Nejsvětější Trojice – prostor uzdravené důvěry. Zamyšlení Luboše Pejsara

Slavnost Nejsvětější Trojice bývá pro mnohé křesťany svátkem, který působí poněkud abstraktně. Hovoříme o jednom Bohu ve třech osobách a někdy máme dojem, že se pohybujeme ve světě teologických pojmů vzdálených běžnému životu. Ve skutečnosti se však dotýkáme něčeho velmi lidského. Možná dokonce jedné z nejhlubších lidských potřeb – potřeby bezpečného vztahu.

Člověk byl stvořen pro vztah. Nikdo z nás nevzniká sám ze sebe a nikdo nedozrává v izolaci. Od prvních okamžiků života potřebujeme druhého člověka, jeho blízkost, přijetí a ochranu. Pokud se tento prostor naruší, vznikají zranění. A jedním z jejich nejčastějších důsledků je
nedůvěra.

Nedůvěra není obvykle projevem zlého charakteru. Často je spíše psychickou odpovědí na bolest. Člověk, který byl opakovaně zraněn, si vytváří ochranné mechanismy. Začne očekávat odmítnutí dříve, než přijde. Přestává věřit slovům druhých. Stahuje se do sebe nebo naopak reaguje přehnanou kontrolou svého okolí. To vše má jediný cíl – zabránit další bolesti.

Moderní psychologie a neurovědy stále více ukazují, že uzdravení člověka neprobíhá pouze skrze informace nebo poučení. Stephen Porges a Deb Dana upozorňují na význam takzvané koregulace. Člověk se uklidňuje a uzdravuje ve vztahu. Potřebuje zakoušet přítomnost druhého, jeho přijetí, laskavost, bezpečí a porozumění. Právě ve vztahu se nervový systém učí znovu důvěřovat světu.

Není těžké zahlédnout, že něco podobného nám víra říká již po staletí.

Když církev vyznává Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého, vyznává, že na počátku všeho není osamělost, ale společenství. Není tam boj o moc, soupeření ani vzájemné podezírání. V samotném nitru skutečnosti existuje dokonalý vztah lásky, darování a přijetí.

Trojice je prostorem absolutní důvěry.

A právě proto je také prostorem uzdravení člověka. Když vstupujeme do vztahu s Bohem, nejsme zváni do systému pravidel, ale do společenství lásky. Bůh člověka nejen učí důvěřovat. Bůh vytváří prostor, ve kterém se důvěra může znovu narodit.

Možná právě proto je modlitba někdy více nasloucháním než mluvením. Někdy více spočíváním než aktivitou. Někdy více přebýváním v Boží blízkosti než hledáním správných slov. Tak jako se dítě uklidňuje v přítomnosti milující osoby, i lidské srdce se může postupně uzdravovat v Boží přítomnosti.

Současně však Trojice není pouze útěchou. Je také trvalou výzvou.

Při pohledu na dokonalé společenství Otce, Syna a Ducha svatého si uvědomujeme, jak vzdálené jsou naše vztahy od této plnosti. Člověk si neumí svatost udržet vlastními silami. Znovu a znovu podléhá strachu, sobectví, uzavřenosti nebo pokušení stavět sebe sama do středu světa. Proto je Trojice nejen cílem, ale také cestou. Je otevřeným prostorem obrácení. Obrácení totiž není jednorázová událost. Je to každodenní návrat do prostoru Boží lásky. Je to opakované rozhodnutí učit se důvěře tam, kde přirozeně nastupuje podezírání. Učit se odpuštění tam, kde bychom raději soudili. Učit se otevřenosti tam, kde bychom se nejraději uzavřeli.

Církev je pak povolána být obrazem této Trojice ve světě.

Papež František ji často nazýval polní nemocnicí. Tento obraz dnes možná potřebujeme více než kdy dříve. Svět je plný lidí, kteří nesou viditelná i neviditelná zranění. Mnozí nežijí ve vzpouře proti Bohu. Spíše se snaží chránit před další bolestí. Jejich nedůvěra bývá často jen jizvou po starých ranách.

Posláním křesťana proto není především odhalovat lidské chyby. Křesťan není detektiv hledající viníky. Je člověkem, který zakusil Boží uzdravující blízkost a je poslán, aby ji zprostředkovával dál.

Takový člověk dokáže nabídnout druhým pozorné naslouchání, trpělivost, laskavé slovo, respekt a přijetí. Zdánlivě malé věci. Přesto právě v nich často začíná uzdravení lidského srdce. Právě v nich se otevírá prostor, kde člověk může znovu objevit důvěru.

Slavnost Nejsvětější Trojice nám proto připomíná, že posledním slovem nad světem není zranění, strach ani nedůvěra. Posledním slovem je láska. Láska Otce, Syna a Ducha svatého. Láska, která člověka přijímá, proměňuje a uzdravuje. Láska, která nás nepřestává zvát k obrácení. A láska, která posílá církev do světa jako polní nemocnici, aby se i skrze ni mohlo lidské srdce znovu učit důvěřovat.

Užitečné zdroje:
Evangelii gaudium (2013) – důraz na církev vycházející na periferie, která doprovází zraněné
lidi.
Amoris laetitia (2016) – důraz na doprovázení, rozlišování a integraci lidské křehkosti.
Fratelli tutti (2020) – důraz na uzdravování zraněných vztahů a sociálních ran.
Stephen W. Porges 2023 - Náš polyvagální svět
Deb Dana 2023 - Ukotvení