Nedělní zamyšlení Šárky Plawné - 1. neděle adventní

Samostatné Judské království končilo, babylonské zajetí bylo neodvratné. A do této situace zaznívají slova proroka Jeremiáše, že Bůh na svůj lid nezapomněl, že splní své sliby a dá Izraelovu a o Judovu domu zachránce, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Budou ho nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost“. Takové proroctví nenaplňuje jen zvědavost lidu vůči budoucnosti, ale je zdrojem naděje pro Judejce v jejich těžké situaci.

V Bibli se hovoří o spravedlnosti či o spravedlivém víc než 800 krát. A nejedná se pouze o pojem Starého zákona.  V horském kázání o blahoslavenství Ježíš uvádí spravedlnost dvakrát jako podmínku blahoslavenství (Mt, 5, 1-12) – Blahoslavení, kdo lační po spravedlnosti, blahoslavení spravedliví, kteří trpí pro spravedlnost. Myslím, že může být prospěšné položit si otázku, jak pojmu spravedlnost a spravedlivý rozumíme dnes? A není spravedlivý člověk trochu mimo naší představu moderního člověka?

„Ve srovnání s ostatními ctnostmi je pro spravedlnost specifické, že pořádá člověka v jeho vztahu k druhým. Ostatní ctnosti naproti tomu zdokonalují člověka pouze v tom, co přísluší jen jemu, pokud na něho nahlížíme jako na takového“ (T. Akvinský).

Křesťanská etika učí, že spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří. Spravedlnost vůči Bohu se nazývá „ctnosti zbožnosti“. Spravedlnost vůči lidem uzpůsobuje člověka, aby respektoval práva každého a vytvářel v lidských vztazích soulad a přiměřenost ve vztahu k lidem a společnému dobru. Dá se to vyjádřit lapidárně: „Dát každému, co mu patří“. Papež František tuto tezi posunul, když přímočaře říká, že však nedáváme co jim patří, ale vracíme, co je jejich.

Nebezpečná je spravedlnost oddělená od lásky. Spravedlnost určitě dělá svět lepším, ale co svět a život naplní, je láska. Ale to už přece známe: Bůh je láska. V křesťanském pojetí je spravedlnost jedním z projevů lásky. Spravedlnost je také schopnost poznat druhého v jeho rozdílnosti a vytvořit pro něj a pro jeho odlišnost prostor svobody. Spravedlnost brání práva druhého jako svá vlastní, je založena na ohledu a úctě k druhému (je způsobem, jak uplatňovat lásku k bližnímu). Být spravedlivý znamená akceptovat toho druhého jako někoho jiného, to také znamená, uznávat a respektovat ho i tam, kde s ním nemohu souhlasit. Spravedlivý je spravedlivý tím, že toho druhého potvrzuje v jeho odlišnosti a že mu dopomáhá k tomu, co mu náleží.

Co však spravedlnost narušuje? Dle kardinála Špidlíka je tím narušitelem nezřízená láska k čemukoliv (k penězům, vlastní rodině, ke svému spolku, atd.), zlozvyk dopouštět se s klidným svědomím malých nespravedlností, které postupně způsobují ztrátu smyslu pro spravedlnost. Ale také třeba zážitek nespravedlnosti a bezpráví z dětství může vést ke ztrátě citu pro spravedlnost. Spontánně pak máme sklon být nespravedliví vůči chudým, zanedbaným, nebo třeba méně inteligentním.

Současně platí, že spravedlnost je minimem lásky. Požadavek lásky je náročný. A proto se musí začínat od snahy o naplňování spravedlnosti: snažit se dávat každému alespoň to, co mu patří, K tomu je třeba vnitřní pravdivosti, bdělosti srdce, protože všichni jsme nakloněni k tomu, vidět především své potřeby a upřednostňovat je, sebe omlouvat, ale pro druhé nemít stejný stupeň pochopení. A teprve, když si osvojíme základní postoje spravedlnosti – potom můžeme postupně růst k postoji lásky, která dává druhému i to, na co nárok nemá, co je mé. Jinými slovy: zříkat se svého práva, dávat ze svého, dávat sebe a tak napodobovat Boží lásku – naplňovat život láskou. Od starozákonního „Hospodin je naše spravedlnost“ nám už bylo zjeveno, že „Bůh je láska.“

Nemyslím, že být spravedlivým člověkem je požadavek na znalost legislativy, ale požadavek na křesťanský postoj. A tak se domnívám, že bychom měli „oprášit“ spravedlnost a znovu se učit postoj spravedlivého člověka - a může to být člověk moderní - k otázkám naší doby. Přestože žijeme v humánní a humanistické společnosti, excesů v spravedlivém přístupu pro všechny je pořád dost. Spravedliví nejen, že neubližují, ale zabraňují, aby bylo ubližováno druhým.  A to už hodně souvisí s osobní statečností a nadějí, že takový postoj má smysl, i když to nedopadne podle našich představ.

Advent je dobou naděje. Ráda bych přijala za své, že Hospodin je naše spravedlnost s tím, že Bůh je láska. To mě naplňuje nadějí, že Bůh využívá i lidských nedokonalostí a pochybení, aby zjevil své milosrdenství.  Naděje prvních křesťanů se projevovala kratinkou modlitbou, jíž končí Bible: „Amen! Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).

Přeji vám požehnaný adventní čas, prožitý s bdělostí, ať se nám nestane, že Ježíš projde a my ho vůbec nepotkáme.

Šárka Plawná