Nedělní zamyšlení Stanislava Fialy - 2. neděle postní

1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin řekl Abrámovi:
"Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

ZAMYŠLENÍ

Už dávno vím, že jsem ve svém duchovním světě materialista. I v okamžiku mé konverze před třiceti lety mi Bůh sáhl rukou na rameno. Bez toho by se to nestalo. Říkejte si, co chcete, klidně tvrďte, že to byl transcendentní zážitek, já vím své, já tam tu ruku prostě měl, fyzicky a hmatatelně.

Proto se vždycky ptám, jak to asi vypadalo, když se v Bibli píše, jako v dnešním čtení, že promluví Hospodin. Jak to proběhlo zcela konkrétně, materiálně? Nějak mi nestačí skoupé: „Hospodin řekl Abrámovi…“

Jak promluvil, že se pak Abrám sebral a šel?!  Byl u toho Anděl? Nebo nějaký prorok, který případně přihodil nějaký ten zázrak, aby se „vědělo“, pak si s Abrámem sedli a probrali spolu pro a proti, co Abráma čeká, co za to…? Hmm, to asi těžko.

Opravdu si nedokážu představit, že bych najednou nečekaně uslyšel hlas shůry: „Stanislave, Stanislave…!“ a já bez zaváhání odpověděl: „Tady jsem...“ A opustil všechno a mazal. To tedy silně o sobě pochybuji. Spíš bych asi hledal, jaké jsou ordinační hodiny u nejbližšího psychiatra. Nebo bych hodně pochyboval, jestli se to opravdu stalo. Nebo bych možná zapochyboval, zda jsem opravdu slyšel hlas Boží a ne hlas z temnoty. Protože přiznejme si to, pakliže Hospodin k někomu promluví, tak zpravidla něco chce a to co chce, nebývá vůbec žádný med. A většinou se fakt nechce opustit svoji zabydlenost, pohodlíčko, klídek a jistoty...

Tak pak myslím na to, že si vlastně ani nejsem jist, zda chci, aby ke mně Hospodin promlouval. Jestli mi není líp, když mlčí. Co kdyby mi řekl nějakou podobnou hrůzu jako Abrámovi: "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu…“ Přeloženo: Seber se, opusť všechny, kteří jsou ti blízcí, stárnoucí rodiče, kteří už začínají potřebovat tvou pomoc, přátele a všechny ostatní, co si myslí, že ses úplně zbláznil, nech tu všechno, co jsi vybudoval, práci, kariéru, dům, zapomeň na svou minulost a budoucnost, jak sis ji představoval a vyraž někam, kam? Jó to ti chlapče teď neřeknu, to ti, až budu chtít, ukážu…

Upřímně říkám, že bych asi neposlechl a stejně tak možná většina z nás. Ze všeho nejvíc bych měl prostě asi strach. Stejně jako Petr a Jakub bych před hlasem Hospodina nejspíš padl na tvář (nebo spíš na méně vznešenou část těla) a bál se. Bál se ztráty jistot, všeho co mě dělá mnou, vlastní identity.

Trochu posily snad nabízí žalm: „On sám je naše pomoc a štít…“ Fajn, ale stačí to? Nebylo by lepší něco hmatatelnějšího? A slib zachování života za hladu taky až tak nic moc velký odvaz...

To se ti apoštolové měli! Jak bych i já častokrát potřeboval, aby reálný fyzický Bůh ke mně přišel, dotkl se mě a řekl:“ Neboj se ty pako, vždyť já jsem s tebou…“ Apoštolové měli před sebou Boha v reálném člověku, určitě velmi charismatického muže, osobnost, byli očitými svědky jeho zázraků, jedli a pili s ním, poslouchali a diskutovali. Co mám já?  Kde je ta realita, konkrétno a materiálno, čeho se můžu dotknout já?

Když o tom ale uvažuji, tak mi dochází, že je vlastně asi dobře, že je Bible v popisu toho, jak k lidem Bůh promlouvá, jak je povolává k následování, častokrát tak skoupá na slovo. On to totiž dělá nejspíš způsobem, který je nejbližší a nejsnáze přijatelný každému z těch, na koho mluví. Způsobem, který je nesdělitelný. Způsob, jak Hospodin povolal Abráma, by patrně nepohnul k ničemu mě, moje Boží ruka by zas třeba k ničemu nepohnula Abráma.

A třeba si také Abrámovo povolání představuji scestně, příliš vznešeně a velkolepě, jako scénu z Hollywodských starozákonních velkofilmů, přibarvené hřmění Božího hlasu z otevřeného nebe za hlaholu trub a polnic na širokoúhlém formátu… Třeba to udělal úplně jinak, nenápadně, všedně a každodenně. Třeba by se nám to zdálo úplně banální. Třeba bychom přišli na to, že to udělal úplně stejně, jako každý den promlouvá k nám, v setkáních, událostech, které se nám dějí. S tím rozdílem, že Abrám uslyšel a šel. Ke mně sice občas zpovzdálí dolehne něco jako: Pohni se, vykašli se na svou zavedenost a jistotu a změň něco, možná, nebo spíš určitě, to přinese nejistotu a řadu problémů, možná i nějaký ten průser, ale stojí to za to…, protože takhle už krapet kalníš a začínáš zavánět…

Jenomže já slyšet neumím, nechci, bojím se nebo nevím co ...

Stanislav Fiala