Nedělní zamyšlení Ondřeje D. - Slavnost Krista Krále

Každodenní život přináší řadu konfliktů, nesrovnalostí, hádek, křivých pohledů. Stále se setkáváme v denní praxi na vlastní oči s řadou nespravedlností, a to ještě nehovoříme o světě hromadných sdělovacích prostředků a sociálních sítí. Šmouhy na tváři světa nás vedou k touze po spravedlnosti a zadostiučinění (pro sebe i pro druhé). Křesťané často vzhlížejí k Bohu a jeho spravedlivosti. Očekávají, že „Boží mlýny“ melou jistě… Ale nejpozději se má ukázat, kdo za co stojí (popř. stál), při posledním soudu. Poslední soud má podle křesťanského učení vést k naplnění světa a dějin jako celku. V novozákonní teologii je představa posledního soudu úzce spojena s parusií jako druhým příchodem Krista (Mt 25,31 – 46, Mk 14,62) a vzkříšením těla (Mt 10,15, 11,21 n.). Poslední soud má být Božím soudem proto, že v sobě obsahuje vyjevení uzavřenosti celých svobodně uskutečněných dějin (tj. jde o opravdový a definitivní konec dějin) a že toto naplnění není pouze důsledkem vnitřního vývoje světa, ale závisí na Bohem stanoveném konci (tj. že pouze Bůh, a nikdo jiný, stanoví okamžik posledního soudu). Na základě novozákonních výpovědí o posledním soudu se v tradici odlišuje od všeobecného (posledního) soudu soud jednotlivce (uskutečňovaný bezprostředně po jeho smrti). Člověk není jen individuum, ale není ani jen část světa (kosmu), existuje jako individualita, vztahující se k ostatním lidem, věcem i vesmíru jako takovému. Boží soud (všeobecný a individuální) lze klást do souvislosti se vzkříšením z mrtvých ve smyslu propojení individuální a kosmické úrovně existence každého jednotlivce. Nejde pouze o vzkříšení individuality, nejde ale ani o vzkříšení pouze toho, co individualitu přesahuje.

Texty k dnešní neděli se přímo nebo nepřímo dotýkají posledního soudu (všeobecného), který se má odehrát na sklonku věků a kterého se zúčastní, volky nevolky, všichni lidé. Podle jakých procedurálních pravidel se tento soud bude odehrávat? Jaké důkazy budou připuštěny? Budeme mít možnost opravných prostředků? Kolik nás bude stát advokát? A především: bude k dispozici prezidentská milost? Podívejme se blíže, co nám o Soudu prozradí dnešní texty.

Úryvek z Ezechiela je příslibem zájmu Boha o svět a Jeho lid. Ezechiel se nachází v neradostné situaci babylónského zajetí, ve kterém Hospodinův lid těžce zápasil o svou kulturní a náboženskou svébytnost. Kdo zná monumentální Ištařinu bránu (z berlínského Pergamonského muzea), ví, jak byla demonstrace babylónské nadřazenosti působivá. Ezechiel své vidění vypravuje v první osobě (jménem Hospodina) za pomoci pastýřských obrazů, které byly lidu starověku a středověku tak blízké, a ujišťuje nás, že Hospodin má starost o svůj lid. Nezapomene na své stádo, neodradí ho od ní ani mlhavý a pošmourný (podzimní) čas. Sám, aniž by byl volán, se aktivně ujímá péče o své ovce. Ezechiel nás ujišťuje, že Hospodin ztracené ovce přivede zpět, zraněné ošetří, slabé ochrání, silné a tučné bude hlídat, aby neublížily těm slabým. A pak se Ezechiel jako Hospodinova ústa obrací přímo na nás, Hospodinovo stádo a dozvídáme se, že Hospodin má připravený soud, který bude mezi členy stáda rozlišovat. Nejde ještě o soud „poslední“ ale o soud očistný, průběžný, který by měl ze stáda vyčlenit ty, které stádu škodí. Hospodin chce, aby jeho stádo bylo jednotné a zdravé, a tak se jeho vedení pro budoucnost ujme sám. U Ezechiela se (v tomto úryvku) o posledním soudu mnoho nedozvídáme. V jiných knihách biblického kánonu i apokryfech jsou působivé obrazy posledních dnů. Zejména z Daniela čerpal poslední text dnešní neděle Matoušovské líčení posledního soudu. Pnutí mezi prvním čtením a čtením z evangelia je však provokující. Hospodinova starost o dobro stáda v Ezechielovi a věcný, leč v důsledku přísný a tvrdý postup Syna člověka při Posledním soudu ukazují, že lidské představy o posledních časech jsou pouze obrazné a přibližné. Ezechielův Hospodin jako soucitný pastýř nepochybně bude při Posledním soudu přítomen.

Úryvek z 1. listu Korintským míří do specifických poměrů obce v Korintu, jejíž členové si vykládali všelijak učení o vzkříšení z mrtvých. Část ho zcela odmítala v následování řeckých představ o posmrtném životě (duší), část považovala Ježíšovým vzkříšením smrt za poraženou, tedy křesťanům se  vyhýbající. Pavel uvádí tyto názory obce na pravou míru. Již v úvodu úryvku zdůrazňuje, že Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kdo zemřeli. Byť již teď lze uvažovat o porážce smrti, povolání k životu je závislé na druhém příchodu Ježíše Krista. Teprve poté dojde k povolání mrtvých Kristovců Kristem do nového Jeruzaléma. Pavel v tomto úryvku nelíčí své představy o posledním soudu, ale upozorňuje na události, které budou souviset s druhým příchodem Krista. Povolání k životu lze chápat jako událost, která bude s posledním soudem nepochybně spojena. Pavel přidává k našemu povědomí o posledním soudu ujištění, že Kristův druhý příchod povede k poražení všech Božích nepřátel; jako poslední bude zničena smrt! Teprve druhý příchod zlomí moc smrti, do té doby jsou jí podrobeni všichni lidé, tedy i Ježíš, jako Adamovy děti. Smrt poslední soud nepřečká. To je další informace, která nám dovoluje nahlížet poslední soud s nadějí. Ztráta moci smrti umožní společenství všech lidí dobré vůle v náruči Hospodina. Nezapomínejme, že Kristus své učedníky nazýval svými přáteli. Závěr úryvku z Pavlova listu vzbuzoval i ve starověku velké kontroverze. Veliký teolog Origenés z výroku Pavla, „aby byl Bůh všechno ve všem“, odvozoval naději, že v Božím království se sejdou všichni lidé. Byť byla tato Origénova myšlenka církví odsouzena, je nadějí pro křesťany, že při posledním soudu může být dána naděje na obrácení i mnohým zdánlivě „ztraceným“. To je ale pro nás dobrá zpráva o Posledním soudu. Ale už přejděme k nejdelšímu úryvku z evangelia, které je věnováno tématu počátku kralování Syna člověka.

Polemiky, které se týkají žánrového charakteru úryvku (zda jde o podobenství) a adresátů soudu (zda jde o všechny národy, tedy i Židy) nejsou pro nás podstatné, protože si uvědomujeme, že obrazy posledního soudu a vůbec posledních věcí jsou oděny do slov, aby vyjádřily alespoň obrazně představy,
které si můžeme konfrontovat s textem evangelia až po smrti. Je dobré si uvědomit, že „podobenství o posledním soudu“ předchází trojí podobenství, ve kterém Ježíš (a Matouš) učí, čeho by se křesťané v očekávání druhého příchodu měli vyvarovat, tj. podobenství o nehodném služebníku, o deseti družičkách a o hřivnách, tedy možností, že nastane příliš brzy, příliš pozdě anebo že čekání strávíme lelkováním. Lze tak očekávat, že podobenství o tom, jak žít (a nežít) najdou odraz v posledním soudu. Matouš začíná Ježíšovu promluvu triumfálně: za zvuku trub a zpěvu andělů usedá Syn člověka na trůn a jsou před něj předvedeny všechny národy. Monumentální úvod přechází, jak trefně poznamenává novozákoník Mrázek, do bukolické (venkovské a pastýřské) idyly s ovcemi a kozami. Jednotlivci jsou v rámci soudu rozděleni na dvě skupiny (ovce a kozly); dělba stáda ovcí a koz vycházela z potřeby chránit kozy před chladem, zatímco ovce se spokojily s čerstvým vzduchem (přesto ovce byly ceněny pro užitek nad kozy). Ovcím po pravici je králem (Synem člověka) oznámeno, že obstály a že je čeká úděl Božího království. Překvapivý je však následující dialog mezi králem a vybranými (ovcemi). Král vůbec neřeší, jaké teologické názory jsou pravověrné, jaké ne, která denominace je Ježíšovu učení nejblíže, které národy jsou křesťanštější než druhé; žádné odhalení správného světového názoru a pravověrné filozofie se nedozvíme. Král se ztotožňuje s ubohými a potřebnými a oceňuje, kdo mu pomohl ukojit hlad, utišit žízeň, opečoval ho na cestě, oblékl jeho nahotu a navštívil ho v nemoci či ve vězení. Příznačné je, že oslovení si na své (dobré) skutky nevzpomínají, učinili je tedy nezištně a jakoby mimoděk. Dialog je veden zdánlivě stylisticky neobratně. Oslovení totiž opakují strukturu odůvodnění vyvolení pro Boží království, i když by odůvodnění mohli shrnout. Uvedená repetitivnost, kterou lze pozorovat i v následném dialogu s kozly, však najde svého smyslu při hlasitém čtení úryvku. Slova se vypalují svou rytmičností do paměti a zdůrazňují podstatu rozhodnutí o vyvolení pro Boží království. Podle Mrázka při hlasitém předčítání by posluchači mohli sami odpovídat. Odůvodnění odsouzení kozlů je zrcadlovým obrazem ocenění ovcí: opět se celé odůvodnění opakuje; kozlové si na své (zlo)činy ani nevzpomínají a dotazují se zopakováním všech vytýkaných nečinností. Král ztotožněním s ubohými vztahuje lhostejnost a pasivitu ve vztahu k utrpení na sebe. Na závěr vyvyšuje ovce k věčné blaženosti a kozly ponižuje k věčnému utrpení…

Podobenství o posledním soudu upřesňuje předchozí podobenství o hřivnách. Sděluje, co konkrétně bychom v mezičase čekání na druhý příchod měli dělat. Z podobenství o soudu je třeba zdůraznit tři věci: a) Ježíš se ztotožňuje s uraženými a poníženými tohoto světa (a to není jediné místo v Novém zákoně, kde tak činí), b) není podstatné, zda si člověk uvědomuje, že činí skutky žádoucí, nebo nežádoucí, c) v textu není ani slovo o Zákonu. Z uvedených principů plyne, že není skutečně zásadní, v co a jak člověk věří, ale podstatné je, jak přispěje potřebným druhým okolo sebe, tj. Ježíšovi osobně. Ježíš určitě nechtěl zavelet k upuštění od Zákona, ale v souladu s tehdejší tradicí přitakal tomu, že ohleduplný život může vést k ospravedlnění svého aktéra. V následování pointy z podobenství o nehodném služebníku, družičkách a hřivnách bychom měli své snahy o navození poměrů Božího království napřít zde a tady v mezích svých hřiven tak, aby ti kolem nás měli život lehčí, tj. aby zakusili budoucí život. V podobenství o posledním soudu král neposuzuje váhu skutků dobrých a skutků zlých. Oceňuje skutky dobré, jsou-li nějaké. Kvalifikace do skupiny kozlů tak bezpochyby žádá nasazení proti Ježíšovým cílům, byť pochopitelně nemusí být takové nasazení vědomé. Takové činnosti jsou však nepochybně rozporné i s obecnou představou o lidské slušnosti a solidaritě. Pokud uvážíme Ezechielovu promluvu o Hospodinově péči o stádo, pak nemusíme být v úzkostech, zda při králově posledním soudu skončíme na správné straně. Pokud uvážíme pavlovskou úvahu o vzkříšení, pak nás při „veřejném slyšení“ budou podporovat všichni naši blízcí. A díky Pavlovi smíme též věřit, že snahou Syna (krále) není nás veřejně potupit, ale přispět k tomu, „aby byl Bůh všechno ve všem“. Pokud Vás stále zajímá odpověď na otázky po podstatě procesu posledního soudu, mohu odhadnout, že půjde spíše o vyhlášení rozhodnutí ve věci našeho života než o dokazování k našim skutkům; ostatně Král všechno o našich skutcích ví. Uvážím-li společenstevní charakter vnitřního života Boha, pak ale nevěřím, že by u Posledního soudu nemohly zaznít naše argumenty, dokonce zvědavé otázky. Opravný prostředek nebude potřebný, protože u posledního soudu k chybám a omylům docházet nebude. Advokáta potřebovat také nebudeme, protože to, co se nám podařilo, bude „mluvit“ za nás; co se nám nepodařilo, by se ve světle úspěchů nemuselo jevit tak černě. A prezidentskou milost si vyprošovat nemusíme, protože Boží milost bude v procesu obsažena. Ježíš přece ujistil své učedníky při bouři na jezeře: „Nebojte se!“

Použitá literatura
Jiří Mrázek: Evangelium podle Matouše, ČEK k NZ 1/, CBS AV ČR 2011
Meinrad Limbeck: Evangelium sv. Matouše, MSK 1/, KN 1996
Daniel J. Harrington: Evangelium podle Matouše, SP 1/, KN 2003
Franz – Josef Ortkemper: První list Korinťanům, MSK 7/, KN 1999
Výklady ke SZ IV. KN 1998
Karl Rahner, Herbert Vorgrimler: Teologický slovník, Zvon 1996
Xavier Léon – Dufour a kol.: Slovník biblické teologie, Academia 2003