Setkání Ježíše a samařské ženy u studny - nedělní zamyšlení Evy K.

Dnešní zamyšlení je o setkání Ježíše a samařské ženy u studny...

Evangelium Jan 4,5-42

Ježíš odchází z Judska do Galileje, čili z místa, kde je úspěšný ve své činnosti, protože má hodně svých učedníků, do místa, které je cizí.

Přichází do samařského města Sychar, což je město na Západním břehu Jordánu (dnešní Askar v Palestině). Obyvatelé města byli Samařané, etnicky i nábožensky odlišní od Židů, kteří je považovali za nečisté a nestýkali se s nimi. Říkali o nich: „Kdo jí chléb Samaritánů, podobá se člověku, který jí psí maso.“

Lidé touto cestou málokdy chodili, ale Ježíš tudy jít musel, a taky chtěl, aby mohl vstoupit do života samařské ženy a aby ji mohl ovlivnit a zachránit.

Ježíš tedy přišel v pravé poledne k Jakubově studni, která byla symbolem života, neboť bez vody není život. Studna byla hluboká 32 metrů a byla zásobena spodní vodou. Aby se mohl napít, potřeboval vědro a dlouhé lano. Ježíš byl unavený, vyčerpaný a žíznivý a byl na území „těch druhých“. Tu přišla jedna samařská žena načerpat vodu a Ježíš jí řekl:

„Dej mi napít.“

Tímto oslovením překračuje Ježíš všechny hranice – společenské, národnostní i náboženské, protože osloví ženu samařskou s komplikovanou minulosti, která se stydí, a proto chodí pro vodu v poledne, aby se vyhnula ostatním lidem.

A on s ní přesto mluví vážně a s respektem. Nezačíná kázáním, ale prosbou, a tím ukazuje svou slabost. Bůh tedy přichází skrze vztah, ne skrze moralizování. Ježíš mluví o žízni a o vodě, přičemž žízeň v budoucnu u něj vyvrcholí na kříži…

Samařská žena mu odpověděla:

„Jakže? Ty – Žid, žádáš o vodu mne, Samaritánku?“

Ježíš jí odpověděl:

„Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká, dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu!“

Živá voda symbolizuje nový život, vnitřní pramen, který uhasí žízeň navždy – symbolizuje zde Ducha svatého.

Když Ježíš ženě řekne, že muže nemá a že jich už měla pět, žena si nejprve myslí, že je prorok, protože o ní všechno ví.

Její vnímání se vyvíjí, nejprve je to pro ni Žid, pak Ježíše oslovuje Pane, a potom si myslí, že je to prorok. Nakonec jí Ježíš řekne, že on je ten Mesiáš, který má přijít. Žena o tom vůbec nepochybuje, věří mu, nechá svůj džbán u studny a běží k lidem, aby jim řekla tu zprávu.

„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“

Lidé vyšli z města a šli k němu. Ježíš, místo aby ženu odsoudil, ačkoliv znal její složitý osobní život, s ní mluví s úctou, neponižuje ji a neodsuzuje. Ona poprvé zažívá to, že ji někdo vidí pravdivě a zároveň se k ní chová laskavě. Její duchovní změna je postupné vnitřní probouzení, kdy chápe, že před ní nestojí obyčejný člověk, ale Mesiáš. Nejedná se tedy o náhlý zázrak, ale o postupný proces víry.

To, že zanechá žena u studny vědro, symbolicky znamená, že opouští staré zvyky a starosti, přestává skrývat svůj život a nachází nový smysl. Z ženy, která se před ostatními lidmi styděla a žila na okraji společnosti, se stává svědek a posel víry. Díky jejím slovům přichází mnoho Samařanů k víře.

Učedníci na rozdíl od ženy a Samařanů zatím nic nepochopili, chtěli, aby se Ježíš najedl, protože mu přinesli jídlo. On však říká:

„Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte. Mým pokrmem je konat vůli toho, který mne poslal, a dokonat jeho dílo.“ Smysl života není v uspokojení všech potřeb, ale v životě, který dává smysl druhým.

„Říkáte přece, ještě čtyři měsíce a nastanou žně. Hle, říkám vám, zvedněte oči a podívejte se na pole : jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač  i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví : Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“

Pole zbělá, když je obilí zralé. Ježíš tím říká, že Samařané  jsou připraveni a zralí přijmout víru právě teď.

Nikdo nezačíná od nuly : proroci připravovali duchovně lidi před Ježíšem, který pak ovlivnil učedníky a ti pak připravovali další generace. Ten, kdo rozsévá Boží slovo, je rozsévač, může to být   prorok, Jan Křtitel, sám Ježíš nebo kdokoliv,  kdo druhým svědčí o víře. Rozsévač často nevidí výsledek své práce. Ten, kdo sklízí,vidí obrácení lidí k víře, křest, proměnu života. Mzda zde neznamená peníze,  ale radost z nalezené víry, účast na Božím díle, podíl na úrodě pro věčný život, čili vztah s Bohem  už nyní, ne až po smrti. Rozsévač - ten, který zaseje myšlenku, a žnec – ten, který sklízí plody,  se radují společně. Duchovní práce má smysl, i když výsledek není hned vidět.

Pro nás je to návod k tomu, abychom žili tak, aby naše práce, výchova dětí, byla semenem dobra, i  když úrodu a plody třeba neuvidíme.

Smyslem celého příběhu je  změna – setkání s Ježíšem proměňuje stud v důstojnost, osamění ve vztah, hledání ve smysl a pasivitu v odvahu.

Celý příběh můžeme vztáhnout k dnešní probíhající synodě v církvi: Ježíš ženu neodsuzuje, ale naslouchá jí, vede dialog. Je nutné naslouchat lidem na okraji společnosti, lidem s komplikovanou životní situací.

Ježíš říká, že Bůh se nebude uctívat na hoře, kde ho uctívali předkové, ale opravdoví ctitelé budou Boha uctívat kdekoliv v duchu a v pravdě. To znamená, že Bůh není omezen institucí nebo místem. Synoda hledá, jak víru žít autenticky, ne jen formálně podle struktur.

Na konci příběhu dochází ke změně, žena se stává svědkem a přivádí celou vesnici k Ježíši, tedy někdo  z okraje společnosti se stává hlasatelem evangelia. Synoda zdůrazňuje  podobnou myšlenku  -  misijní církev , kde evangelium nesou nejen kněží, ale všichni pokřtění. Jeden rozsévá a druhý žne – znamená, že Boží dílo je společné, biskupové, kněží i laici pracují společně na jednom poslání.

Samařanka v Janově evangeliu je vlastně první „misionářkou mezi pohany…Můžeme si z ní vzít všichni příklad.

Krásnou slunečnou neděli

                                   přeje Eva K.