Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 10. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

Dnešní perikopa je sestavena z několika celků, jelikož Marek zde spojuje dvě nezávislé tradice. Jednu o odmítnutí Ježíše vlastní rodinou a příbuznými. Druhou o pokusu o jeho diskreditaci v očích davů jeho obviněním z čarodějnictví a ze spolupráce se zlým duchem. V ostatních synoptických evangeliích a evangeliu sv. Jana jsou tyto příběhy vyprávěny samostatně.

Ze všech biblických verzí popisu sporu Ježíše a jeho rodiny jsou nejdramatičtější slova použita právě ve verzi sv. Marka.  Zde příbuzní dokonce vyslovují obavu, že se Ježíš pomátl a chtějí se ho zmocnit. Zásah Ježíšových příbuzných byl patrně motivován obavou, že velké srocení se může obrátit proti němu. Z hlediska pozdějších křesťanských tradic se zdál být takový popis Ježíšovy rodiny pohoršlivý a řada rukopisů se to snažila zastřít zásahy do překladu textu („ti kolem něho: zákoníci“). Někteří komentátoři zase vztáhli sloveso pominout se na zástup. Tyto pokusy byly vedeny snahou zaretušovat jisté napětí mezi Ježíšem a jeho rodinou.

Do vyprávění o nepochopení Ježíše jeho nejbližšími vkládá sv. Marek příběh o učitelích Zákona, kteří se přišli až z Jeruzaléma seznámit s nejnovějším ježíšovským hnutím. Po setkání s Ježíšem a s davy všude kolem vznášejí proti Ježíšovi velmi vážná obvinění: je posedlý Belzebubem a vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.

Na likvidační útok ze strany farizeů odpovídá Ježíš tím, že zve farizeje k sobě doprostřed shromáždění a začne s nimi veřejně diskutovat. Vypráví krátké podobenství o vyloupení domu siláka. Potom pokračuje protiobviněním, že se jeho žalobci dopouštějí hříchu rouhání proti Duchu svatému a že nikdy nemohou dojít odpuštění. Ježíšova řeč o neodpustitelném konání se může zdát velmi znepokojivá. Podle novozákonních komentářů se dostáváme k jednomu z nejtemnějších míst v celém evangeliu. Jinak je totiž celé evangelium o odpuštění a odpouštění i těm, kteří se považovali za beznadějné případy. Zde najednou čteme drsnou, kategorickou výjimku, že něco odpuštěno být nemůže. A k tomu ještě není dostatečně vysvětleno, co se takovým hříchem proti Duchu svatému míní.

Text dnešního čtení je svou spletitostí náročný a nabízí více témat. Znepokojivou myšlenku, že existuje něco, co nelze odpustit. Potěšující fakt, že i Ježíš během svého života dobře poznal nepochopení, neúspěch a odmítání.

Nad neodpustitelným hříchem jsme před lety debatovaly ve skupině zvané modlitby maminek a každá z přítomných měla jiné představy, co se tím míní. „Neodpustitelný hřích proti Duchu svatému“ byl i v dějinách církve vykládán různě. Podle novozákoníka Mrázka nabízejí dějiny výkladu tohoto pojmu bohatou žeň různých možností a misinterpretací.  Sv. Augustýn má zajímavý výklad o tom, že Bůh chce spasit každého tvora a hřích proti Duchu svatému spáchá až ten, kdo až do posledního okamžiku smrti Duchu svatému nekajícně vzdoruje a nepřijme ho. Sv. Athanasios dává trinitární výklad, ve kterém rozlišuje rouhání proti Kristovu lidství (= odpustitelné) a rouhání proti jeho božství (= neodpustitelné). Další pozdější výklady považují za hřích proti Duchu sv. pronásledování církve, protože pronásledovatelé se protiví Duchu sv., kterého my přeci máme. Další výklady jsou vůči pronásledovatelům církve vstřícnější, protože nepřátelé církve Ducha svatého nikdy nepoznali a neměli, nemohou tedy proti němu hřešit. Podle jiných výkladů je to hřích, kterého se může dopustit pouze křesťan tím, že už Ducha svatého měl, ale potom ho zapřel a odpadnul. Mně osobně je nejbližší výklad, že se jedná o smýšlení, které se odmítavě staví proti Duchu Božímu a o žádné odpuštění proto ani nestojí. V křesťanských debatách dnešních dnů se lze setkat se smutným konstatováním, že se neodpustitelný hřích dělá z rozvodů, kdy znovu sezdaný člověk je trvale vyloučen z plného svátostného života.

Co se týče Ježíšovy ostré polemiky s farizeji, tak někdy s potěšením čtu části evangelií vyprávějící o tom, že i Ježíš čelil značné nepřízni, ztrácel trpělivost, byl někdy vyčerpaný a konec jeho života se zdál být definitivní prohrou. Podobné pasáže se mi zdají velmi příhodné pro reálný život. Bible nabízí velmi barvité, někdy drsné příběhy a pro mne je to mnohem důvěryhodnější forma sdělení, nežli často používaná prvoplánová forma jednorozměrných náboženských textů.

Před třemi lety jsme mohli zde ve Varech díky Křesťanské akademii slyšet přednášku saleziána Ladislava Heryána. Mám ráda jeho knížky. Ve své zatím poslední knize Exotova abeceda píše Heryán v zamyšlení nazvaném Hospodinův služebník: „Je dnes módou diskutovat o křesťanských kořenech Evropy. Já myslím, že je třeba je prožívat. Nedávno jsem pomohl člověku, který mi pak řekl, že jsem idiot, protože jsem to neudělal násilným, nýbrž nenásilným způsobem. Jsem-li idiot, právě zde se mohu setkat s Ježíšem, kterého měl nakonec za idiota celý národ včetně jeho učedníků. Šancí být jako Ježíš máme každý den plno.“

Patrně je třeba nebát se být za idiota. Texty další neděle budou hovořit o Božím království. V předjímání úvah o Božím království si dovolme poznamenat, že každá snaha se společenským přesahem bude budit nesouhlasné, nebo i horší reakce. Musíme s tím počítat, ale nemůže to být důvodem pro sociální izolaci. Mezi lidmi to prostě vypadá jako v tlupě našich blízkých příbuzných lidoopů. Negativní reakce by nás určitě měly vést k reflexi, ale neměly by nás odradit od dalších pokusů. V tomto ohledu není od věci použití pověsti o Sisyfovi, byť jako křesťané smíme doufat, že naše snažení nepřijde zcela vniveč. Místo stálého rozvažování nad tím, čím jsme urazili Ducha svatého, se zajímejme o své okolí a snažme se být pro něj solí země. Takže: nebojme se být za idioty, popř. slovy Járy Cimrmana „debily a blbečky“ a vzhůru do Božího království (příbuzným navzdory).

Zdroje:

 Harrington D.J., Evangelium podle Matouše, Sacra Pagina, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003

Heryán L., Exotova Abeceda, Portál, Praha 2021

Mrázek J., Evangelium podle Matouše 1, Český ekumenický komentář k Novému Zákonu, Centrum biblických studií, Praha 2011

Limbeck M., Evangelium sv. Marka, Malý stuttgartský komentář, Nový Zákon 2, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997

Pokorný P., Evangelium podle Marka 2, Český ekumenický komentář k Novému Zákonu, Centrum biblických studií, Praha 2016