Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 30. neděle v mezidobí

Slepota jako nejvážnější poškození zraku postihuje naši schopnost přijímat a zpracovávat vizuální informaci. V minulosti i v moderní době je slepota velmi obávaná, protože ztráta vidění jako jednoho z hlavních smyslů výrazně ovlivňuje způsob života a vztah k okolnímu světu. Určitě znáte slavný obraz Pietra Breugela st. Podobenství o slepcích (reprodukce je na počátku tohoto textu). Řada slepců držících se vždy toho předchozího postupně padá, protože první z nich spadl do jámy a ostatní strhává za sebou. Již z názvu obrazu je zřejmé, že v souvislosti s příběhy o slepotě v Bibli nejde o otázku schopnosti vnímat zrakem. V naší době je téma slepoty chápáno také spíše na mentální rovině. Románové fikce s tématem masové ztráty zraku (jako odrazu duchovní slepoty) jsou pro čtenáře celosvětově přitažlivé, téma je to tak zřejmě univerzální (např. romány Johna Wyndhama Den trifidů a Josého Saramaga Slepota).

Důsledky slepoty byly v době novozákonní pro dotčeného celoživotní a určovaly životní kariéru postiženého více, než to mohl učinit sociální původ. Slepec byl vyloučen z bohoslužby, výkonu státní moci, obchodu. Byl závislý na svých blízkých nebo bližních a nezbývalo mu nic jiného než si získávat prostředky na obživu žebráním. Tato aktivita neměla sice dehonestující nálepku dnešních dnů, avšak předpokládalo se, že slepec/žebrák se bude chovat očekávaným způsobem, spokojí se s přežíváním na okraji společnosti a nebude své bližní moc obtěžovat. V příběhu o Bartimaiovi slepec vybočuje ze své role a i Ježíšova reakce na žádost o pomoc je poněkud jiná, než tomu bylo v případě jiných (zázračných) uzdravení. O tom si ale ještě něco povíme později.

Ve starověké literatuře jsou příběhy o zázračných uzdraveních velmi časté. Nový zákon není výjimkou. Bartimaiův příběh se liší od uzdravení slepce v Betsaidě. Ježíš zbavuje Bartimaia trápení bez doprovodných rituálních výkonů (naslinění, potření blátem, dotyk, požehnání, exorcismus). Součástí starověké náboženské praxe byla i zázračná uzdravení. I pohané vyhledávali místa, která byla se zázračným uzdravováním spojená. Po dobu několika staletí byla nedaleko Epidauru v Řecku provozována svatyně boha Asklépia. Archeologický výzkum odhaluje, že prosby, mnohé vyslyšené (a zachycené na votivních deskách), se neomezovaly na věci zdravotní (odpovídaly spíše dnešní působnosti matky Boží). Ježíšovo uzdravující působení tak židy a pohany nijak zvlášť nešokovalo, jak by tomu mohlo být dnes. Soustřeďme se tedy na symbolický význam probíraného příběhu.

Dramatik, básník a prozaik Bertold Brecht vypráví příběh Bezmocný chlapec o tom, že spolknout příkoří je nemravné. Pokusím se mikropovídku převyprávět a vysvětlit, co má společného s Bartimaiem: Muž jdoucí po ulici se zastaví u plačícího chlapce. Pohladí ho po hlavě a ptá se: „Copak se ti stalo?“ Chlapec odpovídá: „Měl jsem dva groše na kino, ale jeden z nich mně támhleten uličník vytrhl z ruky a utekl s ním.“ A ukazuje na rychle se vzdalující postavičku. „A proč jsi nekřičel o pomoc?“ zajímá se pán. Kluk odpovídá: „Volal jsem, ale nikdo mě neslyšel.“ A muž se dále s úsměvem dotazuje: „Neumíš snad křičet hlasitěji?“ Chlapec zkroušeně vysvětluje: „Mám slabý hlas, silněji už to nešlo.“ A dívá se na soucitného pána s náhlou nadějí. „Tak mně dej i ten druhý!“ poručí mu muž zprudka. Vezme chlapci minci z ruky ochablé překvapením a lhostejně odchází pryč. Brecht ponouká čtenáře (posluchače), aby si nenechával příkoří a nespravedlnost líbit, aby své hoře vykřičel do světa. Protože kdo je slabý a neumí hlasitě křičet, zůstává navždy obětí. Ustupování zlu nepřináší nic dobrého.

Lidé, kteří nás vyvádějí z klidu křikem, prosbami, požadavky a stížnostmi jsou nepříjemní.  Proto je buď odeženeme, nebo zdvořile vyslechneme, pokýváme hlavou a myšlenkami a nohama jsme již zase o ulici dál. Nepříjemné křiklouny a potížisty se snažíme hned na začátku jejich lamentací umlčet nebo usadit. Vidíme, že nejinak tomu bylo i v době novozákonní. Bartimaios se rozkřikuje do světa se svou touhou po normálním životě bez ponižujícího žebrání a nicnedělání. Zástup kolem Ježíše je tím nepříjemně vyrušen z klidu na pouti do Jeruzaléma. Snaží se Bartimaia překřičet a umlčet. Marek je znám svou kritickou distancí od zástupu (davu). I když se nedá pro dobu předletniční (před sesláním Ducha svatého) hovořit o církvi, je jasné, že Ježíšův zástup jako „protocírkev“ má své nemalé mouchy. Je ovlivnitelný, nechápavý, impulzivní a přelétavý. Pokud Bartimaiovi brání v přístupu k Ježíšovi, koná podle své přirozenosti. Chrání Ježíše tam, kde to není třeba. Dav v souladu se svým založením až na Ježíšův příkaz poslušně přivolává slepce (výrazem, který se používá pro povolání učedníků). Slepec vystupuje ze své role tichého, uctivého a vděčného žebráka u cesty a s křikem a spěchem, s odhozením pláště, přistupuje k Ježíšovi. Bartimaios, na rozdíl od bratrů Zebedeových z předchozí neděle, ví přesně, co chce. Zoufalství z neuspokojivého života a víra v Ježíše a jeho cestu jej vedou k rychlé, jasné a promyšlené odpovědi na Ježíšovu otázku. Ostatně Bartimaios mohl odpovědět obdobně na (totožnou) otázku jako bratři Zebedeovi z minulé neděle, např. požádat o almužnu.

I v češtině jsou výroky o vidění a slepotě pronášeny v doslovném i přeneseném významu. Často jsou obě významové roviny nevědomky, nebo úmyslně propleteny. Vyprávění o uzdravení slepce Bartimaia propojuje rovinu fyzickou a duchovní. Příběh nevede jen k uzdravení neduhu (a tím k sociální rehabilitaci Bartimaia), ale i k jeho uschopnění duchovnímu, tedy k uschopnění následovat Ježíše jako učedník na cestě do Jeruzaléma. Duchovní důsledky umožnění plnohodnotného života jsou zřejmější při srovnání dvou případů uzdravení slepého z Markova evangelia. V uzdravení slepého v Betsaidě (8,22-26) je slepý k Ježíšovi přiveden (příbuznými?), následují magické úkony mimo obec, léčení probíhá na etapy a příběh končí Ježíšovým pokynem vyléčenému k opuštění vesnice („Ale do vesnice nechoď!“), popřípadě k uchýlení se do soukromí. Vyléčení Bartimaia probíhá za dramatičtějších okolností a veřejně, vlastní vyléčení a uschopnění k nové cestě jsou věcí chvíle a probíhají na duchovní rovině. Zdá se tedy, že u Bartimaia jde právě o duchovní rovinu příběhu. Ježíš zbavuje prosebníka toho, co mu brání na jeho pouti za Božím královstvím. A na konci tohoto příběhu bývalý slepec a současně nový učedník následuje Ježíše. První zmiňované uzdravení probíhá na počátku cesty z Galileie do Jeruzaléma, druhé na konci této cesty, před vstupem do Jeruzaléma. Můžeme tak vnímat rozdíl mezi Ježíšovými postupy při léčení: nejprve se jeho postup podobá léčením jeho doby, před vstupem do Jeruzaléma jde však spíše o uzdravení Bartimaiovy duše. Z příběhu Bartimaia je ale i zřejmé, že vykřičení hoře z nespravedlnosti nestačilo k uzdravení duše a že v tomto ohledu je Brechtova historka neúplná. Přistoupit musely i víra v Ježíšovu moc (v druhého) a touha po smysluplné budoucnosti.

V souvislosti s duchovním viděním upozorňuje kardinál Špidlík na různé vady, obdobné vadám empirického vidění. Ani vnímavost pro hodnoty Božího království nemusí totiž stačit pro plodné životní působení. Duchovní krátkozrakost vede k upřednostňování vlastního pohledu na věc, vlastních zájmů, které jsou promítány do skutečných nebo předpokládaných zájmů společenství. Duchovní dlouhozrakost zase vede k plánování dalekosáhlých vizí bez ohledu na individuální potřeby a vlastní omyly; plán má pak přednost před individuálními osudy, protože když se kácí les… My i naši bližní nejsme zpravidla osobnostmi s duchovním viděním bez potřeby korekcí. A právě v zajištění korekce duchovního zraku je odpovědnost každého z nás za výběr duchovního rádce a okruhu přátel. My sami bychom měli znát své silné a slabé stránky a podle toho též vést své nasazení pro věc křesťanství a plánovat svůj život. V Bartimaiových stopách můžeme uvážit, koho požádáme o pomoc ve svých problémech a starostech. Pomoc může spočívat ve zvládnutí našich problémů z minulosti, nebo v korekci našich plánů do budoucnosti. Žádný z nás nemá ideální minulost a bezmračnou budoucnost. Protože jsme však nadáni hlasem, můžeme naše obtíže a plány přenést na vztahovou rovinu a mluvit o nich. Kdo to vyzkoušel, potvrdí, že sdílení tíživého ulehčuje pociťovanému břemenu nemálo. Ale pozor: potřeba sdílet nemůže být na druhém uplatňována jako nárok. Je to jako ve vztahu k Bohu. Vynutit se tady nedá nic. Vytvoření oboustranného prostoru důvěry je výsledkem dlouhodobé aktivity. Neberme tedy příběh o Bartimaiově uzdravení doslova. Naše uzdravení nebude tak rychlé. Pamatujme ale na to, že slepý povede slepé do záhuby, jak je zřejmé z obrázku na počátku tohoto textu.

Na závěr mně dovolte, abych připomněl pravidelný velikonoční koncert karlovarské pobočky Tyfloservisu, o.p.s., který se šestkrát konal ve zdejším kostele. Zmiňované provozování hudby je symbolickým vyjádřením hlasu našich bližních, kteří nemají, na rozdíl od nás, schopnost zraku, nejsou však o nic méně způsobilí vzít život svůj a svých blízkých do vlastních rukou, než jsme my.

Obrázek: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%D0%9F%D1%80%D0%B8%D1%82%D1%87%D0%B0_%D0%BE_%D1%81%D0%BB%D0%B5%D0%BF%D1%8B%D1%85.jpeg

Zdroje:

Kol.: Výklady ke Starému zákonu IV., KN 1998

Bible, ČEP – ČBS 1985

Brecht, B.: Kalendářové a jiné historky, Odeon 1989

Donahue, J. R., Harrington, D. J.: Evangelium podle Marka, SP 2, KN 2005

Imbach, J.: Biblické divy a zázraky / Nadčasový existenciální význam, ZTT 4., Vyšehrad 2017

Laub, F.: List židům, MSK – NZ 14, KN 2001

Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

Limbeck, M.: Evangelium podle Marka, MSK k NZ 2, KN 1997

Mareček, P.: Evangelium podle Lukáše, ČEK k NZ 3, CBS / ČBS 2017

Mrázek, J.: Evangelium podle Matouše, ČEK k NZ 1, CBS / ČBS 2011

Pokorný, P.: Evangelium podle Marka, ČEK k NZ 2, CBS / ČBS 2016

Pokorný, P.: Má to smysl, Rozhovory nad Biblí, Vyšehrad 2012

Sokol, J.: Zůstat na zemi, Rozhovory nad Biblí, Vyšehrad 2008

Špidlík, T.: Liturgické meditace, Cyklus B, Refugium V-R 2006