Nedělní zamyšlení paní Jindry Kulhanek - 21. neděle v mezidobí

EVANGELIUM Lk 13,22-30
Slova svatého evangelia podle Lukáše.  
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

ZAMYŠLENÍ

Jak úzká je doopravdy ta úzká brána, o které Ježíš mluví? 

Úzkou bránu, dveře nebo i cestu vnímáme často jako něco nepohodlného, co nás nějakým způsobem omezuje, vytyčuje hranice, které nám brání v rozletu, v tom dělat co sami chceme. Jednoduše že povedeme život plný pravidel a omezení, bez radosti a potěšení.  

Ježíšovo doporučení snažit se vejít úzkou bránou je chápáno jako neatraktivní a těžko zvládnutelné. Není ani možné se přesvědčit, jestli nám všechny ty nepříjemnosti a útrapy vůbec za to budou stát. A k tomu všemu si Království nebeské nelze zasloužit, ale záleží na Boží milosti. Tady má člověk v první chvíli pocit, že je úplně vydán na pospas nevypočitatelnosti a nejistotě a neví co vlastně dělat, aby to bylo správně.  

Tak si tu úzkou bránu (nebo to co za ni považujeme) tak trochu okukujeme, zdržujeme se někde v její blízkosti, ale doopravdy vejít se často neodvažujeme. Vždyť kolik z nás se například bude hlásit na školu, kam bychom sice rádi, ale kde přijímají jen minimum uchazečů? Nebo která se nám zdá moc náročná a studium moc dlouhé? Vesměs se rozhodneme, jak nám říká rozum. Raději zvolíme jistější cestu, kde se zdají lepší šance a podmínky, než abychom se oddávali nějakým iluzím a ztráceli čas. 

Myslím, že nemusíme být nutně vedeni jen zbabělým strachem nebo pohodlností.  Denně se rozhodujeme v různých situacích pro jistější řešení třeba proto, že neseme zodpovědnost za rodinu, za zaměstnance ve firmě apod. A ono jít úzkou cestou může být opravdu riskantní, a v některých případech nejen pro nás samotné. 

 Asi největší riziko podle mého názoru je, že si tu vnitřní výzvu špatně vyložíme. Že nedokážeme rozlišit mezi hlubokou vnitřní potřebou a povrchnějším přáním.  

Dnešní společnost nám říká, že můžeme mít všechno, můžeme dosáhnout všeho co chceme, což je velmi lákavé a působí to na první pohled solidnějším dojmem než nějaké utěšování budoucností, o které nakonec nikdo z nás nic neví a která zatím zůstává pouhým příslibem.  

Cesta k věčnému životu je ale podle Ježíše ohraničená na jedinou úzkou cestu, na jedinou úzkou bránu. On sám je ta cesta a brána. Neexistuje k ní nějaká alternativní lidmi vytvořená. To lidmi vytvořená je zde důležité. Cesta k Bohu je pro nás stále ještě nejisté dobrodružství vedoucí do neznáma, zatímco cesty vytvořené lidmi v nás vzbuzují důvěru. Jsou ověřené a ještě jsme posilováni všeobecným souhlasem. Vztah k Bohu je pro nás mnohem riskantnější, protože se neorientuje na obecně známých a platných pravidlech, protože nám nikdo nepotvrdí, že to děláme správně. 

Ježíš do našich životů nevstoupil nějakým postupným evolučním vývojem – v tomto případě bychom mu asi rozuměli lépe. Ne, Ježíšovo příchod je záležitost revoluční. Věčnost se zde setkala s časovostí a spoustu našich představ převrátila doslova naruby. Bůh má jiná měřítka a jinou logiku než my lidé. Ježíšovo požadavky se nám někdy zdají až nesmyslné a nepochopitelné. Potřebujeme se učit žít v nové svobodě, dělat nové zkušenosti a postupně budovat důvěru k Božím příslibům.  

Vždyť i u lidských objevů a společenských změn uplynuly mnohdy spousty času, než byly akceptovány a integrovány do života jednotlivce i celé společnosti jako normalita. I zde bylo zapotřebí vzdát se všeho přežitého a nefunkčního, s prázdnýma rukama vejít do pomyslné úzké brány a otevřít se neznámému a novým zkušenostem. 

Bůh nás naštěstí vytrvale oslovuje a upozorňuje na naše skryté možnosti, i když na počátku není vesměs jednoduché Jeho oslovení jako takové vůbec vnímat. Tady si dovolím podělit se o jednu ze svých zkušeností. 

Někdy v mládí mě začala zaměstnávat myšlenka žít v Německu. Do té doby jsem o něčem podobném vůbec neuvažovala, proto mě samotnou překvapilo, co mě to najednou napadá. Myšlenky na odchod mě pronásledovaly stále více, až jsem je začala pociťovat jako silný nátlak zevnitř, proti kterému jsem nebyla schopna něco dělat. 

Přitom mi doma nic nechybělo, měla jsem družstevní byt, slušnou práci i zajištění. Tudíž jsem tento stupňující se nátlak vnímala jako křivdu, jako něco, co mi kazí život a narušuje můj klid a vyhlídky, které jsem viděla jako slibné a hlavně bezpečné. Nikdy jsem nevynikala odvahou, nerada riskovala a spíše se spokojeně spoléhala na to své jisté. A teď jako by mě něco uvnitř nutilo do rizika, které jsem nedovedla odhadnout, ba dokonce rovnou do nebezpečí. 

Tak jak rostl nátlak, rostl i strach. Dilema se dostalo do takových rozměrů, že jsem nedokázala myslet na nic jiného a v denním životě jen fungovala. Nakonec jsem nejdřív váhavě a později odhodlaněji začala vyřizovat vše potřebné, což se mi skoro zázračně (jak jsem to tehdy vnímala) podařilo. Odešla jsem a konečně pocítila úlevu.  

Žila jsem pak na malém prostoru s rodinou, kde se k mému překvapení odehrávalo dilema úplně opačné a také velmi intenzivní: „Já chci zpátky“ a to za každou cenu. I tohle „nemohu jinak“ se vystupňovalo do neúnosná a skončilo dramatickým návratem s velmi problematickými důsledky pro jednotlivé členy rodiny.  

Byla jsem šokovaná, když jsem si uvědomila, že něco takového se mohlo stát i mě. Co když ta rodina také odešla kvůli „musím“ a ono ji to potom podvedlo a zahnalo do osobní katastrofy, jak jsem tehdy tu situaci vnímala? Co když to „musím“ zaměnila za „chci“? Je vůbec možné to od sebe rozlišit? A je na „chci“ vůbec něco špatného? Co když třeba i to, co jsem cítila já, nebylo žádné „musím“? Možná jsem si to jen sama vykonstruovala a živila v sobě? Spousta otázek a neuspokojivé odpovědi.  

Tehdy jsem ale začala chápat, že neexistuje žádná jistota. A kdybych sebevíc uvažovala a přemítala, výsledek se dozvím, teprve až celou záležitost uskutečním. Těžko odhadnu předem jaký bude, jak s ním budu nakonec žít. 

V mém konkrétním případě jsem měla štěstí, že ať byla situace, jaká chtěla, ať se dařilo sebehůř, věděla (nebo alespoň věřila) jsem, že můj odchod byl správný, že tohle je moje cesta.  

S Bohem jsem ale tuto vnitřní výzvu začala spojovat až později, až když jsem nabyla více zkušeností a z četby se dozvěděla i o zkušenostech jiných lidí. Jak jsem si kdysi v mládí připadala jako hračka v proudu jakýchsi nedefinovatelných vnitřních sil, tak mi s přibývajícím věkem a zkušenostmi začala ta cesta dávat smysl. 

Hodně mi pomohla pochopit třeba Tereza z Avily, která velmi výstižně popisuje své zkušenosti s vizemi a vnitřní výzvou k reformaci řádu.  Líčí poctivě svůj „odchod“ z kláštera, kde měla své jisté i dilema s tím spojené. Strach vydat se na cestu plnou překážek a nejistoty. Svěřuje se se svými obavami, komu ten vnitřní hlas vlastně připsat, o svém strachu před sebeklamem, před zodpovědností za své spolusestry, které se díky ní dostaly do nebezpečných situací.  

A například Dr. Jung se pro povolání psychiatra rozhodl až v poslední chvíli. Jako výborný student si zajistil významné místo chirurga a těšil se na zajímavou práci, dobré společenské postavení a zajištění. Složit zkoušku z psychiatrie byla jen nepříjemná povinnost, kterou si nechal až naposledy. A právě při téhle příležitosti najednou pochopil s jistotou, že tohle je jeho cesta. Rozčiloval se sice, že mu takovým způsobem byly překaženy jeho slibné plány, ale přesto odřekl lukrativní místo a začal pracovat v psychiatrické léčebně. V jeho době byl tento obor zcela zaostalý a nic neukazovalo na pozdější úspěchy a Jungovo význam.  

Ale co je vlastně na tom všem tak zvláštní?  Emigruje přece spousta lidí, hodně jich v poslední chvíli změní životní plány, reformuje, vytváří nové perspektivy pro spoustu lidí…nic tak zvláštního, aby se hned mluvilo o Božím působení. Na druhé straně ovšem, když se například někdo rozhodne pro řeholní či kněžské povolání, málokdo bude o Boží výzvě pochybovat. Spíše naopak nás to napadne jako první. To přeci nemůže být jen tak samo sebou, takové neobvyklé rozhodnutí.  

Bůh ale působí v životě každého z nás i v té zdánlivě obyčejné situaci a je jedno, kde se nacházíme. Ovšem z nějakého důvodu si myslíme, že jaksi nemá čas být s námi i v tom nejmenším a že jeho působení se omezuje hlavně na zvláštní situace světového významu. Možná proto jeho hlas či výzvu často přeslechneme nebo jí nedůvěřujeme. 

My lidé jsme ovládání do velké míry strachem. Že se dostaneme do nebezpečí, že se na nás dostane málo, že se ocitneme někde na posledním místě, že nebudeme důležití, že se s námi nebude počítat. Většinou se snažíme dostat se co nejvíce dopředu, mít, jak se říká, náskok.  

Domnívám se, že být vepředu na prvních místech nemusí být nutně něco špatného. Jen by to měl být spíše plynulý stav. Během našeho života a vývoje se spousta priorit mění. Něco pozbývá na významu, jiné věci začínají být důležité. Jde o to nebát se opustit své místo na výsluní a učit se i ve stínu. Pochopit důležitost i toho, co se mi zdá nicotné a moc dole.  

Myslím, že Ježíšovi byli ti chudí a lidé na okraji společnosti důležití, protože v nich viděl potenciál, zrnko počátku něčeho velikého. A nejen velikého, ale především nového. Nevyhledával jejich společnost jen proto, aby těm ubožákům prokázal nějaké to dobrodiní.  

Z Písma se dozvídáme, že Bůh chce, abychom měli život v hojnosti. Proto nás povzbuzuje objevovat bohatství a rozmanitost života i na místech (nebo možná právě tam), kde bychom to vůbec nečekali. Ti nejposlednější nejsou totiž jen někde mimo nás, ale i v nás samotných. V tom, co sami u sebe odmítáme, za co se stydíme, před čím utíkáme a co tajíme i sami před sebou. Poznání sám sebe a přijmutí vlastního stínu a zodpovědnost za něj je jistě nezbytný předpoklad pro náš další vývoj.  

Začínáme konečně u sebe, protože to je to, co můžeme opravdu změnit. Ta výzva snažit se projít úzkou bránou nemusí být vždy nutně v rozporu s tím, co bychom chtěli my.   Spíše se domnívám, že slouží podpoře nás samotných, abychom se mohli koncentrovat na naše konkrétní možnosti, nerozptylovali se zbytečně a nestarali se o cesty, které pro náš růst nejsou přínosné nebo relevantní.  Jde spíše o pomoc při pochopení a objevování našich skutečných přání a možností, které jsou v nás zasunuty tak hluboko, že si je často nejsme schopni ani uvědomit. A tak se nás Boží hlas pokouší vyburcovat a vede nás ke kreativitě a odvaze uvést do života v rámci našich možností naše pravé poslání. 

Některé výzvy se nám podaří zrealizovat lépe, jiné se ukážou jako špatně pochopené. Někdy na sebe navazují, jindy se zdá, že ne. Ale myslím, že postupně ty jednotlivé výzvy nebo jejich fragmenty utvářejí v našem životě určitou linii, kterou jsme později schopni vidět a chápat. To v nás vyvolává pocit důvěry a hlubšího smyslu a vzbuzuje i radost z toho, že můžeme už nyní pocítit alespoň malý kousek z příslibu Boží budoucnosti.  

 Jindra Kulhanek