Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 20. neděle v mezidobí

1. čtení - Jer 38,4-6.8-10

Narodil jsem se, abych se hádal a přel s celým světem.

2. čtení – Žid 12,1-4

Vytrvale běžme o závod, který je nám určen.

Evangelium – Lk 12,49-53

Nepřišel jsem dát mír, ale rozdělení.

            Dnešní liturgie začíná SZ čtením z knihy proroka Jeremiáše. To mně připomnělo, že se o textech Starého zákona v katolických kostelích mluví poměrně málo, což je škoda.  Proto bych nejprve rád tento dramatický příběh připomněl.

          Děj se odehrává v 6. stol. př. n. l., ve velmi složité době. Jeruzalém je obléhán babylónským vojskem a král Sidkijáš posílá k Jeremiášovi dva posly s prosbou, aby se modlil k Hospodinu. Navzdory tomu, že by král chtěl slyšet o příslibu boží pomoci a záchraně Jeruzaléma, Jeremiáš stále opakuje, že konec Jeruzaléma se neodvratně blíží, a kdo si chce zachránit život, musí se vzdát a podrobit se Babylóňanům.

          Stoupenci odporu viděli v těchto slovech velké nebezpečí, nahrávající nepříteli. Ve chvíli, kdy je třeba povzbuzovat lid a dodávat mu odvahu k boji proti nepříteli, hlásá prorok poraženeckou náladu, šíří neklid a rozděluje obyvatele Jeruzaléma, z nichž mnozí ho považují za zrádce. Proto požadují po králi, aby se proti němu rázně zakročilo. Je třeba proroka umlčet, což žádají i velmoži, kteří dříve stáli na jeho straně. V tichosti a bez soudu, aby si neušpinili ruce. Král Sidkijáš je váhavý, neschopen čelit nátlaku, a nakonec rezignuje: vydá jim proroka, aby byl vhozen do cisterny bez vody, plné bláta. Tam má zahynout hladem a žízní. Tu ale přichází pomoc z nečekané strany. Muž z králova dvora, jménem Ebedmelek, původem cizinec, se přichází přimlouvat. Přednese králi stížnost na jednání velmožů, poukáže na bezpráví spáchané na prorokovi, které přivolalo na město kletbu a hlad a žádá Jeremiášovo vysvobození. Král vyslyší jeho žádost. Dá mu k dispozici muže, dle dnešního textu 3 (jiné překlady uvádějí 30), s jejichž pomocí Ebedmelek Jeremiáše ze studny vysvobodí.

          Situace ve městě ale začíná být v důsledku obléhání neúnosná, obyvatele Jeruzaléma sužuje hlad. Král na Jeremiáše znovu naléhá, chce slyšet slovo Hospodinovo, v bláhové naději, že uslyší povzbudivější proroctví. Jeremiáš ale stále trvá na tom, že jediná možnost, jak si zachránit život, je vzdát se Babylóňanům.  Sidkijáš se na jedné straně bojí velmožů, nekompromisně zastávajících odpor vůči Babylóňanům, na straně druhé má strach z vlastního lidu, který by se mohl mstít za to, že uvrhl zemi do války. Jeho nerozhodnost nakonec způsobila, že hrozba, před kterou Jeremiáš varoval, se naplnila: Jeruzalém byl dobyt a zpustošen. Obléhání trvalo půldruhého roku a skončilo prolomením hradeb. Král Sidkijáš byl při pokusu o útěk zajat a musel se dívat na popravu vlastních synů a judských velmožů. Nakonec byl oslepen a odveden do babylónského zajetí, kde zanedlouho zemřel. Tímto krutým rozsudkem skončil poslední judský král z Davidovské dynastie. Po dobytí Jeruzaléma byl ve městě chudý lid ponechán a byla mu ponechána i půda. Mezi tímto lidem dále žije prorok Jeremiáš a sdílí s ním jeho osudy. To už je ale jiný příběh…

          Hospodin, který mnohokrát v dějinách zasáhl a zachránil svůj lid, tentokrát mlčel. V tomto případě vede svůj národ cestou, která může vypadat jako prohra. Izrael byl vydán do rukou Babylóňanů, ale ne zatracen.

          Tento biblický příběh má mnoho historických paralel. Nám Čechům se jistě vybaví Mnichov 1938. Ale i příběh původních obyvatel Ameriky, jak jej ve svém kázání připomněl P. Vladimír minulou neděli.  I dnes jsou na poli lidských dějin rozehrány podobné příběhy.

          Stejně jako slova proroka Jeremiáše rozdělují lid na dva tábory, tak i slovo Ježíšovo rozděluje, jak čteme v evangeliu. Ježíšovo poslání, jeho životní cesta a osudová setkání často navozují konfliktní situace. A Ježíš nás vyzývá k následování, k jednoznačnému rozhodnutí jít za jeho hlasem, jít cestou lásky a dobra. To ale znamená vzdát se vlastního pohodlí, sebrat odvahu a vykročit po nevyšlapaných stezkách. Odmítnout zlo, ale nikoho nezatracovat, ani největšího hříšníka. Milovat bližního a přát mu dobro, třebaže s ním nesouhlasím. V dnešní době se nám to může zdát bláznivé a neuskutečnitelné. Ale právě k této cestě nás Ježíš vyzývá.  A zákonitě narazíme na nesouhlas, odmítnutí, nepochopení. Přesto nás boží slovo povzbuzuje, abychom odložili strach a vydali se na cestu pravdy a lásky k dobru, která je i cestou svobody. Víru nelze nařídit ani zakázat, víra je dar, který musíme chránit a předávat láskou. Křesťan, který touto cestou kráčí důsledně, může být většinovou společností vnímán jako podezřelý, pošetilý nebo přímo blázen.

          Zkusme se ale zeptat sami sebe: Jde mi o klid a vlastní pohodlí, nebo o pravdu? Jde mi o uspokojení mého Já, nebo o pravdivé poznání Boha? Jako se dobro se zlem musí vždy dostat do konfliktu, tak se i v nás stále znova a znova odehrává bouře, která nás ale zároveň očišťuje.  Evangelium musíme číst celé, včetně přikázání o lásce k nepříteli. To ale není důvod k zarmoucení, nýbrž naopak k radosti a vytrvalosti, jak naznačuje krásný obraz z dnešního úryvku listu Židům. Náš pozemský život je v něm přirovnán k závodnímu běhu, který je časově ohraničen.  A to podstatné je, že máme před sebou Cíl.

Rembrandt van Rijn:

Jeremiáš truchlící nad zbořením Jeruzaléma