Stará Role
"Pojďte ke mně všichni..."
(Mt 11,28)
Příbytek Boží uprostřed lidí - zamyšlení Miroslavy D., 5. neděle velikonoční
Pacienta pana S. znám už více let. Je to starší moudrý elegán a mám ho moc ráda. Během roků léčby se mu už vícekrát nemoc vracela. Během těch zhoršení a nejistot se na rozdíl od většiny ostatních pacientů opakovaně vracel k tématu, že nakonec ho ta nemoc dožene, že ho nakonec dostane.
Poslední měsíce pan S. dostává od onkologa samé špatné zprávy. Ale zatím je plný sil. Jeho slábnutí se projevilo jen tím, že začal přicházet s doprovodem, s manželkou. Dnes opět opatrně hovoří o tom, že možná zemře. Říká to konverzačním tónem jako samozřejmý fakt, ale v očích mu vidím nejistou otázku a velkou úzkost. I já cítím úzkost, protože poprvé po těch letech s ním v duchu souhlasím.
Pan S. chce, abych se podívala na jeho novou bouli v třísle. Zatímco se svléká a uléhá na lůžko, využívá manželka nestřežené chvíle a artikuluje pohybem rtů němou otázku: „Umírá?“ Jdu ke svlečenému pacientovi a manželce odpovídám kývnutím, že ano. Vyšetřuji pana S. a periferním viděním zaregistruji, že na mě manželka překvapeně hledí. Takže na ni důrazněji kývnu ještě jednou. Aby mé odpovědi byly jednoznačné, abych ji v takové důležité věci nenechala tápat, jestli se jí mé kývnutí jen zdálo nebo nezdálo. Končím prohlídku třísla pana S.. Ten se obléká a sedá si ke stolu zpátky ke své manželce. Vidím, že manželka má oči plné slz a jinou barvu kůže obličeje. Náhle se děsně zastydím, jakým způsobem jsem jí předala nepříznivou zprávu. Jen kývnutím.
Neznámý autor inspirovaný postoji a slovy papeže Františka nedávno definoval slovo „NEMOCNICE“: „Nemocniční zdi slyšely více vážných modliteb než mnoho kostelů… Viděly více upřímných polibků než letiště… V nemocnici vidíme homofoba zachráněného homosexuálním lékařem. Vidíme, jak špičkový doktor zachraňuje žebrákovi život. Vidíme, jak se žid stará o rasistu na JIPce. Tisíce manželů si navzájem odpouštějí v naději na uzdravení. Policista a vězeň sdílejí stejnou místnost a stejné zacházení. Bohatého pacienta čeká transplantace jater s orgánem od chudého dárce. Právě v těchto chvílích, kdy se nemocnice dotýká ran lidí, se světy protínají s božským účelem… Nemocnice je místo, kde si lidé skládají roušky a ukážou, jací skutečně jsou…“
Bůh tady v nemocnici má nepřetržitou službu, říkám si.
Chci napravit svou předchozí chybu ve způsobu sdělování zprávy. Dobrovolně si kousnu do pomyslného hořkého jablíčka a znovu otevřu téma o možnostech další léčby. O tom, že pokud bude ještě existovat další linie léčby, tj. najde se vhodný cíl pro cílenou léčbu, tak onkologové mohou ještě nemoc zastavit nebo zpomalit. Pacient namítá, že mu onkologové řekli, že šance je jen několik procent. Nakonec je z toho dlouhý rozhovor o tom, jak by to vypadalo, kdyby onkolog už nemohl další linii léčby nabídnout. Probíráme druhy péče na konci života. Odpovídám na jejich otázky, na co se ptají. Nakonec se pan a paní S. trochu smějí, když si ověřují platnost některých v populaci kolujících mýtů o umírání. Manželka má zase normální barvu v obličeji.
Když jdu z práce, uvědomím si, že jsem za posledních 24 hodin vedla tři takové hovory. Cítím, že už toho mám dost, že už nesnesu ani špetku něčího žalu. Je mi líto mých pacientů a je mi líto i sebe, protože i já s každým ztraceným pacientem cítím prázdno ve své duši. Připadám si uvnitř jako vyžraný ementál. Jdu domů kolem řeky, brečím a zvažuju, čím se utěšit.
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. “ A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj 21,1-5a)
Text ze závěru Knihy Zjevení je téměř na konci bible. Chceme-li ho lépe pochopit, je třeba se vrátit až na samotný počátek bible, do první kapitoly knihy Genesis, k myšlence stvoření světa. Hlavním poselstvím Apokalypsy sv. Jana není ničení, nýbrž znovustvoření. Text Janova Zjevení vnímám jako podrobnější rozpis toho, co „lidské ucho neslyšelo, co lidské oko nevidělo, co na lidskou mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kteří v něho doufají“. Oba texty vnímám jako naději, že v Boží blízkosti je už jenom život a utišení pláče.
Takže já se s kolísavým úspěchem pokouším utěšit se výše uvedeným textem z Janova Zjevení.
Zvažuju, co teď dělají a čím se utěšují moji pacienti, kteří knihu Genesis ani knihu Zjevení neznají. Dočetla jsem totiž před pár dny knihu německého sociologa náboženství a katolického kněze Jana Loffelda „Když Bůh nikomu nechybí: úvahy o náboženské lhostejnosti“. Vydání této útlé knihy nakladatelstvím Portál v těchto týdnech vzbudilo v českých křesťanských médiích velký rozruch. Kniha mnou proti mé vůli dost otřásla. Rozbila mé představy o spirituálních potřebách mých pacientů na konci jejich životů. Dosud jsem automaticky předpokládala, že otázkám po smyslu života nelze uniknout. Že jsou součástí utrpení mých pacientů, věřících i nevěřících. Zejména ve chvílích, kdy člověk ztrácí kontrolu nad svým životem.
V recenzi této knihy se uvádí: „Od doby, kdy moderní člověk získal své štěstí, snažili se ho křesťanští myslitelé přesvědčit, že je vlastně nešťastný, aby mu mohli nabídnout náboženskou spásu. Kniha se obrací na modelového čtenáře – křesťanského insidera znepokojeného vyprazdňováním kostelů. Katolický kněz Loffeld píše, že má-li Bůh být Bohem, který nám nechává svobodnou vůli věřit či nevěřit, musí nám také umožnit být šťastnými i bez víry. Pojem vykoupení, stěžejní pro dosavadní chápání křesťanské víry, dle Loffelda už nepokrývá žádnou z potřeb člověka jednadvacátého století. Chybí po něm poptávka. Podle Loffelda si ani umírající lidé tradiční křesťanské nebo obecně náboženské otázky prostě nekladou – a nic jim nechybí.“
Nenacházím pro sebe odpověď, čím se utěšují na sklonku života moji nevěřící pacienti. Zdali postrádají příslib nového Jeruzaléma osídleného lidmi a Bohem, který stále tvoří, který je silnější než smrt a který setře slzu z každé tváře.
Druhý den dostávám do služební pošty mail s velkým poděkováním od manželů S., že se jim oběma hodně ulevilo a že doufají, že úleva nějaký čas vydrží.
Zdroje:
Jiří Mrázek, Zjevení Janovo, Český ekumenický komentář k Novému Zákonu, Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze, svazek 21, Praha 2017
Časopis Host, aktuální číslo 4/2025, Když nic nechybí, kde chybí Bůh, recenze Tomáše Sixty, https://www.h7o.cz/clanky/14205-kdyz-nic-nechybi-kde-chybi-buh
zdroj textu: definice „Nemocnice“
jedna z polemik o tom, jestli lze tato slova připisovat papeži Františkovi:
Komentáře
Restaurování vitráží kostela Nanebevstoupení Páně v Karlových Varech a restaurování hlavního oltáře v kostele sv. Anny v Sedleci, včetně opravy krovu a střechy, jsou finančně podpořeny Statutárním městem Karlovy Vary a Krajským úřadem Karlovarského kraje.
© 2025 Římskokatolická farnost Karlovy Vary-Stará Role, Kontaktovat webmastera
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO
Mirko, díky za tohle zamyšlení. Dala jsi mi brouka do hlavy. Určitě si knihu budu muset půjčit, provokuje a vybízí k přečteni už tím, co o ní zmiňuješ. Být šťastným na konci života i bez víry... chybí poptávka po vykoupení...manželům se ulevilo, byť možná jen na nějaký čas...Mam chuť říct: "A dál, dál už nic nebude?" Jakou útěchu tedy má nevěřící člověk na konci života? Neklade si otázky po smyslu a přesahu? Moc díky za inspiraci k přemýšlení a rozhovorům s pacienty.
Děkuju, Hedviko.