Nedělní zamyšlení Standy Fialy - 29. neděle v mezidobí

Slova svatého evangelia podle Marka.

K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu." Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."

Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: „Můžeme!"

Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."

Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

Dnešní evangelium má pro mě dva významy, které trochu souvisí a trochu také ne.

Ten první.

Když si některé z biblických textů potřebuji přiblížit, snažím se udělat časovou přesmyčku a přenést děj do dnešní reality, představit si, jak by příběh vypadal, kdyby se odehrál ne před dvěma tisíci lety, ale včera, v časoprostoru, který znám.

Jakub a jeho bratr Jan Zebedovi byli nejbližší Ježíšovi učedníci, společně s Petrem byli podle evangelií jako jediní přítomni při třech významných příležitostech během jeho veřejného působení: při vzkříšení Jairovy dcery, při Ježíšově proměnění a při agónii v Getsemanské zahradě. Bývají označování jako tři pilíře církve. Tedy řekli bychom, navýsost důležité autority.

V našem příběhu si „bráchové“ Jakub a Jan vezmou Ježíše někam stranou, aby mu přednesli svou prosbu. To je velmi kulantně řečeno. Já bych spíš řekl, aby za zády ostatních učedníků kuli pikle.

Ježíš musel být ohromně zklamán. Otevřená ochota splnit přání svých nejbližších a následné rozčarování z Ježíšových slov úplně křičí. Ti, s nimiž tráví nejvíce času, denně jim vysvětluje a v praxi ukazuje své poslání, svůj úkol a cíl, k němuž směřuje, ti vše zredukují na světskou představu pozemského království. Svou roli v něm staví na představě osobní důležitosti, možná i moci, slávy a bohatství.

„Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“ by se do dnešního jazyka dalo lehce přeložit: „Slib nám, že ze mě uděláš svého kancléře a tuhle z bratra prvního ministra.“ Důležité také je, že sami bratři Zebedeovi tuší, že jejich prosba není úplně košer, minimálně vůči ostatním. Proč jinak by ji nepřednesli na širokém plénu, před ostatními učedníky? Krásný příklad toho, že i apoštolové byli plni lidských chyb a slabostí.

Dnešní Ježíš by možná řekl: „Jste úplně mimo, ve své hlouposti, omezenosti a pýše jste slepí, ale dobře, stane se, jak si přejete.“

Kdyby věděli, že to znamená osvícení Duchem Svatým (to by se jim ještě patně líbilo) a roky ústrků, pronásledování, mučení a u Jakuba i mučednickou smrt (z toho už by nejspíš nadšeni nebyli), byli by překvapeni. Důležité ale je, že Ježíš neslibuje výsledek, „to není jeho věc“, slibuje pouze cestu, která by k naplnění vyjádřeného přání mohla vést. Cestu svízelnou a trnitou. Ale to je pro bratry Zebedeovy v danou chvíli za hranicí jejich chápání věcí.

My nejsme jiní než Jakub a Jan. Zcela jistě se častokrát v našich prosbách, modlitbách na Ježíše obracíme se záležitostmi, které by zasluhovaly, aby shůry zaznělo: „Opravdu to chceš, uvědomuješ si, oč prosíš? Protože já jsem schopen ti to splnit, pakliže o to stojíš a přijmeš cestu, která k tomu vede.“

Ano, Bůh opravdu naše přání plní jen po svém, častokrát jinak, než si představujeme. A tak se mi lehce může stát, že když si budu přát řídit krásný velký Mercedes, že se jednou ocitnu za volantem sanitky nebo autobusu. Přání se mi splní a zároveň jaksi mimochodem zachráním někomu život nebo zdraví. Anebo jen jednoduše rozvezu ráno děti do školy. Budu-li prosit za uzdravení vztahu s tchýní, Bůh mě pošle opravit jí protékající záchod (vlastní zkušenost). Nádavkem se mi zvedne ego, že zvládnu věc, kterou jsem nikdy nedělal, a taky dostanu kus mého oblíbeného čerstvě upečeného štrůdlu. Budu-li se vroucně modlit za uzdravení žaludečních vředů, Bůh mě, bude-li to i jeho záměr, uzdraví, ale zcela jistě za cenu bolestivé lékařské procedury, nepříjemné léčby a doživotní přísné diety. Jako bonus ještě možná zhubnu a budu se manželce líbit víc než dosud.

Nemělo by to tedy znamenat, že se prosebné modlitby máme bát, naopak, směle do toho, protože kromě splněného přání dostaneme nádavkem spoustu pozitivních překvapení.

Existuje film, jeho název jsem úspěšně zapomněl, americká komedie, v níž hlavní hrdina upíše svou duši ďáblu za splnění tuším 6 přání. Ďábel do puntíku splní každé, ale vždy to dopadne jinak, nějak zdeformovaně a v konečném důsledku pro hrdinu velmi zle. Vzniklé situace vyznívají komicky. Ďábel má jistě smysl pro humor, stejně jako Bůh, jen ten první poťouchle zvrácený a zlý, ten druhý laskavý, milosrdný a dobrý.

Druhý význam se vztahuje k otázce autority, moci a odpovědnosti z nich plynoucí. Stejně jako Jakub a Jan i my zápasíme se ctižádostí, touhou po uznání a obdivu, potřebou být důležitý, mít moc, vliv. Ježíš to nezavrhuje jako absolutní špatnost. Sám sebe, jako syna člověka, nepřímo označuje přívlastky velký a první. Jen, jak je jeho zvykem, celou věc úplně obrací. Chce, abychom pyšnou sebestřednost přeměnili v pokornou každodenní a samozřejmou lopotu ve prospěch druhých. Nedává nám moc, abychom druhé ovládali, ale abychom za ně nesli odpovědnost. Chce, abychom dary, díky nimž možná o něco málo v něčem převyšujeme ostatní, využili ne pro sebe, ale ve prospěch lidí okolo nás.

Zároveň Ježíšova slova nevyznívají jako utvrzení v tom, že služba nutně vede k velikosti a výjimečnosti, ale spíš jako návod na to, jak ctižádost zkrotit, dát ji řád a smysl, jak nezdravé proměnit v užitečné.

Snadno se nám tento apel vztahuje na ty druhé, na politiky, církev a její představitele, na nadřízené v zaměstnání, blízké v rodině….  My ale musíme začít u sebe. Ježíš se neobrací na ty ostatní, obrací se na nás jako na své učedníky.

Standa Fiala