Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - 7. neděle v mezidobí

Zamyšlení nad láskou k nepřátelům (texty 7. neděle v mezidobí)

Evangelijní text je uvozen Ježíšovým pokynem, který byl šokující již v době svého vyslovení. Nesplnitelným a absurdním připadá ostatně i našim současníkům. Mohl Ježíš svůj pokyn k lásce k nepřátelům myslet vážně? Ve starověku byly sounáležitost s vlastním společenstvím a negativní vztah k cizímu a k nepříteli v základu lidské identity. Člověka určovalo, jaké vlastnosti, požadavky a potřeby měla jeho rodina, jeho obec, jeho panovník. Určovalo ho však i to, jací (ne)byli ve skutečnosti i v představách nepřátelé „za hradbami“. Pro přežití bylo podstatné, aby přátelé prosperovali a nepřátelé hynuli, nebo se alespoň zdržovali v bezpečné vzdálenosti, nejlépe v cizině. Ve starověké literatuře se objevují hrdinské eposy, ve kterých jsou velebeni ti, kdo vyhubí co nejvíce nepřátel a vykonají v boji s nimi co nejvíce slavných skutků. Příkladem za všechny budiž Homérova Ilias pojednávající o vyvrácení Troji řeckým vojskem. Starověký historik Plútarchos utěšuje čtenáře svého spisu O užitečnosti nepřátel, že takový nepřítel je v zásadě prospěšná věc. Nepřítel nás sice pudí k neustálému boji a zápasu, ale právě tím v nás posiluje chrabrost, obětavost a dává vzpomenout na užitek ze skutečnosti, že jsme udrželi nepřátele vně naší obce. Takový postoj není cizí ani některým starozákonním spisům.

Nic proti otužování každého z nás v mezilidských interakcích. Jenže stane-li se z lidského společenství jen dvoupólová struktura přátel a nepřátel, snadno se konflikt vyhrotí v násilnou zkázu. Německý konzervativní katolický právník a filozof Carl Schmitt se pod vlivem katolického myšlení vyprofiloval na elitního a brilantního kritika Výmarské republiky s jejím údajně nepřirozeným liberalismem a pacifismem předepsaným ústavou. Zejména ve svém díle Politická theologie uvažuje nad strukturou lidského společenství a domnívá se, že liberalismus se svou představou řešení konfliktů v celospolečenské směně a parlamentarismus se svým uměním kompromisu neodpovídají základům lidské přirozenosti.  Teprve přitakání tomu, že politické společenství na různých úrovních žije v neustálém boji přítele proti nepříteli a že polická teorie a praxe jsou v podstatně sekularizované teologie s vládcem (suverénem) jako původcem moci a řádu, člověk nahlédne nadčasovou pravdu. Přirozenosti lidských společenstev odpovídá jejich boj proti nepřátelům, který, pochopitelně, může vyžadovat i „konečné řešení“, tedy (domnělé nebo skutečné) nepřátele zcela zničit. Opět pochopitelně v zájmu vlastního přežití. Láska k nepřátelům má své místo na individuální rovině lidských vztahů a do politiky nepatří. Carl Schmitt byl v nadšení z odstranění dekadentního parlamentního uspořádání kancléřem Adolfem Hitlerem schopen ospravedlnit i Noc dlouhých nožů, v rámci které byla na Hitlerův příkaz povražděna vnitřní opozice v NSDAP. I když jeho neideologické myšlení se brzy s nacismem rozešlo, je pro nás Schmittovo vystupování varováním, že podceňování destruktivního potencionálu konceptu Nepřítele může právem potrestat intelektuální pýchu, však za cenu obrovského množství životů těch, kteří se nepřáteli stali bez svého přičinění.

Láska k nepříteli má ve svém základu volní akt, rozhodnutí. Nebyla chápána, jak je tomu v současnosti, kdy si nejdříve vzpomeneme na cit, jehož vznik a zánik nemáme pod kontrolou. Starozákonní představa o vztahu k cizímu a nepřátelskému byla formována snahou stmelit společenství a odvrátit nekonečný kruh krevní msty a současně odstrašit od páchání nepřátelských skutků. Ježíš se snaží učinit „o krok více“ změnou postoje k nepříteli. Odkazuje na nebeského Otce, který je milosrdný, nepředpojatý i k nepřátelsky se chovajícím lidem. Žádá po svých učednících, aby vykročili z toho, co bylo považováno za obvyklé, směrem k Božímu království, ve kterém není místa pro nepřátelství a pomstu. Ježíšův požadavek navazuje na blahoslavenství a zvolání běda v Kázání na rovině (Lk 6,20 a násl.). Nejprve vyhlašuje ústavu Božího království a po vymezení charakteristik těch, kdo do Božího království vstupují, a těch, kteří odcházejí pryč od něj, formuluje pravidla, jak se budovatelé Ježíšova království budou chovat k sobě navzájem (Lk 6,27 a násl.). Tato pravidla uvozuje probíraný pokyn o lásce k nepřátelům. Je jasné, že ani na Ježíšův příkaz nepřátelství z lidstva nezmizí. Každý z nás má mnoho nepřátel, lidí, kteří pro nás nechtějí dobré, které těší naše neúspěchy, nebo kteří se dokonce těší na naši zkázu. Takové lidi pravděpodobně nebudeme mít rádi (alespoň zpočátku) a nebudeme je zvát na večeři při svíčkách. Měli bychom se však na stezce Božího království pokoušet vymanit ze sevření vzájemné nevraživosti a nepřát svému nepříteli nic zlého, později snad přát svému nepříteli i vše dobré. Na nepřátelství pochopitelně musí být dva. Pokud odmítnete logiku msty a protipomsty ztrácí nenávist toho druhého své palivo. I když se nemusíme stát přáteli, může zbýt pro nás více času na věci dobré.

O významu postoje k okolí pro dobrý život vypráví jedna stará chasidská historka (zmíněná Tomášem Halíkem). Starý muž byl stíhán dlouhé roky nemocemi, nouzí a ústrky okolí. Zachovával si však dobrou mysl, radoval se z mála a vždy měl pro druhého dobré slovo. Když se ho sousedé ptali, jak to dělá, že se stále usmívá a že ho rány osudu netrápí, odpověděl překvapivě: „To si mě asi s někým pletete, to je nějaký omyl. Mně se přece nic zlého nestalo…“ Ne všichni mají vnitřní ustrojení způsobilé k takové oproštěnosti od problémů, které nás zákonitě potkávají (podle R. Poppera „život je řešením problémů“). Naše radost z okamžiků dobra, krásy a lásky a naše smířenost s chvílemi zla, ošklivosti a nenávisti, aniž bychom zůstávali fatalisty, pokud můžeme na tom nedobrém něco změnit, může náš život a naše působení v Božím království velmi vylepšit.

Správný přístup k nepřátelům a následkům jejich nepřátelských skutků nežádá zapomenutí nebo vytěsnění traumat, která nám měli způsobit naši nepřátelé. Nevylučuje ani potřebu a povinnost svůj domov bránit, pokud je vystaven nebezpečí zániku. Aniž by bylo možné pocity adresátů nepřátelských skutků zobecňovat, změna vnitřního postoje k nepříteli je zpravidla možná dříve, než je možné (a vhodné) na újmu zapomenout. Konflikt mezi lidmi a jeho příčiny jsou často jen obtížně vysvětlitelné. Ptáme-li se proč, velmi často není možné se dobrat odpovědi. Stejně jako přírodní katastrofy, tak se i lidské skutky vzpírají vysvětlení a racionalizaci. Máme-li obrátit zrak k budoucnosti, napřít pozornost od minulého čelem k nadějnému budoucímu, bude na místě odložit nepřítele a jeho skutky do složky byvšího a věnovat se přicházejícímu Božímu království. A vracejme se k našim světlinám i stínům (vlastním a cizím) ve chvílích k tomu vhodných: bilancování, reflektování a zpytování. Však to minulé na nás nějakou dobu počká, aniž by od nás dostalo naši přítomnost a budoucnost.

Na závěr mně dovolte připomenout, že náš postoj k nepřátelům jako lidem, kteří nám nic dobrého nepřejí, je určován vztahem k sobě samému. Každý z nás má svá slabá místa, své nepěkné kouty a své neradostné touhy. Snaha o jejich překonání je potřebná a chvályhodná, avšak je třeba vědět, že tato snaha nemusí být vždy úspěšná. Přijmout svůj stín a snažit se ho zvládnout tak, abychom pro něj sobě a druhým neubližovali, nás uschopní k pochopení našich nepřátel a k takovému postoji k nim, který je nebude vinit za naše vlastní chyby a nedostatky. Milujte sebe a respektujte své (ne)přátele.   

Zdroje:

Kol.: Výklady ke Starému zákonu II., KN 1996

Bible, ČEP – ČBS 1985

Halík, T.: Chci abys byl / Křesťanství po náboženství, NLN 2012

Johnson, L. T.: Evangelium podle Lukáše, SP 3, KN 2005

Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003

Mareček, P.: Evangelium podle Lukáše, ČEK k NZ 3, CBS / ČBS 2017

Nida - Rümelin, J.: Slovník současných filosofů, Garamond 2001

Müller, P.-G.: Evangelium sv. Lukáše, MSK – NZ 3, KN 1998

Müller – Funk, W.: Teorie cizího / Koncepty alterity, TK sv. 38, Host 2021

Špidlík, T.: Liturgické meditace, Cyklus C, Refugium V-R 2006

https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Schmitt