Nedělní zamyšlení Michala M., 3. neděle velikonoční

Vážení přátelé,

příběh o cestě do Emauz je mi obzvlášť blízký. Také rád putuji pěšky krajinou z jednoho místa na druhé a rozmlouvám s kamarádem. Když jsem se probíral po internetu myšlenkami k tomuto tématu, dostalo se mi většinou popisu kritické, dnes by se řeklo krizové situace. Oba putující mají být úplně sklíčení, protože Ježíš zemřel na kříži a všechno je marnost. Žal jim prý zastřel zrak, a proto ho nepoznali. Ale takhle já to nevidím. Budou to zřejmě mladí lidé, když mají kondici na to jít pěšky do Emauz. Opustili kvůli Ježíšovi všechno – rodiny, živobytí, a teď se v depresi a zmatení vracejí ke svému běžnému údělu? To se mi nezdá. Jsou mladí, mají čas, netíží je starost o rodinu a o práci. Ano, byli to dva z učedníků, ale nepatřili ke Dvanácti, když se po návratu do Jeruzaléma setkali s jedenácti apoštoly a jejich druhy. Ježíš zemřel, k revoluci nedošlo, Izrael nepovstal. Proto jsou celí smutní. Nejsou ale zoufalí, protože hovořili a uvažovali. Situaci těch dvou lidí bych popsal jako bezčasí. Jednak, jak jsem už uvedl, měli čas, ale podstatnější je, že v jejich představě skončil neúspěchem téměř politický projekt, který je zaujal a kterému se věnovali. „Škoda no, tak to bylo pěkně našlápnuté a teď nic z toho“, byly možná jejich myšlenky. Pocit apatie, bezčasí, ale zase je fajn to cestou probrat s kamarádem. V nepoznaném Ježíšovi získávají dalšího spolupocestného. Podivují se nad jeho nevědomostí o posledních událostech v Jeruzalémě, tak on položí zásadní otázku: A co se stalo? Pocestní mu vyloží v pěti větách, jak oni vidí celou záležitost ohledně Ježíše. A tu je Ježíš pokárá za nechápavost a váhavost uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Tedy jim vyčetl nedostatek víry, nikoliv už té křesťanské, ale té judaistické. Ježíš upozorňuje, že smysl velikonočních událostí lze správně nazřít jen na základě silné víry ve smyslu předkřesťanském, starozákonním. Víra v proroky vede Ježíše až na kříž, ne k organizaci povstání proti Římanům. Jak říká jinde, nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Všechny texty Starého zákona vedou k Jeho příchodu na svět. Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Škoda, že si Ježíše nemůžeme poslechnout, ani si jeho výklad přečíst. Musíme holt sami hledat v Písmu takovou radikální náplň, která vede k Ježíšovu vystoupení na světě. Z této věty evangelia aspoň víme, že minimálně od Mojžíše, přes všechny proroky a i veškerý ostatní text se na Ježíše vztahuje, tedy k němu vede. Nedozvíme se, jak tento výklad na oba učedníky zapůsobil. Jasné jsou jen dvě věci. Že ho i nadále nepoznávají a že o jeho další přítomnost stojí. Z tklivého: Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil. není jasné, zda mají oni starost o něj nebo o sebe. Ale asi lze vidět, že jeho přítomnost a jeho výklad byl pro ně konejšivý. Možná že ono bezčasí ustupovalo, když jim Neznámý vykládal o hlubokém smyslu celých náboženských dějin a smrti Ježíše. Ale dojem z tohoto krátkého spoluputování se teprve ukáže. Ježíš nakonec zmizí, sotva ho poznali. A oni si zpětně uvědomí: Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma? Tento moment považuji osobně na příběhu za nejkrásnější. Ano, byl to On, když se rozpomínají, jak jim bylo, když byli s Ním. Bezděčnost, neuvědomělost, neintencionálnost, prožitek skutečnosti, na kterou jsme vědomě necílili, tak vypadá setkání s Ježíšem na cestě do Emauz. Ježíš držel řeč o smyslu vývoje judaismu, ale ti dva se na to rozpomínají tak, že jim hořela srdce. Hořela jim láskou. Je pěkné a správné mít vědomosti a znát zákonitosti, ale nakonec V Kristu Ježíši přece nezáleží na obřízce nebo neobřízce, ale na víře, která se projevuje láskou (Gal 5,6). To je výsledek setkání s Ním, hořící srdce. Známe to – kdo chce zapalovat... Já jsem nebyl vychováván ve věřící rodině. Ale kolem víry jsem osciloval. Četl jsem evangelia, Marek se mi líbil nejvíc, a najednou jsem si zpětně uvědomil, že se mi něco přihodilo – dostal jsem víru. Když prosíme za Kristovu přítomnost v našich životech, nedoufáme, že přijde osobně k nám domů nebo do práce Dobrý den, tak jsem tady. Ale že tu budou prožitky, zážitky, kousky našich životů, za kterými, když se ohlédneme, tak nám budou hořet srdce. Amen