Římskokatolická farnost
Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Drobečková navigace

Úvod > O farnosti > Aktuality > Nedělní zamyšlení paní Jarky F. - 7. neděle velikonoční

Nedělní zamyšlení paní Jarky F. - 7. neděle velikonoční



Datum konání:
12.5.2024

EVANGELIUM Jan 17, 11b-19

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
,,Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."

 

ZAMYŠLENÍ 

 

           Před pár měsíci na mě moje maminka přepsala rodinnou hrobku. Hrobka se nachází na malebném venkovském hřbitůvku v obci vzdálené asi 10 kilometrů od místa našeho bydliště. Její stav je dost špatný, vrchní deska se drolí, propadá a náhrobek je zarostlý zdivočelou zelení. Naposledy do ní byla před téměř 50 lety uložena moje prababička.

           Rozhodli jsme se s manželem, že jí dáme zrekonstruovat, ostatky v ní přeskládat a vnitřní prostor vyčistit. Zkrátka aby byla hrobka připravena, až ji jednou budeme potřebovat. Díky tomuto rozhodnutí nyní zažíváme a řešíme pro nás neobvyklé situace a je to tedy u nás v rodině téma.

            Aktuálně na otázku „Jak se mám?“ odpovídám „Dobře, jen řeším tu hrobku…“ Podle reakcí, které se mi na tuto odpověď dostávají od přátel a známých, to asi není úplně běžná věc. Všichni zírají, o čem to mluvím a proč to proboha řeším už teď. Připadám si, jak z jiného světa. A to se ani nesnažím nikomu vyprávět, jaké to je dívat se do otevřené hrobky na 50 a více let staré neporušené, anebo naopak úplně rozpadlé rakve svých předků a rozhodovat se, co se s nimi má udělat.

            A tak při čtení evangelia této neděle, kdy Ježíš, který ví, že už tu dlouho se svými učedníky nebude, modlí se za ně ke svému Otci, prosí za ně a říká, že nejsou z tohoto světa, myslím na to, jak je těžké sdělovat ostatním těžko sdělitelné věci a zážitky.

            Apoštolové mají za sebou zkušenost života s Ježíšem, zažili jeho ukřižování, setkali se s ním po jeho zmrtvýchvstání a nyní, když odešel zpět do nebe, je to na nich, aby radostnou, intenzivní a téměř nesdělitelnou zvěst o novém, laskavém a milosrdném obrazu Boha předávali dál. Dál do celého světa, který tehdy nebyl propojen sociálními, ani jinými informačními sítěmi.

             A oni uspěli, i když za to mnozí zaplatili životem. A díky nim se Ježíšovo učení dostalo až k nám.

          No a teď je řada na nás, abychom pokračovali v jejich díle, nechali se inspirovat jejich důvěrou v Boží pomoc, jejich houževnatostí a odvahou jít do neznáma.

           My ani nemusíme nikam chodit. Stačí, když se v kulisách našeho života, v situacích, které prožíváme, staneme lidmi otevřenými pro nové způsoby jednání, pro vnímání Boží vůle, abychom viděli to, čeho si podle Boha máme všimnout.

            A co se týká nesdělitelných věcí a zážitků, ono možná není důležité, jestli nás někdo chápe. Důležitější je vědět, že jsme na své životní cestě tam, kde nás chce Bůh mít a umět lidem okolo nás nechat prostor, ve kterém se mohou věci dít i bez našeho přičinění.

           

           


Komentáře


  • 12. 5. 2024 8:12
    Mirka
    Poděkování

    Děkuji za krásné zamyšlení. Hlavou se mi rozebihaji různé myšlenky při představě, že bych se dívala do otevřené hrobky s rakvemi předků, prababicek, na kosti k přeskládání.
    Vzpomínky na prababicky nebo zmínky o nich se vynořují v dávného dětství.
    Je znepokojive, že kosti se v hrobě v řádech desítek let spolehlivě nerozpadnou. Čili ani po smrti člověk nemá jistotu klidného spocinuti svých kosti na jednom místě.
    Když jsme před dvemi lety pohrbivali moji maminku, tak jsme z koupeneho hrobu museli k mému překvapení vystěhovat kosti předchozího majitele. Takzvaně nechat kosti "překládat", tj. přemístit někam jinam, patrně někam do kostnice. Já bych byla dost nerada, abych se i po své smrti musela někam stěhovat.