Nedělní zamyšlení Petry Pospíšilové - 6. neděle velikonoční

EVANGELIUM Jan 14,15-21
Budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."

„Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ Slyšeli jsme před chvílí v evangeliu. Mnohé výklady z tohoto verše vyvozují důraz na poslušnost. Já v něm tento akcent nespatřuji. Důraz vnímám především na lásku. Láska se odehrává ve vztahu a vždy se také konkrétně projevuje: v myšlení, v řeči i ve skutcích. Není statická. Láska vztah proměňuje – a proměňuje oba, jak milujícího, tak milovaného.

A právě tento důraz slyším v Ježíšových slovech, kdy láska proměňuje člověka a zachovávání přikázání je důsledkem této proměny, nikoli jejím předpokladem. Ježíš odpovídá, když se ho ptají, které přikázání je nejdůležitější: „Miluj Hospodina, svého Boha, a miluj bližního svého jako sebe sama, v tom je celý zákon i proroci.“ (Mt 22,37–39) Ježíš všechna přikázání, dokonce všechny normativní texty Starého zákona uznávané v jeho době shrnuje do tohoto dvojpřikázání lásky.

Základním přikázáním tedy není morální výkon, ale láskyplný vztah. Mohli bychom proto dnešní slova parafrázovat takto: „Jestliže mě milujete, tak vstupujete do láskyplného vztahu a tato láska vás proměňuje tak, že budete čím dál více milovat svého bližního.“

Pavel Hošek to vyjadřuje názvem své knihy: „Kde vítězí Láska, tam se děje Bůh.“ Bůh není jen „někde“ – není statický, ale Bůh se děje. Už v příběhu o Mojžíšovi v knize Exodus se Bůh představuje slovesem: „Jsem.“ (Ex 3) A dále své dění rozvádí: „Jsem, který jsem“, nebo „Budu, který budu“, nebo „Byl jsem, který jsem byl“ – jak je známo, hebrejský jazyk nezná časy, tím pádem je možno slovesa všemi časy překládat. V překladu jsou možné i kombinace časů – „Jsem, který jsem byl“, nebo „Budu, který jsem“, či „Byl jsem, který budu“ apod.

„Boží dění“ naznačují i další verše dnešního evangelia:

Ježíš prosí Otce, ten dává pomocníka, Duch zůstává ve světě, přebývá v lidech. Ježíš přijde, je živý, je v Otci, miluje, dává se poznat. To všechno je pohyb, vztah a dění. A do tohoto dění mezi Otcem, Synem a Duchem je pozván člověk, který se skrze Ježíše stává součástí tohoto „Božího dění“, kdy Bůh přebývá v člověku a člověk v Bohu.

Poslední verš dnešního textu se nápadně vrací k prvnímu: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Slova jsou řečena opačně než v prvním verši. Nejprve je akcentováno zachovávání přikázání a pak následuje příčina – a tou je láska k Bohu. Ale opět je zde primárně řeč o lásce.

Miluje ten, který má přikázání. Mít přikázání totiž neznamená jen je plnit. Znamená to přijmout je za vlastní. Jedná se o výrazně hlubší akt přijetí, kdy je necháme vstoupit do svého života tak, že jsou nám vlastní; nejsou to už cizí nařízení, ale naše vlastní principy, které jsme přijali v důsledku Božího láskyplného působení. Opět je to láska, která proměňuje a způsobuje přivlastnění přikázání.

Všimněme si, že tu opět o poslušnosti není ani slovo, přesto mnohé výklady k poslušnosti směřují.

A je vůbec dobré být poslušný? A co je poslušnost?

Poslušnost je definována jako ochota podřizovat se autoritě, plnit příkazy, pokyny a dodržovat nastavená pravidla. Zahrnuje podřízení vlastní vůle cizímu vlivu, často bez ohledu na vlastní názor.

Německá protestantská teoložka Dorothee Sölle kritizuje poslušnost jako abstraktní požadavek, který člověka zbavuje vlastního přemýšlení a fantazie, k nimž podněcuje výzva konkrétní situace. V takovéto poslušnosti vnímá přesun odpovědnosti za vlastní činy na druhé, a tudíž utišení vlastního svědomí.[1]

Etymologie slova poslušnost vychází z kořene znamenajícího „slyšet“ či „naslouchat“, což naznačuje, že pravá poslušnost není jen slepým plněním rozkazů, ale aktivním vnímáním a následováním.

Pokud přemýšlím nad biblickými příběhy a texty, nespatřuji akcent Bible položený na poslušnost ve smyslu plnění příkazů, ale silně vnímám důraz na svobodu, která proměňuje. A člověk proměněný Boží láskou je v této svobodě pověřen zvažovat, kdy, jak, komu a čemu bude poslušen, a mnohdy poslušnost vedená touto svobodou je v rozporu s otrockou poslušností vůči zákonům. Koneckonců i Ježíš byl obviňován z porušování židovských zákonů, ale konal tak v zájmu člověka a z lásky k němu.

Dnešním textem jsme tedy vtaženi do dění uprostřed Trojice, do spletitostí vztahů mezi jednotlivými osobami v Trojici a do vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu, v jejichž centru je láska.

Na závěr si dovolím citát ze zmiňované knihy Pavla Hoška: „Boží láska se kdysi stala člověkem. Sklonila se až na dno lidské bídy. … V Ježíšově příběhu se člověku otevírá pohled do nitra Božího bytí, do věčného trojtaktu láskyplného sebedarování, do trojjediného tanečního pohybu vzájemného prostupování Otce, Syna a Ducha Svatého.“[2]

A v dnešním evangeliu se dovídáme, že my nejsme diváci tohoto tance, ale jsme pozváni k tomu být účastníci. Můžeme být součástí Božího „dění se“!

[1] SÖLLE, Dorothee a ZÁMEČNÍK, Jan. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Kairos. Praha: Kalich, 2008. ISBN 978-80-7017-089-2. str. 97

[2] HOŠEK, Pavel. Kde vítězí láska, tam se děje Bůh: nedělní texty. Živé slovo. V Praze: Karmelitánské nakladatelství, 2025. ISBN 978-80-7566-667-3. str. 95