nedělní zamyšlení Petra A. - 24. neděle v mezidobí

Dnešní čtení se týkají odpuštění, Boží lásky a způsobu, jakým Bůh přichází k nám. Boha těžko někdy plně poznáme a pochopíme, ale podle příběhů v Bibli si můžeme udělat obrázek o tom, jak by se zachoval v různých situacích. Nemám ambice ani schopnosti pouštět se do teologicko-filozofických debat, ale rád bych s vámi sdílel svou představu Boha jako bytosti plné lásky, obětavosti a milosrdenství. A když k tomu přidám, že věřím v Boha jako stvořitele, pak je tu neskutečná síla, která se může někomu zdát v některých situacích až naivní.

Na začátku prázdnin jsem narazil na článek o knězi, který byl před několika lety zavražděn, a v textu se připomínalo výročí jeho smrti. Lidé na něj v článku vzpomínali jako na hodného člověka, který vždy pomohl, když ho někdo potřeboval. Někteří však tvrdili, že si za svou smrt mohl sám, protože měl vždy otevřené dveře pro každého. Myslíte si snad, že si ten kněz přál být zavražděný? Nebo byl „jenom“ ochoten riskovat, protože měl lásku k druhým?

Osobně jsem znal jiného kněze s podobným příběhem - pátera Ladislava Kubíčka. Velice laskavý, pracovitý pán, o kterém mohu zodpovědně prohlásit, že si určitě nepřál ničí utrpení ani svoje, ale sám říkal, že dává Bohu svobodnou ruku k tomu, jak skončí jeho život zde na zemi. Nakonec ho brutálně zabili lidi, kterým pomáhal – otevíral dveře. Kdyby ti dotyční nebyli překvapeni, že je uprostřed noci vzhůru a nelekli by se, mohlo to dopadnout úplně jinak. Přál si páter Kubíček utrpení? Nebo ho přijal? Souhlasil předem i s tímto způsobem odchodu z tohoto života? Myslím, že pokud by dostal šanci, volil by jinou cestu. Cítíte ten rozdíl? Na jedné straně přát si utrpení a na druhé přijmout utrpení.

Nyní se vrátím k odpuštění jako nástroji lásky. Cítím z textu určitou naléhavost - odpouštějte z lásky. A i když to není vždy možné, dělejte to aspoň z pragmatičnosti, z vypočítavosti. Odpuštění je totiž cesta jak přerušit začarovaný kruh odplat. Pomáhá potlačit vzájemnou nenávist, kterou vnímám jako opak lásky - tj. jako nelásku. Odpuštění také umožňuje nám i druhým napravit chyby. Ježíš nám říká, že je to tak důležité, že stojí za to i položit svůj život, pokud není jiná možnost. Ježíš přijímá utrpení, záměrně neříkám přeje si utrpení, aby nám ukázal cestu a dodal sílu zvládnout i takové chvíle, kdy k utrpení dojde. A Bůh Otec? Podstupuje/ přijímá utrpení svého syna, nebo si ho přeje?

Podle mého názoru je láska a dobro to, o co jde v první řadě. Ale opakuji, odpouštějte třeba sedmasedmdesátkrát, protože to stojí za to, a je to cesta, jak nemusí nikdo umírat. Samozřejmě, odpuštění není lehkou cestou, možná právě proto, že největší souboj člověk musí vybojovat sám se sebou. To zahrnuje i připustit názory jiných lidí, aniž bychom museli souhlasit, a zamyslet se nad tím, proč to druhý říká nebo dělá. Je to práce, která není jednoduchá. A někdy to zahrnuje i odpouštění Bohu, že něco dopustil, a přiznání si, že nemáme všechno ve svých rukou. Každý může najít další a další příklady.

Na začátku jsem řekl, že nemám ambice ani schopnosti účastnit se teologických a filozofických debat. Tak kde beru jistotu, že vás tady nebalamutím? Jistotu nemám, ale dovolím si ještě jeden poslední, pro mě hodně čerstvý příběh, se kterým se mi svěřila jedna návštěvnice Noci kostelů a nedává mi spát. Trochu bezmocně a zoufale mi vyprávěla, jak byla na Slovensku se synem u babičky. Chodí prý normálně do kostela, ale tam babička synovi zakázala jít ke svatému přijímání. Z paní bylo cítit zoufalství, bezmoc, trochu i strach, že jsou zavrženi, protože nedokázala synovi vysvětlit, proč nemůže jít ke svatému přijímání, když běžně doma chodí. Nevím přesně, patrně za tím zákazem byla skutečnost, že nebyl zrovna ten den u svátosti smíření. A já si pro sebe kladu otázku: V jakého věříš Boha? V Boha, který chce utrpení, zoufalství a strach? Nebo klid, lásku, odpuštění? Na jiném místě v Písmu se říká: „Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? (Mt 7,15-16) Nesetkala se ona paní s „falešným prorokem“? Jaké „ovoce“ přineslo tohle její setkání? Utrpení a strach nebo klid, mír, lásku a odpuštění?

Svou představu Boha jsem vám nastínil na začátku. Ale jaký je Bůh, v kterého věříte vy? Chce utrpení? Nebo utrpení přijímá? A je pro vás cestou z bludného kruhu ochota odpouštět, i když je to pracné?