6. neděle velikonoční

Liturgické texty na 22.5.2022

1. ČTENÍ Sk 15,1-2.22-29
   Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí.
   Čtení ze Skutků apoštolů.
   Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: "Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma.
   Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu - vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: .
   "Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně.
      Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi." 2
   
   2. ČTENÍ Zj 21,10-14.22-23
   Ukázal mi Svaté město, jak sestupuje z nebe.
   Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
      Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.
      Chrám jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek - to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.
   
   EVANGELIUM Jan 14,23-29
   Duch svatý připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.
   Slova svatého evangelia podle Jana.
   Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."

Zamyšlení

               Dnešní část evangelia je krásný text s trinitární (trojiční) tématikou, který ukazuje na vztahy uspořádání v trojici a její těsnou provázanost. Duch svatý je označen za Přímluvce. Trojice se vztahuje i k člověku, a to nejprve v Ježíši z Nazareta a v dnešním textu je zmiňován Přímluvce. Dovolím si jednu odbočku: V hebrejštině se duch řekne ruach a znamená to též: dech a vítr. Slovo ruach je ženského rodu! (hebrejština zná pouze dva rody – ženský a mužský) v řečtině je slovo středního rodu, bohužel čeština (a nejen ona) všechny tři části trojice označuje mužským rodem a tím nás může navádět k maskulijnímu nazírání na Boha.  O trojici byly před lety výborné katecheze a já jim zde nechci činit konkurenci, nebo je parafrázovat. Nutno říct, že nás tyto katecheze vedli k přemýšlení a někoho nakoply natolik, že pak šel (šla) studovat teologii :-).

               Moje dnešní zamyšlení tedy budu věnovat jinému tématu. Hned ve 23. verši Ježíš hovoří o příbytku, který si učiní u člověka. Co to znamená? Co je Hospodinův příbytek? Ve Starém zákoně se několikrát dočítáme o chrámu, první chrám Hospodinu postavil Šalamoun, tento chrám byl zbořen okolo roku 586 př. n. l. při vpádu Babylonské říše, kdy elita, ale i jiné obyvatelstvo bylo odvedeno do exilu. Na základě Kýrova ediktu 536 se Izraelci mohli vrátit a začali obnovovat Jeruzalém i chrám, což popisují knihy Nehemijáš a Ezdráš. Tento druhý chrám vydržel do roku 70 n. l., kdy byl zbořen při židovské válce. Od této doby se židovská bohoslužba přeorientovala na synagogální a nebyla již centralizovaná.

               Ve starověkých náboženských představách bylo nutné pro božstvo vybudovat dům – chrám, kde onen bůh bydlel a lidé si stavbou chrámu boha naklonili, zároveň vždycky věděli, kde ho najdou a také věděli, kde tím pádem není. Ubytováním boha do chrámu nad ním mohli mít určitou moc a mohli s ním manipulovat. Také božstvo bydlelo na různých horách – nadřazeno, ale vzdáleno lidem a lidskému dění. I Hospodin měl své hory. Každá Boží hora je nějak označována a vždy na ní došlo ke speciální proměně. Hermon, Sijon, Sinaj (Choreb), Karmel. Jsou to místa, kde Hospodin sděluje konkrétnímu jedinci svou vůli. Hory Sínaj a Choreb byly hory určené k Hospodinovu bydlení.

               V nomádských dobách bydlel Hospodin ve stanu úmluvy, který byl místem, pro setkávání s Hospodinem. „Pokud Izraelci putovali pouští, byl stánek přenášen z místa na místo. V zemi zaslíbené zaujal stálé místo v Síló (Joz.18,1) ve středu nejsilnějšího pokolení Efraim.“[1] Zde důraz na pobývání Hospodina uprostřed svého lidu. Hospodin je tam, kde je jeho lid. 

               Tak jako Hospodin nesdělil své jméno, nechtěl ani mít svůj dům či jiné, pevně dané, místo. Tím však byl pro starověkého člověka velmi neuchopitelný. Hospodin zdůrazňuje, že je tam, kde je jeho lid: „Poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, že já jsem je vyvedl z egyptské země, abych přebýval uprostřed nich.“ (Ex 29,46). Také Ex 25,8. Nu 5,3. Nu 16,3. Ez 43,9 … Možná si vzpomenete na výrok Ježíše, který v Mt 18,20 říká: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Je otázkou, zda domy Hospodinovy byly Hospodinovu lidu ku prospěchu, či zda se starověký náboženský člověk neuzavřel do svých náboženských představ, ze kterých se mu nedařilo vystoupit a tak mu jeho náboženské počínání nepřineslo takový užitek. Otázkou také je, zda MY umíme vystoupit z našich náboženských představ a zda jsme otevřeni jiným pohledům.

               Co znamená, že Hospodin je uprostřed svého lidu? Myslím si, že tento aspekt také klade na Hospodinovy vyznavače velkou zodpovědnost. Střed je místo přebývání Hospodina. Konání jeho lidu, jejich životy se tím pádem dějí v Jeho přítomnosti, Jeho jménu, v důsledku jeho přebývání uprostřed.  Střed bývá nejdůležitější místo i dnes (střed města, střed místnosti… když někdo dá něco doprostřed klade tomu velký význam. Je to tzv. VIP místo). Ve středu svého lidu chce být Hospodin. To klade velké požadavky na lid, jelikož do středu nesmí dát cokoliv jiného, musí toto místo chránit a zachovávat pro Hospodina, což se jim ne vždy dařilo. Několikrát Hospodin vyzývá svůj lid, aby vyhnal zlo ze svého středu – to je místo pro Hospodina (Joz 7,12-13. Sd 10,16. 1S 7,3. Iz 58,9).

               V dnešním evangeliu Hospodinovo přebývání, pobývání či pobyt dostává osobnostní a individuální charakter. Přesouvá se z vnějšku dovnitř. Bůh přichází k člověku a buduje si svůj dům (příbytek) u člověka. Hospodin není už vně, ale uvnitř. Zbudování tohoto příbytku, je podmíněno milováním Ježíše a zachováváním jeho slova. Nitro člověka tedy nutně prochází jakousi proměnou, kdy člověk v důsledku pobývání s Hospodinem získává jakousi božskou esenci. Myslím, že i na člověka toto přebývání klade nároky a ten by měl jednat zodpovědně, jelikož nese Hospodinovo jméno. Zodpovědností nemíním zachovávání desatera, či podobné etické kodexy, zodpovědností míním „Ježíšovský“ přístup k druhým, milosrdenství, lidskost a zodpovědnost.

               Téma zodpovědnosti poměrně podrobně řeší Dorothee Sölle. Zříkání se zodpovědnosti v poslušnosti je ústředním tématem její knihy: „Fantazie a poslušnost“, kde vypořádává především s bezduchou, bezhlavou poslušností a posloucháním rozkazů bez vlastního kritického zhodnocení. Jen tak si lze vysvětlit hrůzy druhé světové války, která ve velkém páchala zlo a pachatelé se necítili zodpovědní za své činy. Sölle rozlišuje mezi otrockým poslechnutím a přihlédnutím k „věci“ daného okamžiku. Kdy otrocké poslechnutí s sebou nese zničující následky tím, že přenáší odpovědnost na druhé, a tak utišuje svědomí. Přihlédnutí k „věci“ daného okamžiku je jasnozřivé, prorocké vidění situace, které objevuje Boží vůli v situaci, nezříká se zodpovědnosti za své chování a proměňuje společnost.[2] Toto bych si přála, aby se zrcadlilo v životech Hospodinových vyznavačů.

               Imanuel – znamená: „S námi je Bůh“ (Iz 7,10-17).  Na závěr si dovolím jeden citát z výše zmiňované knihy, kde jsou v závěru knihy hodnoceny teologické přístupy Sölleové: „Mystický Bůh, totiž není pro Sölleovou teistickým všemohoucím Bohem, ba ani Bohem bezmocným, nýbrž Bohem, jenž zmocňuje, tj. je zdrojem lidské moci a síly něco konat.“[3] Bůh, který si činí u člověka příbytek, je Bůh, který tímto člověka zmocňuje a Bůh, který otevírá oči.

                                                                                                       Petra Pospíšilová 11. 5. 2022

[1] NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2.vyd. Praha: Kalich, 1956.Str. 967

[2] SÖLLE, Dorothee. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Praha: Kalich, 2008. Kairos (Kalich). S. 129. ISBN 978-80-7017-089-2.

[3] SÖLLE, Dorothee. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Praha: Kalich, 2008. Kairos (Kalich). S. 118. ISBN 978-80-7017-089-2.