Nedělní zamyšlení Standy Fialy - 6. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    Čtení z knihy Sirachovcovy.
Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.
Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí.
Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek.
Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.


2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena.
Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'.
Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.


EVANGELIUM Mt 5, 17-37
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům; ale já vám říkám.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům:
„Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."

ZAMYŠLENÍ

Svým „Bůh před tebe položil oheň i vodu… před každým je život a smrt“ nás Sirachovec staví před jednu z otázek, s níž si učení teologové lámou hlavy od nepaměti. Otázku determinace a svobody našeho rozhodování a jednání. Otázku, zda vůbec, či do jaké míry jsme opravdu pány svého života. A také, jak se svobodou, je-li nám tedy dána, nakládáme…

Sirachovec se k tomu staví zcela jasně: „Chceš-li, můžeš plnit přikázání… Bůh před tebe položil oheň i vodu.“ CHCEŠ-LI a MŮŽEŠ. Ne: „Jak je psáno a musíš“  Bůh tě stvořil jako člověka, bytost schopnou volby, odpovědnosti a rozlišování. Ne jako loutku. Nejsme naprogramované stroje dobra ani odsouzenci ke zlu. Bůh nám dal něco nesmírně vznešeného a zároveň riskantního, vložil ostrou břitvu do rukou dítěte, dal nám svobodu.

Někdy si přeju, aby to bylo jednodušší. Abych mohl říct: „Pane, naprogramuj mě na dobro, ať to mám v suchu.“ Boží odpověď znám dříve než přání stačím vyslovit nahlas: „Proč bych to dělal? Nestojím o dobře promazaný stroj, chci vztah. A vztah bez tvého svobodného rozhodnutí by byl jen plněná povinnost. A to je nuda“.

Za léta, co se snažím žít víru, jsem mnohokrát zakusil, že svoboda je okřídlená – a zároveň dokáže tížit jako balvan. Snadno se mluví o svobodě, když se volí mezi dobrem a dobrem. Když volba nic nestojí. Mnohem těžší je, když volba znamená i ztrátu, když bolí. A to je skoro vždycky: ztrácíme čas, jistoty, stereotypy, klid, pohodlíčko...

Bůh nás bere vážně jen ve chvílích, kdy se chováme jako svobodné bytosti. Život není o strachu, je o odvaze svobodu přijmout a klopýtat s ní cestou necestou tak daleko jak se dá.

Dovolím si jeden vtip. Je trochu nekorektní a hodně vousatý, snad alespoň někteří z vás ho uslyší, respektive přečtou, poprvé:

Přijde hříšník do Pekla, vrchní čert ho provází.

Otevře první dveře, tam v nádherném prosvětleném sále v plném proudu jede bujarý mejdan, hudba hraje na plné pecky, šampaňské teče proudem, lidé tančí a ještě další pikantnější radovánky….

Hříšník: „Co to propánajána je? Tohle že je Peklo?!“

Vrchní čert: „Počkej, tohle není všecko….“

Otevře druhé dveře, tam ohromná jeskyně, všude čmoud, smrad a plameny pekelné, v kotlích se škvaří hříšníci a tisíce čertů do nich bodají vidlemi a všelijak ještě hůř je trápí.

Hříšník: „Ježkovyvoči a co je zase tohle???!!!“

Vrchní čert: „To jsou křesťani, ti to tak chtěli.“

Když jsem ten vtip slyšel poprvé, upřímně jsem se smál. Pak mi došla mrazivá podstata jeho sdělení. Je to krutý vtip. Ale jako všechny dobré vtipy, zraňuje proto, že se dotýká pravdy.

Ten vtip naznačuje, že si peklo častokrát vytváříme sami – ne z Božího záměru, ale proto, že si ho zvolíme. A někdy dokonce ve jménu víry.

Kolikrát jsme si jako křesťané – jako jednotlivci i jako církev – vytvořili „peklo“, protože jsme zaměnili evangelium za strach? Milosrdenství za tvrdost? Svobodu za kontrolu? Radost z víry za úzkost z hříchu?

Kolikrát jsem já sám žil víru jako tu druhou místnost pekla: přísnou, napjatou, bez radosti, plnou vnitřního bičování?
A kolikrát jsem si naopak přál být v té první místnosti – kde je všechno lehké, zábavné, bez závazků?

Ten starý otřepaný vtip mě vede ke stejným otázkám jako slova Sirachovcova:

Jaké „místnosti“ si ve svém nitru stavím já? Jaké si stavíme my, kteří si říkáme církev?

V epištole nás apoštol Pavel varuje před „moudrostí tohoto světa“, moudrostí síly, ostrých loktů, sebestřednosti, soutěže a sobectví. Proti ní staví moudrost ukřižovaného Krista. Moudrost, která volí lásku před mocí, pravdu před pohodlím a člověka před systémem.

Když se vrátíme k naší anekdotě: první místnost pekla je obrazem „moudrosti tohoto světa“ – lesk, potěšení, povrchní radost bez odpovědnosti. A druhá může být snadno obrazem náboženství bez milosrdenství – víry, která je tvrdá, trestající, úzkostná.

V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit.“
Hledám v tom metafory: „Nepřišel jsem zlomit literu pravidel, ale dát jim obsah.“ „Přišel jsem vínem naplnit prázdnou nádobu, němá slova opatřit významy.“ „Poslušnost proměnit v morálku.“ „Rozum podrobit srdci.“

Když Ježíš říká: „Kdo se na svého bratra hněvá, už propadl soudu,“ nemyslí tím, že každá emoce je hřích. Znamená to, že násilí nezačíná až u facky – začíná u pohrdání, ponižování a odmítnutí. Začíná přijetím ducha druhé místnosti - tvrdosti bez lásky.

Ježíš staví smíření nad oběť: „Nejdřív jdi a usmiř se se svým bratrem.“ Vztah je důležitější než rituál. Gesto má větší váhu než forma. Společenství je posvátnější než Mše.

Když mluví o touze a pohledu, neodsuzuje tělo ani cit – varuje před tím, aby se z druhého stal objekt. Člověk není předmět spotřeby, je stvořený k úctě a vztahu.

A nakonec nabádá k prosté poctivosti: „Vaše řeč ať je ano – ano, ne – ne.“ Žádná maska, žádná manipulace, žádné náboženské divadlo.

Každý den jsme mnohokrát postaveni do pozice volby. Je před námi voda i oheň.
Svět nám nabízí oheň falešného potěšení první místnosti. Náboženství bez lásky oheň krutosti druhé místnosti. Ježíš nás zve k cestě k prameni vody života –  k cestě ani lehkomyslné, ani kruté, ale pravdivé a milosrdné.

Když se podívám na svůj život, vidím obojí: chvíle, kdy volím „vodu“ i chvíle, kdy bez rozpaků sáhnu po „ohni“. Nemyslím si, že Sirachovec svá slova míní jako výčitku.
Nemyslím, že mě Bůh sleduje jako přísný dráb čekající na každé selhání. Nemyslím, že mi dal svobodu, tu výše zmíněnou břitvu, proto, aby byla nástrojem mojí záhuby. Nejde o to být bezchybný. Nejde o to se nepořezat. Jde o to učit se, začínat znovu a znovu. A ve finále se před Pána dostavit hladce oholen.