Nedělní zamyšlení Marka Plawného - 14. neděle v mezidobí

Zamyšlení k evangeliu (Lk 10,1-12.17-20)

„Váš pokoj na něm spočine“. Ježíš posílá učedníky, posílá je jako posly pokoje, ne jako vůdce nebo manažery. Posílá je bez výbavy, bez jistot. Mají jít po dvou, tedy jako tým – ne sami, ale ani ne jako dav. Už tady můžeme vnímat, že křesťanství není individuální výkon, ale vztah. Vztah s Bohem, vztah s lidmi.

Jít – i když nejsi hotový. Ježíš nevysílá dokonalé lidi. Neříká: „Až budeš připravený, až budeš mít vyřešený život, pak půjdeš.“
Říká: „Jděte!“, až cestou pochopíš víc, až uprostřed dialogu zjistíš, co v tobě je. Víra není podmíněna odpověďmi, ale ochotou hledat, naslouchat a žít opravdově.

Já tady cítím ohromnou svobodu. Nemusím být bezchybný. Stačí být ochotný jít.

Nenoste zbytečnosti. „Nenoste měšec, mošnu, opánky...“ Zní to až radikálně. Ale co kdyby nám Ježíš dnes řekl:
„Neber si předsudky. Neber si moc, neber si touhu po uznání, neber si obraz Boha, který je jen projekcí tvého strachu.“ Mnoho věcí nám brání být otevření druhým. Brání nám slyšet, co se děje kolem, příliš často mluvíme – a málo se ptáme.

 Pokoj tomuto domu. Pokoj není vynucený. Je to nabídka. A Ježíš připouští, že ji někdo může odmítnout – a nedělá z toho drama. Pokud pokoj nebude přijat, „vrátí se k vám“. To je revoluční myšlenka: Pokoj, který rozdáváme, se neztrácí. To, co vysíláme jako dobro, nezmizí, když není přijaté, stále zůstává součástí nás. Otázka tedy není jen: „Přijali mě?“, ale spíš: „Byl jsem člověk pokoje?“

Přiblížilo se k vám Boží království. Křesťanství často vypadá jako víra o „někdy pak“. Až po smrti, až Bůh přijde, až bude spravedlnost. Ale Ježíš říká: „Boží království se přiblížilo.“ Už, dnes a tady. Tam, kde se odpouští, kde se mluví pravdivě, kde se lidé neodmítají kvůli odlišnosti, kde se tvoří mosty. Tam je Boží království. A není třeba být „duchovní hvězda“. Stačí být vnímavý, solidární a pravdivý. Království Boží určitě nevnímám jako elitní klub, myslím, že je to prostor otevřeného srdce.

Skutečná radost není z výkonu, ale z přijetí. Když se učedníci vracejí, mají radost, že „dokonce zlí duchové poslouchají“. Ale Ježíš je hned zarazí, říká jim v podstatě: „To není hlavní, nejde o moc. Jde o vztah. Radujte se, že patříte Bohu.“ To by mělo být zásadní i pro nás. Víra není nástroj ke kontrole, není způsob, jak být lepší než ostatní. Je to hluboké vědomí, že můj život má smysl, i když nejsem dokonalý, že jsem prostě přijat.

Myslím si, že toto evangelium není příkazem k misii ve smyslu přesvědčování druhých.
Je to pozvání k životu, který je opravdovější a plný naděje. Ne protože máme všechno vyřešené – ale protože víme, komu patříme.