Nedělní zamyšlení Petra Kurimského - 7. neděle velikonoční

          Žijeme v krásné zemi, formované malebnou krajinou, s velmi příjemnými podmínkami pro život, mlékem a strdím oplývající. Na první pohled nám nic nechybí. A přesto se ne vždy cítíme spokojeně a bezpečně. Doba je neklidná a bolestivá. Klade nám mnoho otázek podstatných pro naši existenci, pro život náš i budoucích generací. Otázek týkajících se válek a míru, životního prostředí, hladomorů a epidemií v různých částech světa, daleko od nás, a přesto v dnešním globalizovaném světě s námi úzce spojených.

          Navzdory všemu tomu geo-politicko-ekonomickému marasmu máme jako křesťané a Kristovy učedníci nástroje naděje, které nás ze smutku a bolestí vracejí zpět radostnému životu. Jsme součástí tohoto světa, ale zároveň patříme Bohu. A to zásadně mění situaci. Ostatně tento zdánlivý rozpor není nic nového pod sluncem. Celým Janovým evangeliem se prolíná zpráva o světě, který se zcela odcizil Bohu, a v němž probíhá neustálý souboj světla a tmy, dobra a zla. I tento svět Bůh miluje, vždyť je to jeho dílo, jeho stvoření.

          17. kapitola Evangelia podle sv. Jana, která se dnes čte, se také nazývá Kristova velekněžská modlitba. Pokud se při jejím čtení necháme vtáhnout do jejího příběhu, do celé její hloubky, pocítíme, že se tu děje něco jedinečného a silného. Její obsah totiž zásadním způsobem mění pohled na život a smrt, mění pohled na bolest chudých i truchlících, nemocných i těch, kteří prožívají smutek nad ztrátou bližního. Ježíš, Syn Boží, v této modlitbě vstupuje do láskyplného vztahu s Bohem Otcem. Uvědomuje si, že jeho čas se naplnil a v této napjaté chvíli se modlí za své učedníky. Modlí se tak i za nás a předává všechny, kteří v Něho uvěřili, do Otcových rukou, a to již 2000 let. Jeho vůle a touha neztratit nikoho z nich (z nás) je silná, účinná a zdravě nakažlivá. Je pokrmem naší víry. Může být posilou pro každého z nás, ať už je naše víra pevná anebo rozkolísaná, ať jdeme cestou přímou anebo bloudíme. Je tu jen jeden nutný předpoklad: Neztratit signál, dnešním jazykem řečeno zůstat online,  tedy ve spojení s Kristem.

          Jsem milovníkem umění, proto jsem hledal umělecké zpodobnění blízké tomuto příběhu. Přitom jsem narazil na obraz Mistra třeboňského oltáře Kristus na hoře Olivetské z roku 1380, ten mě potom provázel celou dobu sepsání tohoto zamyšlení.  Příběh, související s dnešním příběhem jako dvě fáze téhož dramatu. Toto vrcholné dílo české gotické deskové malby je mistrovská ukázka zobrazení tiché hrůzy a vnitřního zápasu. Velký důraz autor klade na duševní rozpoložení jednotlivých postav. Syté barvy a dramatické stíny dodávají obrazu hloubku a silnou atmosféru.

Ústřední postavou je Kristus v pokleku a v pozici, která vyzařuje hlubokou úzkost a současně odevzdanost vůli Otce, na čele a krku má krůpěje krvavého potu. Pozadí středního plánu obrazu tvoří skalnatá krajina s olivovníky, symbolizující nehostinnost a osamocení. V popředí spí u Kristových nohou apoštolové Petr, Jan a Jakub, kteří nevydrželi bdít společně s Kristem. Jejich spánek ostře kontrastuje s Kristovým bděním a utrpením.

Vysoko nad jejich hlavami se na obláčku vznáší anděl, který se zjevuje Kristu, aby ho posílil. Zároveň se za Kristovými zády z temnoty vynořuje zástup vojáků, vedený Jidášem.

          Obraz sám je pro mě zamyšlením a vybízí k meditaci. Přitom působí ve třech rovinách. Na první pohled zaujme krása obrazu, ve druhém plánu je to připomínka velikonočního příběhu, v tom třetím pak působí jako varování a výzva: Buďme bdící, nikoli spící. Aneb... Neusnout na vavřínech!

                    Požehnanou neděli!

                                                           Petr Kurimský