Nedělní zamyšlení pana Jiřího K. - 15. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium nám předkládá známé podobenství o „milosrdném Samaritánovi“.

Na otázku znalce zákona po tom, co je zapotřebí k získání věčného života, Ježíš vybízí k hledání odpovědi v Písmu: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe“. Existovaly však různé výklady toho, kdo má být považován za „bližního“. Ten muž se skutečně také zeptal: „A kdo je můj bližní?“. Nato Ježíš odpovídá podobenstvím, které díky evangelistu Lukášovi zanechalo výraznou stopu v dějinách církve i lidstva.

Ústřední postavou celého příběhu je Samaritán, který u cesty nalézá zbídačeného muže a postará se o něj. Je známo, že Židé pohrdali Samaritány, protože je považovali za vyloučené z vyvoleného národa. Není tedy náhodou, že Ježíš volí za pozitivní postavu podobenství právě Samaritána. Chce tím překonat předsudky a ukázat, že i cizinec, který nezná pravého Boha a nechodí do jeho chrámu, je schopen jednat podle jeho vůle, když pocítí slitování s potřebným bratrem a pomáhá mu veškerými prostředky, jimiž disponuje.

Ježíš neodpovídá onomu znalci abstraktním poukazem na nějaké lingvistické či teologické argumenty. Místo toho vypráví příběh s překvapivou pointou. Onen zkrvavený člověk byl rituálně nečistý, není proto divu, že se mu kněz a levita vyhnuli. A co teprve Samaritán – ten už mu vůbec nepomůže, je to přece napůl pohanský „pes“, který se Židem nemá nic společného… Jenže ouha! Ježíš právě tohoto etnického a náboženského cizince v nečekaném obratu příběhu představuje jako prototyp bližního!!

Dnešním ekvivalentem Samaritána by mohl být dejme tomu sudetoněmecký jehovista (lesbická katolička, evangelický alkoholik, jihočeský buddhista atd, atd. …), tedy člověk, který je blízko nás, ale není „náš“. Často je nám takový člověk víc „cizí“, než nějaký Křovák nebo Eskymák. S nimi totiž nemáme žádné „třecí plochy“ – na rozdíl třeba od zmíněných jehovistů, alkoholiků a dalších lidí v našem okolí, od nichž se tak či onak distancujeme.

Po vyprávění příběhu Ježíš nechává zákoníka, aby sám stanovil definici bližního. Ten odpověděl, že je to „ten kdo prokázal milosrdenství“, ten kdo vidí druhého člověka nikoli jako „cizího“ ale právě jako „bližního“. Zajímavé je, jak to Ježíš otočil. Pouhou teoretickou otázku – Kdo je bližní? převedl na záležitost velmi osobní. Příběh odpovídá na původní otázku, ale Ježíš jde dál – obrací otázku na výzvu: Jednej také tak! Chovej se k lidem jako bližní. Třeba jako ten milosrdný jehovista (homosexuál, alkoholik…), ne jako zákonický a pravověrný, ale slepý a tvrdý kněz či levita (dnešní ekvivalenty si dosaďme sami) ... Tento závěr naznačuje, že milosrdenství vůči lidskému životu ve stavu nouze je pravou tváří lásky. Právě takto se stáváme pravými Ježíšovými učedníky. Právě taktose přikázání lásky k Bohu a k bližnímu stává jediným a vnitřně sladěným pravidlem pro život.

Závěrem si dovoluji ocitovat úryvek z knihy Alessandra Pronzata – Provokující evangelia:

Představujeme si Boha kdesi v oblacích.

a přitom ho potkáváme každý den.

Nevnímáme totiž Boha s tváří člověka…

Při nanebevstoupení Kristus zemi neopustil.

Neodešel od nás.

Zůstal tu s námi, pouze ho nevnímáme očima.

Krista jsme už nesčetněkrát potkali,

a vůbec jsme si ho nevšimli, nepoznali jsme ho.

Potíž je v tom, že má až příliš známou tvář:

tvář žebráka,

tvář neposedného dítěte,

tvář puberťáka,

kolegy, kuchařky, bezdomovce,

člověka, který ztratil práci,

manžela, manželky, nadřízeného,

paní na úklid, přistěhovalce,

nemocného, pobudy, vězně…

A má tvář i toho člověka, kterého nyní potkám po přečtení těchto řádků…

Ježíš klepe i na dveře mého srdce.

Otevřu mu?

Přeji nám všem, ať s radostí otvíráme svá srdce……                                                                                   Jirka K.