Nedělní zamyšlení Miroslavy D. - 2. neděle adventní

 EVANGELIUM Mk 1, 1-8
Vyrovnejte stezky Páně!

Slova svatého evangelia podle Marka. Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:
   Je psáno u proroka Izajáše: „Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
   Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. (Jan) kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“

Máte rádi cesty a putování po nich?  Už Hippokrates říkal, že chůze je nejlepším lékem. Angličané mají krásné pořekadlo „Use legs and have legs.“   Užívej nohy a budeš je mít. Chceš-li mít dobré nohy, choď. Němci zase „Wer rastet, der rostet.“  Kdo odpočívá, ten zreziví. Někteří moji pacienti se domnívají, že pokud si budou svůj pohybový aparát šetřit, moc nepoužívat, vydrží jim svaly déle, až do smrti.

Chůze ve fyzickém slova smyslu znamená překonat svou pohodlnost, zvednout se a někam jít. Chůze v širším slova smyslu dovoluje osvobodit se od určitého místa a dospět do nových oblastí. Jako křesťanka navíc nechci být jen tulačkou, ráda bych byla poutnicí, která tuší směr a cíl, kam jít. Ráda bych se tedy zvedla ze svého stávajícího místa a putovala trochu blíž Hospodinovi naproti.

Kudy ale jít svýma nohama a se svou duší o letošním koronavirovém adventu?

Televizní přenosy mší mne neoslovují, protože mi během sledování mše na obrazovce chybí společnost ostatních věřících. Biskupské výzvy k modlitbě růžence za ukončení pandemie nebo k půstu mne také neoslovují. Spíše ve mně tyto apely vzbuzují rozpaky, protože mohou vytvářet dojem, že coronavirus v očích některých církevních představitelů zastaví jen Bůh.  Tváří tvář ke každodennímu dění na mém pracovišti v nemocnici mne bezmocnost nebo do sebe zahleděnost části hierarchie spíše vede k úvahám, že člověk musí mít opravdu dobré důvody, proč vlastně setrvávat v církvi zmítané i v mnohých dalších krizích. Velmi se mi líbila poznámka historika a katolického kněze Tomáše Petráčka, který přirovnal současnou podobu církve k potápějícímu se Titaniku, který už nabírá vodu, ale nelze zapomínat, že veze velmi cenný náklad. Tím cenným nákladem mohou rozumět různé skupiny různé věci. Pro mne je tím pokladem církve fakt, že navzdory všem svým nezdarům církev už 2000 let připomíná příběh muže z Nazareta a jeho učení, že Bůh natolik miloval člověka a svět, že se sám stal v Ježíši jedním z nás.

Když nemůžu do kostela, tak pro mne osobně může do jisté míry zajistit pravidelný přísun úžasu a vytržení ze všednosti moje práce s pacienty v ordinaci.

Už jsem vám prozradila, že někteří pacienti mají dost líné nohy. Většinu svých pacientů mám ale ráda. Někdy si místo lékaře připadám spíše jako fascinovaný divák, který přihlíží příběhům tak nezdolných lidských duší, že v nich nemohu nevidět jejich autora, jehož obrazem mají naše duše být.

Velká část mých pacientů je těžce nemocná a jejich těla jsou už jen stínem toho, čím kdysi bývala. Nikoliv však jejich mysl, jejich duch. Sledovat rozpor mezi slábnutím lidského těla ve smyslu úbytku sil až ke smrti a mezi většinou nezdolnou, stále po životě a vztazích toužící lidskou myslí ve mně budí náboženské emoce. Už mnohokrát jsem si všimla, že i v nesmírně zbědovaném těle je stále přítomna ohromná nezdolnost. Mnohdy z čistě účetnického přístupu zbylo již velmi málo z kvality života a současný stav působí velké utrpení, a tak by se zdálo, že nejen okolí, ale i dotyčnému musí být jasné, že zemřít by bylo nejlepším řešením. Ale přesto to tak nefunguje. Právě naopak ve chvílích, kdy z těla už pomyslně moc nezbývá, více vynikne ohromná touha lidí po vztazích, které vůbec nejsou závislé na aktuálním stavu těla. Nemusí se jednat jen o bezprostředně umírající. Často je přivedena nebo přivezena pokročile dementní osoba, která by se na první dojem mohla zdát být jen prázdnou slupkou toho, co býval člověk dříve. Ale důstojnost tomu dementnímu člověku dodává láska pečující osoby a já díky té lásce vidím, že i zdánlivá loutka člověka má svou nevýslovnou hodnotu a že Stvořitel dobře věděl, co dělá.

Podobné výjevy mne vždy přivádí v úžas a v bázeň, jak cenná je lidská mysl a jak pevné jsou vztahy, které jsme my lidé mezi sebou schopni mít. Jak potom musí vypadat vztahy uvnitř trojičních osob ? :-).

Podobné emoce samozřejmě moc neprospívají racionálnímu myšlení. Už staří Řekové a Římané se snažili definovat podobu vědeckého myšlení. Horatius formuloval latinský imperativ pro vědce své doby: „nihil admirari“, což v překladu znamená „nebýt ničím ohromen“, „nebýt ničím překvapen“. Úžas může mít ve vědeckém bádání i svou temnou stránku, může vyvolávat zděšení, bezvýchodnost. Proto zákaz pocitu překvapení, údivu měl smysl. Zaháněl z vědeckého myšlení strach. S démony ale zahnal i anděly. Odnaučením ochromujícího děsu nás odnaučil i oživující schopnosti úžasu.

Mám pro Vás jedno adventní doporučení. Zkuste si odpustit ve svém povolání nezúčastněný odstup. Schopnost žasnout může být i jeden ze způsobů, jak umetat Hospodinu cestu. Zkuste žasnout nad lidskou nezdolností. Natrénovat si to můžete například na krátkém dvouminutovém videu, které proběhlo více médii před měsícem. Zachycuje starou ženu s Alzheimerovou demencí, která bývala v roce 1967 primabalerínou baletu v New Yorku.  Video lze najít např. na https://tv.idnes.cz/zahranicni/baletka-primabalerina-marta-c-gonzalesova-pecovatelsky-dum-labuti-jezero-cajkovskij.V201110_192747_idnestv_pech. Žasněte nad nezničitelnou lidskou myslí.

Přeju Vám, ať o letošním adventu potkáte více takových bývalých primabalerín.

Když budete trénovat žasnutí, tak Vaše duše nezreziví a narostou Vám hbité nohy k putování po Hospodinových stezkách.