Slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále světa - nedělní zamyšlení Magdy J.

„Bylo jednou jedno království…“ Těmito známými slovy začíná nejedna klasická pohádka, která nás čtenáře, posluchače nebo diváky touží přenést do poetického světa čar a kouzel na neurčitelné místo mimo čas a prostor. Již za měsíc se rozblikají nejenom světla vánočních stromků, ale také televizních obrazovek přinášejících povinnou dávku pohádkové sentimentality. Mezi stálice vánočního programu náleží i první česká filmová pohádka z roku 1952 Pyšná princezna. Pokud si ji toužíte uchovat ve vzpomínkách na dětství jako milou záležitost s nezpochybnitelnými uměleckými hodnotami, přeskočte prosím následující čtyři odstavce. Deziluze škodí zdraví!

Zadání soudruhů velících znárodněné československé kinematografii znělo na počátku padesátých let více než jasně. Je třeba představit nově vznikající společnost jako harmonicky utvářenou komunitu, v níž již došlo k odstranění všech zásadních vnitřních rozporů. Hlavní hodnotou je dobrovolná a nadšená práce pro kolektiv, doprovázená zpěvy představitelů lidu. Pohádkový příběh se odehrává hned ve dvou antagonistických královstvích. Symbolicky jejich neslučitelnost ukazuje rozcestník stojící na jejich společné hranici: jeho levá část (nikoli náhodou právě levá) ukazující do Země krále Miroslava (nomen omen) je optimisticky bílá a obsypaná květy, zatímco jeho pravá část směřující do Půlnočního království (noc jako symbol tmářství) je pesimisticky černá a obklopená jen holými stromy a vichrem. Na této části rozcestníku sedí nebezpečně vyhlížející dravec supího vzezření a zlověstně krákorá.

O vnitřním mechanismu řízení ideální říše krále Miroslava se dozvídáme jen málo. Stmelujícím prvkem jeho fungování je jistě bezmezná důvěra dělných vrstev v prozíravost svého vedení. Král Miroslav je líčen jako všemi milovaný moudrý vůdce s mičurinskou zálibou v práci v sadu. Všechen lid si po všechny své dny radostně prozpěvuje písně s jednotným obsahem vyjadřujícím chválu vládnoucího politického managementu a popisování výhod kolektivního hospodaření. Zpěv se stává symbolickým vyjádřením „nového myšlení“. K zamyšlení pak nabádají slova krále Miroslava: „Protože jste pracovití, vždy jsem dobře kraloval…“ Je v nich snad skryta tichá výhrůžka? Změní se v budoucnosti králův styl vládnutí, pokud lid opustí budovatelskou direktivu a začne remcat?

Vnitřní uspořádání Půlnočního království je zobrazeno mnohem realističtěji nežli vzorová selanka u sousedů. Výroba je (dosud) založena na soukromé iniciativě jednotlivých producentů, na které je ze strany státu kladen jediný požadavek: odvádět daně. Politický management ve svém soupeření o moc uplatňuje svou politickou zkušenost, mediální šikovnost i osobní vlohy k diplomatickému vyjednávání. Jedná se zjevně o systém vykořisťovatelský a vnitřně zcela zkorumpovaný. Politický útlak je například symbolizován zákazem zpěvu. Slabý a nerozhodný panovník vyvolává jen úsměvy na rtech, když například sedě na trůnu nedosáhne nohama na zem. Naštěstí existuje i v tomto prohnilém státním útvaru skupina odbojářů reprezentovaných panošem Vítkem, který hned v jedné z úvodních scén prozrazuje králi Miroslavovi: „… Víš, u nás mezi lidem se o tobě hodně povídá, jaký prý jsi spravedlivý a moudrý…“ Později je právě renegát Vítek nositelem konspiračního tajemství, že se v šatech chudého, ale fešného a pracovitého zahradníka skrývá samotný král Miroslav. Pokračování příběhu již jistě není nutné rozebírat do podrobností. Láska dvou mladých lidí zlomí panskou pýchu, a pokud nezemřeli, žijí dodnes. Proces anexe (satelizace) Půlnočního království jest dovršen.

Ideologický koncept Pyšné princezny má za úkol vyvolat či posilnit v divákovi přesvědčení, že právě probíhající politické změny jsou vstupní branou k šťastným zítřkům, pokud se vládnoucí moci podaří odhalit včas nepřátele socialistického zřízení a náležitě tvrdě je potrestat. I proradní rádci zrádci jsou v Půlnočním království šupito presto odsouzení k těžkému žaláři a nikdo z diváků samozřejmě neprotestuje, vždyť právě probíhají komunistické monstrprocesy, tak co? Jen o pár let později „čas oponou trhnul“ a ševcova píseň „Vypusťte mě odtud ven, budu zpívat celý den!“ získala byť jen v myslích některých přemýšlivějších příslušníků socialistického zřízení zcela opačnou konotaci. Pohádka Pyšná princezna Bořivoje Zemana však dodnes znovu a znovu svým rádoby jednoznačným poselstvím, ale i situačním vtipem okouzluje řady věrných diváků.

I za zavedením slavnosti Ježíše Krista Krále se skrývala politická motivace. V roce 1925 doznívají v evropské civilizaci hrůzy Velké války, karty moci jsou v mnoha zemích nově rozdány a ještě nikdo si nepřeje válku druhou. Papež Pius XI. vnímá zavedení nového a doposud nejmladšího ideového svátku jako nejúčinnější lék proti rozkladným silám doby. V duchu tehdejšího chápání rozdělení moci nemá státní správa dle nauky katolické církve právo rozhodovat ve věcech, které přísluší Bohu, a to především v oblasti etiky a lidské důstojnosti.

Dnešní úryvek z evangelia líčí klíčový rozhovor mezi Ježíšem a Pilátem. Scéna se odehrává uvnitř paláce, kde se na chvíli ocitnou oba aktéři v osamění. Židé chtěli Ježíše představit jako politického rebela, jako falešného mesiáše, který ohrožuje práva Říma v Palestině. Právě proto se Pilát ptá, zda je Ježíš židovský král. Ježíš se svou odpovědí nejprve váhá, chce vědět, kdo za tímto vysloveným titulem stojí. Zároveň je zřejmé, že kulturní a náboženské kontexty obou mužů jsou natolik odlišné, že se představy o kralování musí nutně různit, a tudíž bude jakákoliv odpověď zavádějící. Po chvíli váhání však Ježíš přitakává a dodává, že si nijak nenárokuje světskou moc, jelikož jeho království není z tohoto světa. Sám sebe pak označuje spíš než za krále za svědka pravdy, čímž chce ukázat na jiná měřítka chápání prosazovaných hodnot. Zatímco ve světském království panují zákony moci, násilí a útlaku, smyslem Božího království je nastolovat podmínky pro důstojný život ve svobodě, klidu, svornosti, vzájemné spolupráci a pokoji. Pilát však jakoukoliv další konverzaci a šanci na výměnu názorů odmítá svou ironickou poznámkou „Co je pravda?“

Svátek Krista Krále nás má přimět k úvaze, zda je pro nás Boží království atraktivní a jakým způsobem se můžeme stát jeho součástí. Evangelisté Matouš a Lukáš nám umožňují pochopit podstatu prostřednictvím mnoha podobenství. Pro osvěžení paměti se jedná například o přirovnání království nebeského k hořčičnému zrnku, které je zprvu titěrné, ale časem vyroste v obrovský strom, v jehož větvích hnízdí ptáci. Božím královstvím je i sám člověk, který v důvěře v Hospodina zaseje semeno do země a ono samo dnem i nocí klíčí a roste, a když nastanou žně, člověk v úžasu a ke svému prospěchu sklízí zralé zrno v klasu. Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo. A další. Do Božího království kráčíme prostřednictvím své víry, naděje a lásky. Ale neznamená to, že se jedná jen čistě o náš niterný svět, který nemá s naším reálným nic společného. Pokud můžeme některé výše jmenované principy spatřit, jak probleskují i v našem světě, nebo pokud i my sami jim zametáme cestu, aby se uplatňovaly v přítomnosti v podobě slitovné lásky, tolerance a péče o ostatní, ukazujeme na sílu a moc Krista Krále. Nesmíme však zapomenout, že nejprve Ježíšovi nasadili korunu trnovou, než jeho působení v tomto světě skončilo tragickou smrtí na kříži. Důstojnému a velebnému kralování předcházelo ponížení a potupa.

Pohádka o idylické Zemi krále Miroslava velmi rychle nabyla reálných dramatických rozměrů například v podobě ostnatého drátu a stovek mrtvých, kteří zemřeli kvůli své touze po životě v pravdě, svobodě a demokracii. Země krále Ježíše trvá již více než dva tisíce let. V kontextu teorie preexistence Krista pak od počátku stvoření. Je však nutné si připomínat, že toto království není z tohoto světa. Pokud bychom ho chtěli jakýmikoliv politickými prostředky proměnit v reálný státní útvar, hrozila by ideologizace konceptu Boha a následně odklon od Ježíšových tezí. Touha po triumfalismu Krista Krále v podobě bohatě zdobených kněžských klerik a zlatých barokních kočárů je pastí na křesťany.

Nebezpečná je na druhou stranu i sebelítost, že i když se celým svým srdcem a svou silou zasazujeme ve svých životech o zprostředkování principů Božího království, ono stále nepřichází. Nebo si dokonce můžeme zoufat nad marností svého konání. Pokud mě přepadají chmury tohoto typu, vytáhnu ze svého stálého repertoáru písní proti trudomyslnosti svůj oblíbený nápěv: „Kristus vítězí, Kristus kraluje…“ A pak už mi (skoro) vůbec nevadí, že nežiju v pohádce J

„Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.“ (2Tim 4,18)