Nedělní zamyšlení Magdy M. - Bosá královna nebes

Bosá královna nebes (Slavnost Nanebevzetí Panny Marie)

Jedním z nejčastějších vyobrazení křesťanského výtvarného umění, obzvláště pak katolického a pravoslavného, je socha nebo obraz Panny Marie. Madona je nejčastěji umělci zobrazena jako mladá maminka s dítětem v náruči nebo na klíně, oděná zpravidla do bohatého roucha poplatného alespoň částečně módním nárokům doby vzniku díla, výraz tváře však zůstává jakoby zasněný či spíše vážný. Bolest a smutek z něj můžeme vyčíst, pokud se jedná o tzv. pietu, tedy zobrazení Panny Marie s mrtvým tělem Ježíše, které bylo právě sňato z kříže. Dnešní 1. čtení nám pak nabízí obraz důstojné Panny Marie nanebevzaté (lat. assumpta); žena je oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Výtvarní umělci pak doplňují kompozici skupinou žasnoucích učedníků v dolním plánu, zatímco v horním se nachází skupina vznešených andělů vítajících Pannu Marii jako královnu na nebesích. Dynamika této nadpozemské události je více než zřejmá.

Mě osobně však před časem oslovilo zcela jiné, netradiční zobrazení Panny Marie. Ocitnete-li se někdy v Norimberku, např. u příležitosti slavného vánočního trhu (Christkindlesmarkt), jistě si půjdete prohlédnout i nejvýznamnější kostel na východní straně tržiště, gotický kostel Panny Marie (Frauenkirche), který nechal postavit „náš“ Karel IV. kolem roku 1355. Interiér stavby v sobě skrývá mnoho vzácných středověkých uměleckých památek hodných obdivu, já jsem si však odnesla vzpomínku na spíše drobný reliéf, který se nachází vysoko pod stropem levé lodi, a jen těžko si ho všimnete, pokud vás na něj neupozorní polička se suvenýry, infoletáky a pohlednicemi u vstupu do kostela.

Středověký umělec využil plochu svorníku křížové klenby a vyzdobil ho zvláštní kompozicí. Žena oděná do světle modrých šatů, na hlavě bílý šátek, táhne za pravou paži své umíněné dítě. Zdá se, že chlapec je často neposlušný, a proto matka svírá v pravé ruce metličku patrně z březového proutí. Výraz její tváře nám prozrazuje nelibost, se kterou tuto činnost vykonává. Ani dítě se však netváří radostně, vzdoruje, ale přesto klopýtá za matkou, v levé ruce vleče příliš velkou břidlicovou tabulku. Svatozář kolem jeho hlavy nám prozrazuje, že se jedná o malého Ježíška. Reliéf se nazývá Ježíšova cesta do školy (Jesu Schulgang). Autor se patrně domníval, že když byl Ježíš svou podstatou celý člověk, tak ho neminula ani dlouholetá povinná školní docházka, kterou lze strpět snad jen s nadlidským přičiněním schopného anděla strážného, který opravdu onu dvojici ustaraně doprovází, vznáší se útrpně nad dítětem. Obávám se, že v tuto chvíli již věrného čtenáře katolického dogmatika rozbolelo břicho. Mně obyčejné matce však scéna připomíná událost z vlastní rodiny. Před mnoha a mnoha lety jsem takto doprovázela svou starší dceru Bětku do 1. třídy. Nutno ovšem podotknout, že zcela v míru a pokoji. Psal se druhý zářijový týden, babí léto nás hřálo svým teplem a do ticha se najednou to přemýšlivé dítě zcela vážně zeptalo: „A maminko, když už mě odhlásíš tady z toho kroužku?“ Tato historka se později stala našim rodinným stříbrem a naposledy jsme si ji převyprávěli při příležitosti Bětky bakalářské promoce J Docházení do „kroužku“ logicky ještě pořád trvá…

Vždycky mi byla sympatičtější Panna Maria jako obyčejná starostlivá máma než jako vznešená královna s korunou plnou drahokamů zdobících její hlavu. Přemýšlím, zda se její mateřství skládalo spíše z těch radostných a šťastných dnů, či převažovaly momenty plné starostí, obav nebo dokonce strachu a bolesti. Z evangelií můžeme vyčíst, že zažívala zpravidla spíše to druhé, tedy nepřijetí, nepochopení, strach o dítě a jeho budoucnost, a dokonce i ponížení a potupnou smrt syna, což je pro matku snad to nejtrýznivější, co se jí může stát. Radostnou výjimkou je pak jen setkání s Alžbětou (dnešní evangelijní úryvek) nebo svatba v Káni galilejské. Přes to přese všechno vždy při svém synovi stála, možná že ne všemu rozuměla, možná že toužila vést obyčejný poklidný a radostný rodinný život. Uvědomovala si však, že její syn jí nepatří, že on je synem budoucnosti, důvěřovala jeho plánům a poskytovala mu svou plnou podporu až do posledních dnů. Statečná a vzácná žena.

Mateřství obecně je oscilace mezi dvěma póly nazývajícími se sedmiradostný a sedmibolestný. Plusové momenty lze bohužel snadno přehlédnout, neboť se vyznačují silnou dávkou všednosti. Mínusovým se nelze vyhnout, a pokud už bolí příliš dlouho, nezbývá než si pozvat na pomoc Hospodina. V modlitbě sobě i jemu připomínám, že jsem mu ve křtu své děti svěřila, a když nemůžu já, protože došly síly i um, tak ať se teď stará on. Tuhle strategii, která jde ruku v ruce s postupnou ztrátou schopnosti jakkoliv životy dětí ovlivňovat, jsem začala uplatňovat především s jejich dospíváním. Ve křtu mně a mým dětem přece Hospodin slíbil: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj!“ (Iz 43,1) Amen.

Jesu Schulgang (Frauenkirche Nürnberg)