Půjdeme na horu Proměnění??? Postní zamyšlení Jiřího K., 2. neděle postní

Evangelium:

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.

A byl před nimi proměněn: jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.

Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padl tváří k zemi a velmi se báli.

Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“

Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“ (Mt 17,1-9)

Půjdeme na horu Proměnění???

Dnešní text evangelia pro nás může být mottem – vodítkem pro celou zbývající postní dobu. Hned v úvodu nám jeho text nabízí dva prostředky:

 – horu – místo setkávání s Bohem (tak byla v minulosti hora vždy chápána). Bude na nás, zda najdeme tuto „horu“ - kde se budeme setkávat se svým Bohem…

Ovšem vyrazit na vysokou horu není jen tak. Je nutná dobrá příprava – fyzická i psychická kondice, správné vybavení a výběr spolehlivých parťáků….

Ježíš nejprve vyvedl své přátele na vysokou horu. Ti, co chodí na hory, jistě znají pojem inverze. Dole je zataženo a nevlídně, ale čím výše vystupujeme, tím přibývá světla, až za určitou výškovou hranicí je nahoře nebe modré a bez mráčku, daleké výhledy a zcela jasno, a všechny ty spodní nevlídné mlhy se z nadhledu jeví jako velké moře světla. Kdo to prožil, jistě byl v tuto chvíli příjemně překvapen…

Z vlastní zkušenosti – při několika náročnějších horských výstupech jsem prožíval proměnu nálady z vnímání aktuální situace – od vyčerpání z náročného několika- hodinového výstupu až po naprosté opojení po dosažení vrcholu – člověk to vnímá skutečně tak, že je „Bohu blíž“.

- samotu – která nám umožní vnímat to, co nám za normálních okolností uniká.

Tyto dvě věcí nás mohou vytrhnout z každodennosti, a tak můžeme uvidět Ježíše v jiném světle. O to jde!

Apoštolové byli na Pána navyklí. Viděli ho každý den. Jedli a pili s ním.

Slyšeli bezpočet jeho řečí, jeho kázání. A čím více ho slyšeli, tím méně ho poslouchali – vždyť oni ho už znají,  to Pán mluví k jiným, co ho ještě neznají…

Petrovi, Jakubovi a Janovi bylo dopřáno spatřit samého Božího Syna Ježíše ve zcela kontrastních podobách. Ve chvíli, kdy na hoře Proměnění zazářila v jeho lidských rysech plnost krásy Boha a oni byli oslněni jeho zjevem, ale spatřili ho i v Getsemanech zcela bez lesku, smutného a vyčerpaného až k smrti.

Jistě – mezi těmito dvěma krajnostmi obsahoval Ježíšův život celou stupnici různých malých či větších radostí, bolestí, zklamání, únavy a všeho toho, co chtěl sdílet s námi. To vše se zračilo i v jeho tváři.

I my se potýkáme a zápasíme se všedností, která nás pozvolna odvádí od Ježíše. A tak se snažme nyní v této postní době vidět jako malé to, co ostatní kolem nás považují za velké. A jako velké a důležité to, co druhým připadá malé a zbytečné.

Zvláště v této době se zaměřme na tuto snahu: učit se překonávat tíživé, obtížné, nepříjemné situace svého života, aby se nám projasnily v pohledu na Krista.

Usilujme o tuto vnitřní inverzi všech věcí svého života.

Nejen apoštoly, i nás si bere pán Ježíš s sebou na cestu na horu Proměnění.  Ztišme se a zklidněme, abychom Pána uslyšeli – ten hlas, který k nám mluví stále, aly my ho tak málokdy zaslechneme.

Pokusme se tedy spolu s ním vystoupat na horu Proměnění, abychom alespoň jednou zažili tento zázrak proměnění, jako apoštolové zažili na hoře.

To by pak náš život měl jinou hodnotu. Novou a natrvalo. 

                                                                                                          Jiří K.