Nedělní zamyšlení Petry Pospíšilové - 24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ex 32,7-11.13-14                                                                                                                                                                                                                                   Hospodin se slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil.
Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země."
Hospodin řekl dále Mojžíšovi: "Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ."Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: "Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země?Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.”
A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

2. ČTENÍ 1Tim 1,12-17                                                                                                                                                                                                                                           Kristus přišel, aby zachránil hříšníky.
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timoteovi.
Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.
Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Amen.

EVANGELIUM Lk 15,1-32                                                                                                                                                                                                                                               V nebi bude radost nad hříšníkem, který se obrátí.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!"
Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'
Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'
Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."    Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal.
Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.'
Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.
On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu.
Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!'
Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "
 

Zamyšlení:

Mají co říct dnešnímu člověku antropomorfismy užité v Bibli? A má co dát dnešnímu člověku antropomorfismus pastýře. Pokud ano, tak co?  K čemu a jak bychom přirovnávali Boha dnes?

A pokud se vrátím k prvotní otázce „Jaký je Bůh“ jaký je Bůh v dnes čtených textech? A v jakého Boha věříme?

Dnešní čtení jsou velmi bohatá na náměty o čem zde mluvit. Nejprve bych se s vámi krátce zamyslela nad prvním čtením a následně na evangelijním. V druhé polovině mé promluvy bych se ráda zastavila nad podobenstvím o ztracené ovci.

Čtení, která jsme slyšeli, se dotýkají tématu: „Jaký je Bůh?“ Mnohé z nás při této otázce napadne: všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný – superlativy, které v Bibli moc nenajdeme. V Bibli se spíše hovoří o Boží moci, Boží síle a o Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Líbí se mi rčení D. Solle, která se vymezuje proti označení všemohoucí Bůh a přeformulovává jej na Boha, který zmocňuje.

V prvním čtení jsme seznámeni s tím, že Bůh Hospodin není žádná hmatatelná, uchopitelná modla. Lidé jej poznávají podle jeho činů – je ten, který je vyvedl z otroctví. Bůh Hospodin má vztah ke svému lidu nad kterým se nakonec slitovává, odpouští mu. To, co mi ve zmiňovaných superlativech chybí je vyjádření vztažnosti Boha k člověku. Tento vztah vnímám jako základ celé Biblické zvěsti.

V evangeliu jsme slyšeli tři podobenství o třech ztracených věcech – ztracená ovce, ztracená mince, ztracený syn. Také se ale jedná o tři nalezené věci a o tři oslavy z nalezení.

Nejprve si prosím všimněme úvodního slova (Lk 5,1):  Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí, celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Adresáti textu jsou celníci a hříšníci. Podobenství jsou jakýmsi vysvětlením pro farizeje a učitelé zákona – kteří namítali, že Ježíš nejen, že s hříšníky je a přijímá je, povídá si s nimi, ale dokonce s nimi jí. Tím, že s nimi jedl, dával najevo, že jimi nepohrdá, nepřehlíží je a jsou pro něj důležití. To bylo pro farizeje a učitele zákona nepřijatelné a nesnesitelné.

A nyní k podobenstvím. V prvních dvou případech nešlo o nijak zásadní ztrátu, jeden peníz z deseti, jedna ovce ze sta – ale i přes to je věnována velká námaha na nalezení.

Poslední ztracenou věcí je syn. Syn byl ztracen komu? Četli jsme – „byl ztracen“, v trpném rodě. Byl ztracen pro svou rodinu, pro bratra nebo pro sebe? Jednalo se o ztracenou existenci? Toto podobenství zde bylo čteno celkem nedávno (27. 3.) a pokud si dobře pamatuji, i kázání se týkalo tohoto podobenství, proto se u něj nechci moc zastavovat. Jen si dovolím pár postřehů:

V úvodních verších čteme, že otec rozdělil své jmění oběma synům, o to zvláštnější je výtka staršího z bratrů v závěru, jelikož i starší ze synů obdržel svůj podíl, se kterým mohl nakládat dle svého uvážení. Dělení majetku ještě za života zůstavitele byla v Ježíšově době pravděpodobně běžná praxe.[1]  K tomu starší, jako prvorozený, byl v lepším postavení než mladší.

Všimněme si, že oběma synům otec vychází vstříc, oběma jde naproti a jedná s nimi milosrdně, citlivě, taktně a s láskou, ke každému má individuální přístup, dle jeho potřeb. 

V podobenství o penízi jsou aktéry dění pouze ženy. Hlavní hrdinka, která ztratí minci a pak ji po velkém úsilí nalézá, následně se raduje se svými sousedkami a přítelkyněmi.

Tři podobenství, která Hospodina přirovnávají k Pastýři, Hospodyni a k Otci. Všimněme si genderové vyváženosti - žena, Otec a pokud vezmeme v potaz, že ve starém Izraeli byli pastýři i pastýřky pak jsou tato tři podobenství ve svých antropomorfismech pohlavně vyrovnané.

Antropomorfismus je slovo, užité z řečtiny a jedná se o složeninu dvou slov: antropos – člověk a morfé – tvar, způsob. Atropomorfismus je přirovnávání Boha k lidským vlastnostem, věcem, skutečnostem. Autoři a redaktoři hebrejských spisů vnímali  nebezpečí ve skutečnosti, že Hospodin, Bůh, bude natolik odlišným od božstev jiných národů, že nebude člověku pochopitelný a sdělitelný. Antropomorfismy jsou použity pro přiblížení se člověku a jeho chápání.

Bůh je také přirovnáván i ke zvířatům, tyto označení jsou nazývány zoomorfismy. Bůh je připodobněn např. k orlu, lvu, holubici atd. Ježíš k beránku… V Bibli se hovoří i jednotlivých orgánech – Bůh hledí očima, naklání ucho, odvrací či naklání tvář, vztahuje ruku, má srdce, zjevuje svou tvář,  a dokonce i rodí :-) (Jb 38,29 Nm 11,12  Dt 32,18)

Bůh je a byl pro člověka neuchopitelný, tím spíš, když je mu zapovězeno si jej jakkoli pojmenovat a zpodobnit. Člověk používá superlativy typu: nejvyšší, nejmocnější, všemohoucí, vševědoucí atd… tyto superlativy mají svou problematickou stránku, člověku tedy pomáhá i připodobňování k jemu známým věcem, ovšem i toto připodobňování není bez problémů.

V druhé polovině svého zamyšlení bych se ráda zamyslela nad prvním podobenstvím, je to tak trochu téma mé diplomové práce, která se zaobírala Antropomorfismem pastýře. Toto podobenství, jako jediné ze tří uvedených najdeme i v jiném evangeliu, a to u Mt. a také u apokryfního Tomáše. Podobenství však mají drobné rozdíly.

Ráda bych obě biblické verze nyní přečetla:

Citace z Matouše: „Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“  (Mt 18,12-14)

Citace z Lukáše: „Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“  (Lk 15,3-7)

Jistě jste si všimli, že v Lukáši je podobenství více rozvinuté. Oba evangelisté začínají podobenství řečnickou otázkou. Oslovují posluchače, u kterých předpokládají, že jim je událost v podobenství známá a ví, co jim posluchači odpoví. Od domnělé pozitivní odpovědi je podobenství odvozené.

V podobenstvích tedy pastýř ztratí ovci, Matouš užívá obrat pasivní, kdy ovce sama zabloudí. Jakmile to zjistí, nechá poměrně početné stádo a jde ji hledat. Matouš zanechává stádo na horách, kdežto Lukáš na pustém místě. Mánek tuto neshodu vysvětluje: „Tento rozdíl bývá někdy vykládán v souvislosti s galilejskou nesnází při vyslovování některých aramejských hlásek. Galilejci prý vyslovovali začáteční „d“ u slov jako „t“. Tak kořen „dura“, který označuje ohradu, v níž byly drženy ovce, byl změněn na „tura“, horu. Podle tohoto výkladu původní aramejské podání mluvilo o pastýři, který nechal devětadevadesát ovcí v ohradě a šel hledat jednu ztracenou. Rozdíl mezi Lukášem a Matoušem je pak vysvětlován takto: „tura“ znamenalo nejenom horu, ale také opuštěnou, neobývanou krajinu, takže Lukáš mohl slovo chápat jako „poušť“.“[2] Čili neshoda v místě zanechání stáda, může být dána špatnou výslovností.

Mrázek si klade otázku, zda pastýř jedná rozumně, ponechá-li devadesát-devět ovcí bez dozoru, o samotě a vydá se hledat jednu zbloudilou. „Je oněch 99 zatím ponecháno bez dohledu a na pospas? Je záchranná výprava pastýře realistický nebo provokativně absurdní rys?“[3]

Myslím si, že podobenství se opírá o fakt, že ve stádu jsou ovce více chráněné a nejsou tedy tak ohrožené jako ta zbloudilá. O zabezpečení stáda se v podobenství nemluví, ale to neznamená, že nebylo. Možná se s ním automaticky počítá.

V Lukáši jde pastýř za zbloudilou a hledá ji, dokud ji nenalezne. V Matouši nalezení není tak jisté, je zde užit obrat: „Podaří-li se mu ji nalézt“. Matouš počítá s tím, že nalezení ztracené ovce není samozřejmé a je obtížné. V Tomášově evangeliu je zbloudilá ovce ta největší, tím spíše je pastýř motivován k jejímu nalezení.[4]

Lukáš také uvádí, že pastýř nese ovci na ramenou a Matouš toto vynechává.

Kladu si otázku, jak pastýř zjistil, že mu ovce chybí? Možná jste někdy počítali nějaká pohybující se zvířata na pastvě – jedná se o téměř nereálný úkol. Mimo jiné na právě uplynulém táboře mi dělalo problém spočítat děti – taky se stále hemží a to jich bylo 30 :-).

Při pastvě pohybujícího se stáda o sto kusech je prakticky nemožné stádo přepočítat a v průběhu dne zjistit, že nějaký kus chybí. Jednou možností je, že pastýř zaběhnutou ovci zahlédne. V tomto případě je velmi reálné ji najít, avšak chytit ji na volném prostranství je úkon náročnější. Musí ji svépomocí zahnat zpět do stáda. Chycení ovce uvězněné ve špatném terénu je jednoduší. Pokud ji však viděl, pravděpodobně není nikde zaklíněná. Musela čerstvě odběhnout a je kousek od stáda a v tomto případě je úkon nahození ovce na ramena zbytečný a nesmyslný a to i proto, že nahození ovce na ramena je úkon fyzicky obtížný.

Druhou možností je, že ztrátu zjistí večer při počítání kusů pod holí u ovčince. V takovém případě ponechat stádo bezprizorně je bezpečnější, jelikož ovčince byly budovány s ohledem na bezpečnost stáda. Nalezení ovce je však velmi náročným úkonem s nejistým výsledkem. Radost z nalezení je pak výrazně větší. V tomto případě je pravděpodobné, že ztrátu způsobilo nejen zaběhnutí ovce, ale i její uvíznutí v rokli, křoví, či nepřístupném terénu. Ovce také může být zraněná nebo vysílená. Odchyt takové ovce je jednodušší, ale o to náročnější je dostat ovci zpět ke stádu. Zraněná ovce se pohybuje obtížně a vysílenou ovci nelze přimět k tomu, aby vstala a šla. Ovce tvrdohlavě leží a pastýři nezbývá nic jiného, než ji nést. V této situaci je  představa pastýře nesoucího ovci na ramenou reálná.

V Lukášově evangeliu po nalezení svolá sousedy, v Matouši se raduje sám. V Tomášově evangeliu: „Oslovuje samu ovci: „Mám tě rád víc než těch devadesát devět.“[5] Všichni vyjadřují ve svém podobenství speciální vztah ke ztracené a nalezené ovci. Tím, že pastýř musel vyvinou úsilí o její záchranu, vytvořil si k ní pouto. Zároveň má radost, že jeho práce nebyla marná. Z podobenství také vyvstává obraz individuálního přístupu či individuálního vedení ovce ze strany pastýře v případě potřeby.

Pastýř v uvedeném podobenství je pečující, ošetřující, milující a obětavý a trpělivý..

Pastýř s ovcí na ramenou byl častým námětem k vyobrazení Ježíše v rané křesťanské tvorbě.  Obraz v sobě nese maximální péči ze strany pastýře. Jeho ochranu, úctu, obětavost a lásku ke zvířeti.

Výkladem tohoto podobenství se v historii zabývali i významní teologové jako Tertulián, který v podobenství spatřoval důraz na Boha ochotného odpouštět. Tomáš Akvinský a Kalvín vnímali osobu pastýře jako metaforu Boha, plného milosti, radujícího se nad hříšníkem činícím pokání.[6]

Interpretace biblických metafor je velmi obtížná. Od jejich napsání nás dělí minimálně dva tisíce let. Byli sepsány v jiné době, v jiné geopolitické situaci a jsme jim vzdálení. Interpretace bez žití v obraze je velmi náročná. Pro prvotní posluchače byli metafory nástrojem k pochopení, pro nás jsou mnohdy důvodem chybných dedukcí a dezinformací. Dochází k tomu, že nám mnohdy uniká podstata sdělení.

Dnes, když se řekne pastýř, tak si málokdo představí něco více, než jen nějakého mladíka s čapkou pobývajícího se stádem, psem a píšťalkou. O jeho funkci, roli, úkolech, náročné práci, rizicích a nebezpečích, se kterými se potýkal v biblických dobách vůbec nevíme. Pastýř musel vodit stádo na bezpečná místa, neustále být ve střehu, chránit je před napadením divou zvěří i před zloději a to i v noci, musel zajistit dostatek potravy a pití, opečovávat, ošetřovat, musel být klidný a trpělivý, plný sebeovládání – jeden záchvat vzteku při nezdaru mu mohl jeho práci zkomplikovat na několik dnů i týdnů. Ovce je velmi plachá. Pastýř musel navázat vztah se svými ovečkami – aby ho poslouchali a aby se k nim v případě potřeby mohl přiblížit, dotýkat se jich a manipulovat s nimi. Pastýř ovce vedl, ale zároveň se o ně otcovsky staral. Pastýř byl mnohdy ochoten nasadit svůj život ve prospěch stáda.

V metafoře pastýře se pojí role vládce a otce. Pastýř bez ovce, či stáda není – tento vztah je základem jeho role a je obrazem Boha, vztahujícího se k člověku. Tím spíše, když pastýři byli muži i ženy jeví se mi tento antropomorfismus jako velmi povedený. A ačkoli je nám tato metafora vzdálená, přesto věřím, že je možné v ní spatřit a vnímat, že může hovořit ke každému z nás o různých dimenzích vztahu Boha a člověka.

[1]MÜLLER, Paul-Gerhard. Evangelium sv. Lukáše. Přeložil Jaroslav VOKOUN. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. Malý stuttgartský komentář. Str.129. ISBN isbn80-7192-261-7.

[2]     MÁNEK, Jindřich. Ježíšova podobenství, Praha, Blahoslav v ústředním církevním nakladatelství, 1972, S. 85.

[3]     MRÁZEK, Jiří. Podobenství v kontextu Matoušova evangelia. Jihlava: Mlýn, 2003, S. 119,

ISBN 80-86498-05-0.

[4]     JOHNSON, Luke Timothy, HARRINGTON, Daniel J., ed. Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Sacra pagina, S. 254, ISBN 80-7192-560-8.

[5]     JOHNSON, Luke Timothy, HARRINGTON, Daniel J., ed. Evangelium podle Lukáše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Sacra pagina, S. 254, ISBN 80-7192-560-8.

[6]     ECK, Ernest, Van. In the Kingdom everybody has enough  -A social -scietific and realistic reading of the parable of the lost sheep. S. 1-2,  dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/275523019_In_the_kingdom_everybody_has_enough_-_A_social-scientific_and_realistic_reading_of_the_parable_of_the_lost_sheep_Lk_154-6.