, především skrze eucharistii, protože v ní se společně s Pánem každý daruje Bohu a následně celému stvoření. Křesťan má vědět něco víc o její síle a původu a má jít, hlásat tuto svobodu, prosit Pána, aby ji neustále křísil v každém člověku a má ji ukazovat mezi lidmi jako lásku. Především pro Pána je to věčná práce, protože člověk má tu schopnost svobodě stavět překážky.

Svoboda je Bohem zapsána do lidské přirozenosti. To se vědělo od pradávna, že svoboda k člověku náleží bytostně. Zkusme se na ni podívat z opačné stránky, z té, kterou všichni bezpečně poznáváme. Podívejme se na ní v momentu, když jí klademe překážky a ona se hlásí o slovo. Uvedeme si příklad. Český národ je prý charakteristický určitou citlivostí a reaktivností, když se nám někdo nebo něco staví do cesty. Důvody proč člověk překážky staví mohou být různé, nezřídka jsou nevinné. Už jen konstatování, že se jedná o problém, je sám problém. Přitom může jít o radu, pomoc, ale i o odpovědnost či zodpovědnost. Svoboda se bolestivě hlásí o slovo většinou tam, ke se uplatňuje forma hierarchie. Nemyslím tímto výrokem prvoplánově církev, ale jí se to také týká. Jde o běžnou strukturu společnosti. Jako příklad si můžeme uvést vazby rodičovské, organizační struktury v práci, vztahy učitelů a žáků, odborníků a laiků atd. Podle studie, která se zabývala ateismem v Čechách, tato citlivost byla živena komunistickým režimem a plnou silou se projevila až po revoluci. Důsledek se projevuje v tom, že jsme všichni přehnaně citliví v situacích, když nám někdo radí nebo nám někdo něco přikazuje nebo vytýká. Rychle se vymezujeme, vzbuzujeme rozpalující emoce a v jádru sebe sama prožíváme konflikty, které toxicky přenášíme na druhé osoby, a tím je činíme obětmi. Situace dokážeme prožívat s různou intenzitou a různou dobou trvání. Vzpomeňte si všichni, jaké to prožívání je. Stačí si vybavit nepříjemný rozhovor s nadřízeným v práci, nebo s někým, kdo vás na něco upozorňuje nebo vás poučuje, nedej bože kárá. Člověk se okamžitě proměňuje na tvora, který ztrácí lidskost. Vybavme si i dialogy, které následně vedeme sami se sebou. To, že se jedná o závažný problém, si všímáme i ve věznicích. Všimli jsme si značného nárustu sebepoškozování. Pomalu každá osoba má záznam, že postrádá respekt k autoritám, že se jeví jako egocentrická atd. Odborníci si všímají, že dochází k velkému nárustu příznaků jakoby poruch ve strukturách osobností. Pedagogové mohou tyto jevy potvrdit. Jenomže, procento poruch je napříč časy pravděpodobně konstantní. Musí se tedy jednat o něco jiného. Co to je, zatím pouze odhadujeme. Ale jasno máme v tom, že se svobodě kladou překážky. Uvedeme si další příklad živení nesvobody, který bude mít určitě ošklivé následky. Problematika sexuálních trestných činů v církvi a jakým způsobem se zacházelo s obětmi, víme. Jde o tentýž problém, ale pozornost zaměříme na událost nedávnou, když se střílelo na filozofické fakultě v Praze. Těsně po události, když v myslích společnosti začaly vyvstávat otázky, povstaly určité osobnosti, které prostřednictvím svého společenského postavení a erudice využily k tomu, aby společnost přestala myslet a klást si otázky. Přemýšlet o pachateli a mluvit o něm se prý nemá. Důvodem bylo motivování k podobnému činu, napodobování a uctívání pachatele. Bohužel, co to způsobilo, že se tíživé myšlenky zašlapaly, se teprve dozvíme. Je to stále stejné, stálé stavění překážek, které prožíváme od svého narození, až po poslední vydechnutí. Kladu si otázku, jaké překážky byly položeny v životě střelci z fakulty, že svou frustraci uzavřenou v sobě musel takto vylít. Stejná otázka mě napadá aktuálně u útočníka na předsedu vlády Slovenské republiky, nebo když útočník střílel na papeže Jana Pavla II. Také si jistě všichni vybavíte, jak v církvi provokativní jsou kázání, která neustále hovoři o individualismu a o uzavřenosti člověka v sobě, jako by si to měl člověk naplánovat a rozhodnout se, že bude takový. Jsou to všechno bolesti a nevyřešené otázky, které v sobě člověk má a uzavírá. Ale svoboda, kterou Pán a Bůh vložil při stvoření do člověka má větší sílu, než si člověk uvědomuje, protože ona se hlásí o slovo. Pán nám dal dar z nebes. Uvažme, jakou důstojnost člověk má!