Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení Magdy J., 5. neděle velikonoční

Nedělní zamyšlení Magdy J., 5. neděle velikonoční



Cestou necestou

(Jan 14,6)

Už vás někdy zklamal váš smysl pro orientaci ve městě či v přírodě? Milujete v lese turistické značky výrazných barev ve výšce očí? Stali jste se fanoušky aplikace mapy.cz?

Od té doby, co jsem si pořídila do auta GPS navigaci, cítím se na svých cestách mnohem jistěji. Nerozhodí mě ani časté oznámení pronesené klidným vyrovnaným hlasem, že přepočítává a na nejbližší křižovatce nechť se prosím laskavě zastavím a obrátím do protisměru. Nebo tak nějak.

Učedníci z dnešního evangelijního úryvku jsou vyplašení oznámením Ježíše, že odchází do domu svého Otce. Jsou nejistí, obávají se, že opět zůstanou opuštěni, osamoceni, stejně jako po událostech Velkého pátku. Tomáš se osmělí a přece jenom se v důvěře zeptá: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ A jako odpověď zaznívají Ježíšova slavná, tolik citovaná slova: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Janovo evangelium je vůbec plné různých proklamací definujících Ježíšovu identitu. Můžeme si například připomenout: Já jsem chléb života. (Jan 6,35) Já jsem světlo světa. (8,12) Já nejsem z tohoto světa. (8,23) Já jsem dveře k ovcím. (10,7) Já jsem dobrý pastýř. (10,14) Já jsem vzkříšení a život. (11,25) Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. (15,1)

Cesta je symbolem životní poutě. Ježíš člověka svými slovy vyzývá, aby se nebál a vydal se na cestu. Ne všechny cesty však bývají přímé, někdy jsou plné nástrah, bludných kořenů a nepřehledných křižovatek. Někdy se můžeme vydat cestou necestou, z cesty sejít nebo dokonce mluvit z cesty. Jsou i chvíle, kdy bychom rádi zapomněli, odkud jdeme a soustředili se už jen na cíl cesty. Ježíš nám nabízí své souputnictví. Stejně jako doprovázel dva učedníky na cestě do Emauz a hovořil s nimi o tom, co právě prožívají, tak stejně ochotný je vůči nám, ostatním svým učedníků, kteří ho na svých cestách hledají, touží po jeho přítomnosti a počítají s jeho sounáležitostí.

Pravda je v době postfaktické nedostatkovým zbožím. Lži se neříká lež, ale alternativní pravda. Virtuálním prostorem kolem nás se to jen hemží desinformacemi a fake news. Desorientace má sílu vyvolávat v nás strach. Vytváření informačního chaosu, rozeštvávání společnosti přispívá k šíření pocitu, že už nelze věřit nikomu a ničemu. Populisté a demagogové zdánlivě vítězí. Pokud se ale člověk rozhodne pozvat na svou cestu Krista, přijímá Slovo jako pravdu ve smyslu integrity myšlenky, slov a skutků. Neznamená to, že by si nasadil jakési zázračné brýle rozlišující bílou od černé, pravdu od lži, a tudíž by si mohl nárokovat jen pravdivá, tedy správná vidění světa. Mnohem více jde o odvahu, sílu a snahu rozpoznávat v mlze a ve tmě cesty vedoucí k životu a zasazovat se o ně, i když tomu okolnosti nepřejí.

Kdo věří mému slovu, už přešel ze smrti do života. (Jan 5,24) V řeckém originále používá evangelista Jan pro slovo život výraz dzoé ζωή. Nejedná se o život ve smyslu bios (běh organického života), ale o život věčný, neomezený smrtí. Je to život nové velikonoční kvality, ve kterém vítězí důvěra nad rezignací, láska a starostlivost nad lhostejností, odhodlání nad strachem, poznání nad bezduchostí, život nad smrtí.

Ježíši Kriste, zveme Tě i na svou cestu životem. Někdy je plná překážek a těžkostí a někdy si zas na ní připadáme trapně. Křižovatek je mnoho a nezdá se, že by všechny cesty vedly do Říma. Prosíme Tě, abys nás doprovázel, byl nám užitečným společníkem a my Tobě rovněž. A když bude nejhůř, abys za naši cestu přebral zodpovědnost a vyvedl nás ze tmy do světla. Buď navigací i turistickými značkami, buď ostatními zkušenými poutníky, které během svého bloudění potkáváme, buď posilou v podobě vydatné svačiny a svěží vody v láhvi, buď lavičkou v parku a pařezem v lese, na kterých si odpočineme, buď našim cílem, ke kterému jednou dojdeme. Amen.