Nedělní zamyšlení paní Evy K. - 12. neděle v mezidobí

Ke svému zamyšlení jsem si vybrala část z Evangelia Lk 9,18-24.

…. Všem pak řekl : „ Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“

    Co to vlastně znamená – zapřít sám sebe a nést každý den svůj kříž?

Zapřít sám sebe znamená, že člověk přestává usilovat o své sebeprosazování. Jedná se o boj s vlastním egoismem, který nás neustále ohrožuje. Tak zvaná „filautia“ (sebeláska) vede k usilování o naplnění vlastních zájmů, takže člověk vnímá své vlastní „já“ jako jediné měřítko veškeré skutečnosti.  Vlastní „já“ si chce „zachránit život“, vyhnout se nepříjemnostem. Člověk má pocit, že se stal středem světa, že je sám pánem všeho, že mu vše patří, všechno si může dovolit, všeho může dosáhnout a že se stal svobodným.

Ale právě tento moderní člověk se bojí jakékoli ztráty ve svém životě.

     Život nás ale stále o něco obírá: o mládí, o čas, o zdraví, o sílu… Ale ten, kdo přemůže tento egoismus, přestává na všechno nahlížet skrze své osobní zájmy, myslí a koná ve prospěch druhých, ten je pak schopen brát na sebe den co den svůj vlastní kříž. V dnešní době je kříž obrazem všech možných životních trampot, nemocí, problémů. V novozákonní době byl kříž obrazem potupné smrti, vyloučení ze společenství, hanby. Slovo kříž nabývá ještě další význam – darovat svůj život a přijmout samotný Kristův úděl.

      Příkladem sebezapření nám je Panna Maria, která přijímá poselství od anděla a říká Bohu své „Ano, ať se mi stane podle tvého slova“. To znamená, ne „já“, ale „ty“. Sebezapření má však jen tehdy význam, je-li neseno s láskou. Vždyť jaké oběti přinášejí rodiče pro své děti, které nade vše milují! Čeho všeho se dovedou zříci!

     Co to znamená nést svůj kříž? Je kříž pouze to, čím trpíme výslovně kvůli víře (třeba když byl někdo za komunismu vězněn, byl zbaven práce kvůli tomu, že byl aktivní v církvi), nebo zda lze za kříž považovat i to, když je někdo nemocný, upoutaný na vozík, má těžce nemocné dítě?

      Kříž může být v podstatě cokoliv zlého, pokud to člověk přijme s vírou a nese svou situaci statečně, nadějně a pokorně. S láskou k Ježíši. To je však někdy velmi těžké až nemožné, i když Pán Bůh ví, jak těžký kříž může člověk unést. Přijmou kříž s vírou znamená, aby člověk věřil, že Pán Bůh je mu i ve velkém trápení po boku. Aby se nezatvrdil a nehledal ve své těžké situaci Boží trest, ale přijal vše jako úkol, zkoušku, příležitost, ve které se má osvědčit a obstát. Nejhorší totiž je, když člověk to, co ho potkalo, nepřijme a zbytečně se trápí, vyčítá si všechno možné a ještě se mstí druhým za svůj úděl.

      Tak jako Římané dříve vložili kříž na záda mnoha nevinných lidí, i dnešním lidem život nadělil mnoho zlého, třeba ve válce na Ukrajině, při různých přírodních katastrofách, ale i při náhlé a nečekané nemoci, úrazu, smrti blízkého člověka. Když člověk odmítá nést svůj kříž a stále jen sní o tom, co by bylo kdyby… co všechno by dokázal, kdyby byl zdravý, bohatý, šťastně ženatý… jen zbytečně ztrácí čas a síly.

     Ježíš nám pomáhá, abychom se v těžkostech dovedli zapřít – to znamená, abychom nepovažovali za tragédii, když se musíme vzdát svých vlastních představ a plánů v životě. Ježíš dobře ví, jak to bolí. Vždyť on sám v posledních chvílích na kříži prosil Boha, aby jej tohoto úkolu zbavil, je-li to možné. Ale nakonec do toho šel. Statečně, odhodlaně a s vírou. A tím nám dal příklad, že i to, co se zdá být prohrané, nemusí být ztracené a zbytečné.

      V dobách Kristových byl kříž popravčí nástroj, utrpení se považovalo za znamení Božího trestu a soudu, každé trápení za důsledek lidského hříchu. Proto také byl Petr zděšen, když přišel Ježíš s myšlenkou, že je připraven pro Boží království trpět a zemřít! Boží milost a přízeň se přece pozná podle toho, že má člověk štěstí a úspěch….

      Avšak právě, když si Petr vzal Ježíše stranou, aby mu domluvil a povzbudil ho v jeho důvěře v Boží pomoc a zastání, dostalo se mu nejpřísnějšího pokárání: „Odstup, Satane, neboť jsi mi kamenem úrazu. Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“

      Chudák Petr to schytal, ačkoliv to myslel dobře, ale ukázalo se, že Boží myšlení je jiné než lidské. Utrpení a smrt nejsou trestem a prohrou, ale cenou a obětí, kterou je třeba zaplatit, aby dobro a pravda zvítězily.  

      Z lidského hlediska nám však náš kříž může připadat skutečně těžký a čím více se snažíme, tím je těžší, ani si neuvědomujeme, že Ježíš kráčí vedle nás….

       Jeden starý příběh vypráví o člověku, který nese po pláži svůj kříž a Ježíš kráčí vedle něj. Zanechávají v písku dvoje stopy. Po nějaké chvíli jsou na pláži už jen jedny stopy. Na konci cesty se člověk obrátí k Ježíši, poukáže na to, že na pláži jsou jen jedny stopy, a řekne: „Vidíš, tady, když mi bylo nejhůř, jsi mě úplně opustil!“ Ježíš ho ale opraví: „Podívej se na ty stopy pořádně – to jsi nešel ty, tady jsem tě nesl.“

       Stejně jako Petr chceme, aby byl Ježíš v našem životě ten „úspěšný divotvůrce“, s kterým se nám bude všechno dařit – v práci, doma, v osobním životě. Aby byl ten, který nás ochrání od nemocí, temnoty, tápání, ten, který požehná mé rodině…. A přesto vidím, že stále znovu „musím odevzdávat své představy“ o svém životě – a kráčet za ním….

    A jestlipak neuvažujeme často podobně:

Vyznávám, že chci jít za tebou, ale jen za tu cenu, že mě to nebude nic stát.

Dávám ti všechno, ale jen do té doby, dokud nebudeš ode mne nic chtít.

Dávám ti všechno, ale zároveň nechci nic ztratit.

Chci jít kamkoliv s tebou, ale jen do té doby, dokud se „mi to bude líbit“ – a dokud budeme kráčet „po stezkách mých“.

Chci, Pane, konat všechno, co chceš ty – ale jen pokud tvoje vůle bude „podle představ mých“.

Chci jít za tebou – ale jen pokud ty budeš kráčet za mnou.

Chci druhým vyznávat, že ty jsi ten jediný Zachránce – ale jen pokud nesklidím výsměch a úšklebky.